Je pozdní odpoledne, třetího května. Čerstvě opracované pole mi umožňuje jej přejít nakrátko k nefungujícímu rybníčku, hnízdišti slavíků, co jednou je a dvakrát není. Jak zjišťuji, teď dokonce dvakrát je. Odezva si dala sice na čas, ale přišla.
Přemýšlím přitom, že je to už spíše práce, než zábava. A taky si uvědomuji, že mít v hledáčku jediný druh, je něco za něco. Člověk nezažívá hromady barev peří a výrazně jiná prostředí, jde stále po svém. Zas ovšem ona upřenost dovoluje vidět životní cyklus jedince po celý čas den za dnem, dopodrobna. Teď se u slavíků například chystá sezení. Nebudu pátrat po hnízdech, poslední roky volím strategii jinou. A nemyslím si, že nejsem schopen dohledat původ mláďat ve vztahu k rodišti. Jde to docela snadno.
Slavík se ve vrbinách přišel podívat k pastičce a nechal ji bez většího zájmu. A přeci jej mám po chvíli v ruce pomocí sítě. Pak pracuji s informací na kroužku a je jasné, že tím, kdo se vrátil, je pták původní, prostředí znalý. Pochází ovšem také „z noci“, roku jednadvacet. Ze Slavičího háje, jinde už v noci nechytám. Je zvláštní, že mne nepřestalo bavit přemýšlet nad silou přežívání druhu. Jak se to děje, že „po Africe“ mám takového znovu možnost prohlížet. A i když věda čeká i na to, že se může někde praštit o sklo a lidi jej ze světa podle čísla nahlásí, já jsem daleko radši, že žije. Výsledkem pro mne je i tato „ostrouhaná“ podoba. A to si opravdu nevymýšlím. Úplně nejideálnější by bylo, kdyby jej někdo, mně podobný, odchytem nebo foťákem na cestě životem zkontroloval. To bych byl rád nadměrně. Ale to slavíci právě zrovna moc nenabízí. Chytat se po cestách nedají, na rozdíl třeba od modráčků. Fungují totiž úplně jinak.
Přidanou hodnotou – to už se ovšem opakuji – je, že u mne posiluje obdiv ke krajině. Že místa dovedou slavíky uhostit. Schovat, vyvést, a pak na ně v kondici tři čtvrti roku čekat. Se mnou. A když se to smeklo, tak jsem pomohl. Vymyslel Slavičí háj.
