Už jsem se na tu svoji ornitologii nemohl dívat. Roky si slibuji, jak „tam“ zajedu, „tady“ to prohlédnu víc a na „tamto“ se vrátím určitě opakovaně. Pak to neplatí. Čas na mne skočí neúprosností a nestihnu nikdy příliš. Spíš nic. Tak, to letos nebude! A už jsem i začal.. Rákosiny kolem Slavičího háje hned od začátku prohledávám málem po brčkách a tak to bude i v slavičích křovích. Konečně budu lepším.
Pečlivost v rákosinách mi okamžitě vykasala obočí vysoko hned napoprvé. Podle dnešního rozboru totiž není modráček jen u soutoku parku a vzadu na Zvolínku, další je mezi oběma místy, hned pod hrází rybníka. Ještě, že mne napadlo před lijákem spustit pár tónů. Nechtěl jsem hlasovému odrazu kousek ode mne věřit – a už letěl předvést „padáček“ z výšky. To tedy znamená, že už je v páru. Připravil jsem místo a pak už si hlavní řeč vzala obloha. Dvakrát udeřilo a přišel krásný déšť. Krytý převisem střechy rybářské boudy se dívám na hladinu, která ptáky má opravdu početně. Husy, husice, lysky, březňačky, labutě, poláky, volavky. Všem to mezi kapkami moc slušelo a já viděl v rybníce s plavacím kruhem moje startovací roky.
Vody je všude, že hráz má husí kůži, to často tady nebývá. Trnický potok se věru pochlapil. Ještě než změním rychlý krok v útěk k páteřní cestě kde parkuji, vidím modráčka pořád poletovat. Mezi kapkami. Hvězda mu svítí i bez dalekohledu. Co tady se letos děje, to je k nevíře! Měl bych si ovšem možná tiše vyčinit. Myslím, že jsem to loni zanedbal. A to jsme obloukem u avizované osobní nápravy. Snad mi to vydrží.
Je po přeháňce, ale od Rachval je už zas perspektivní černo. Taška letí do cesty a foťák snímá momentku, pro dnešek opravdu jedinou.
Je mi tady dobře. I s tím lijáčkem. A duhou, jen pro tohle místo. Podobně zážitkové, jako když si proléváte břicho lipovým čajem z květů, o kterých víte, kde visely.
