Krajina přešla do režimu jara a vytáhla ku mne první ze symbolů. Ano, jsem připraven a jdu přivonět. První maskot mého slavičího roku – a opravdu – už přituhuje! Do příletového rekordu příliš nechybí, a i když se zatím angažuji ještě v rákosí, nátlak vnímám.
Bylo chladno a modráčci šetřili síly. Jsou tu ale se mnou všichni tři, vím to. Musí být podobně rozjásaní, přesně tyto obrazy znají. A taky led a sněhové vločky, rákosní stružky namražené. Ví ale, že k poledni se zas bude moct tančit. A chystat zásnuby.
Když takto v terénu bývám, přemýšlím o krajině. Ona mne hostí, tady jsem u půjčeného stolu. Budu za to platit, dokud budu mít, a rád. Možná ale, že mi to strčí zpátky se slovy: „Děláš pro mne dost, nech být!“.
Cestu mezi plácky si zkracuji polem. Po dešti se leskne, ale nelepí. Ideální podmínky „Šutráků“. Říkají si tak lidé, co hledají kameny do sbírek. Já k nim nepatřím, ale na jejich weby chodím rád. A když v poli vystoupám na štěrkovitější hřebínek, oči z návyku seskakují pod nohy. A podívejte, co mám!
Kolik let, co drahé kameny do krajiny snášela stará řeka. Pak se vyvětralé hlízy dostaly na povrch, praskají v sluníčku, mraze a v dešti, no a vápenec těm vhodným vykreslí letokruhy.
Kapsu mám plnou sekundárního sběru a musím k autu jít vše vysypat. Myšlenky volně v tématu plavou, má chytání slavíků všeho druhu jsou výrazně užívavá.
