Nastoupil jsem do vlaku, který přijíždí k bousovskému nádraží jen jedenkrát v roce. Málem na minutu, někdy okolo půlky března. Jsem tam radši v předstihu, abych nedobíhal. Potom nastoupím, z hlav kolejnic se nákolky hlučně odlepí, jízda začíná! Přichází štiplístek a po jedenačtyřicáté se ptá: „Tak, kam letos nejdřív?“ Dávno ví, že to bude zase samá zastávka. Slavičí místo za místem.
