Po čase přijede natáčet do Slavičího háje Český rozhlas. Šestého tam máme sraz. Naše Přírodě přátelské prostředí bylo založeno v roce 2013, už to je důvod. My se ale sejdeme spíše po pauze, kterou obstaral virus a pro někoho možná podivně v čase, kdy starý matador (přežil-li ještě), bude tak sotva v přímoří na hranicích ve směru od Afriky, potmě lovit doklady. Už by jej snad mohli znát, nevrací se prvně!
Ano, šestého tam opravdu žádný slavík ještě nebude. Ale bude – vlastně – už je! My se letos netradičně vydáme za slavíkem modráčkem středoevropským, pro něhož jsem ladil prostředí rákosiny na soutoku tak, aby se třeba některý nechal jednou svést. Nechal, až jsem z toho loni byl paf. A letos už se zpívá též. To budou posluchači republikové stanice „koukat“. I modrák je noční virtuos. Repertoár je však stavěn spíše z odposlechů, zůstává cvrlikavý základ – ten ano. O co umí méně zvukových barev, tím víc jich má na kabátě! Tedy on, ona tolik ne. A teprve přiletí. On to tuší a věří si, proto tam tvrdne.
Pojďme ještě na událost více ornitologicky. Ano – ne! Není to slavík z loňska, je jiným. To podle kroužku, ale já jsem to poznal už podle zpěvu. I když hůř slyším, čtyřicet let je 40 let. Stav neznamená, že se nemůže změnit, může se vrátit ještě původní modráček a může lítat peří. Zatímco loňský byl mlád, tento je starší. Body si z toho přičítám za přípravu hnízdiště. Dal jsem si v zimě práci a obrobil kout podle představ. A hle! Neznámého pěvce to zaujalo. Vše je jako v začátcích, takto jsme budovali Slavičí háj. Sázka na zkušenost se slavíky + prostředí k dispozici, jen jej dotvořit. -Nu, a dnes máme slavíky „oba“. Až budu mít vyslovit na mikrofon – zda mám radost? Mám. Jako ten zahrádkář si doma balím věci a odjíždím na zahrádku vyzkoušet žít. A víte, jak se jmenuje městská část, za jejímž okrajem prostředí stojí? Zahrádky. Může se toho o tomto okamžiku poeticky protnout ještě víc? Nemůže. Tak tedy – šestého dubna dopoledne..
