Červen žene koně vpřed

Žádné komentáře u textu s názvem Červen žene koně vpřed

Slavičí rok Česka vrcholí v tom, proč sem ptáci přiletěli. Vše ostatní je druhořadé. Rozmnožení je hnalo od zimoviště přes poušť k moři, do kopců a sletět do Polabí. Urvat pro sebe stavební materiál, zařídit bydlení a honit se dál. Zanedlouho vše skončí, včera jsem stav měřil průzkumem. Úspěšní krmí a každým dnem mláďata utečou z hnízd.

Byl jsem jako každoročně u lidí okroužkovat mladé vlaštovky. To je docela jiná práce, pohodlná. Nemám už ale čas schytávat ptačí rodiče, přestože tu a tam kroužek na noze vidět. Na to už chvíli nenajdu, musím ke kopřivám. A tak už zase vysečenou centrální loukou prochytávám anglický park kousek od Klenice. Narcisy zvadly k zemi, cibulky v zemi černočerné je probudí zas až na jaře. Právě na jejich plac líčím. Slavíky, kteří chytit nejdou, zbytečně démonizuji, připínám řád velezkušených. Ono to ale může být občas i jinak. Za vodou v louce se koná svatba s reprodukovanou hudbou žánrů dočista všech, můj slavičí zpěv z krabice je tady zbytečný. A přeci nakonec slavíka držím. Bez kroužku – tedy bez zkušeností, hodně odrbaný. Prostě se bál. Tuk mluví o tom, že nehnízdil, i proto celý čas pořád zpívá. Zpívá i po okroužkování, jakoby byl začátek máje a všichni v ráži. Pták je docela zvláštní, analýza předků by byla zajímavá.

Dusno je mohutné, už trvá desítky hodin, noc nevyjímaje. A přeci jsem kombinací technik sedm jedinců na seznam pořídil, pak už ale kapky a noční šero zrychlily téměř na kmitání moji udřenou postavu. Všichni ptáci dnes šli na hliník, jediný nebyl retrapem. Poslední roky jsem to tu docela odbýval, dva mistři zadní ale zkušenost nejspíš mají, chytit se nedali vůbec. Mám na soupisce slavíka, jehož tvar křídla je méně vídaný, přestože literatura takový uvádí jako tradiční.

Superkulaté křídlo, kdy čtyřka je v hrotu nejdelší. Píší to nejspíš proto, aby následně vynikl tvar pro slavíka tmavého, s dvojkou málem nejdelší a křídlem ostrým, ale ani to často neplatí. Jak zřejmo, práce mne čeká při psaní definitivy hodně.

Počet okroužkovaných obecných slavíků se blíží čtyřem tisícům, není to ale nic, nad čím by bylo potřeba tančit. Daleko cennější jsou ptáci znovu zastižení, s možností porovnávat a naučit se z toho. A právě tyto výsledky stanou základem mého skládání účtů. Chytám a chodím chytat dál, snad mírně v jakési rotaci zvědavosti. Ale taky si říkám, že čas od času zrodí se úžas – slavík překvapující. Takové ještě bych chtěl, tací pod kůží řečiště propláchnou vždycky. Vím, že se objeví, kolikrát už se podobně stalo. Jen třeba vycházet možnému vstříc.

A ještě jedna věc o tomto čase je žádoucí. Chytají se partnerky slavičích mistrů a těch není pro výzkum nikdy dost. Jsou-li si jinak – on i ona – u druhu podobní, nyní od inkubace do pelichání je možnost jistoty. Posouvat se v rutinním odhadu potom později, i bez holého břicha.

O štěstí v neštěstí neboli Jenom nevyčnívat!
…kůrovec dotáhl apetit až na snědený stůl, ne však docela. Krásné stromy jsou sice po smrti a leží u kořenů, přežily však dva nenápadní, co vršek během řádění neměly. Zadního pichláče přeťala smršť, předního ukradli do stojánku nade dárky. Oba dnes v pohodě dál jsou v zeleném.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.