Jak mi čísla (už zase) nadzvedla obočí

Žádné komentáře u textu s názvem Jak mi čísla (už zase) nadzvedla obočí

Mohl bych z událého psát dnes o koutech, kam dolétly od jihu babočky bodlákové a pod českým sluncem běží zásnuby. Tady až skládají z křídel dálku a z hlavy povinnosti. Čas šťastných dočkání, právě se naplňuje.

Budu ale psát o půldenním návratu do časů, kdy jsem prostíral deset sklopek. Včera jsem si to znovu vyzkoušel. A co přišlo k napsání do zápisníku, zvedlo mi obočí. Nikdy ještě takto názorně nevyšlo a musím slavíkům vyseknout poklonu.

Jsem utopen v polích, konečně! Cesty sem nevedou, chytám v Končinách. Došel jsem do lužního plácku kolejí v pšenici. To by bylo, abych jednou při chytání nebyl konečně sám. V tašce kompletní sadu pastiček nového typu, tedy kulatých „stanovek“ s komfortní „Kverkovou kličkou“, část již v provedení „Plátěnka“. Motyčku jako břitva a s novou mačetou.

Začínám u studánky, tady slavíci nejsou ale chodím sem s pozdravem, než začnu. Pak už odmávnu koncert a černá zem vykresluje pod nástrahami zrcadla. Zatímco síť by v lemu lesíka strašila, sklopky si vedou dobře. První sameček má kroužek evidentně z noci letního chytání ve Slavičím háji a ve sbírce těchto zástihů je už padesátý. To by pro výpověď asi stačilo, ale nepolevím. Moc se na to téma v knize těším. Jde s tím obrovské snažení a cena odpovídá. Mám ze slavíka radost. Druhá je jakási samička a konečně si také zakroužkuji.

Larvy a nymfy klíštěte obecného (u oka) odtraňuji ptákům pravidelně.

Žlutá bužírka slavičích kroužků se na mě vyčítavě dívá, že ji do ruky moc často neberu, to ještě neví, co přijde za chviličku. V západním cípu se chytá ze zpěváků první retrap a jeho číslo je 943039. Měřím, vážím, přeměřuji kontrolou, prohlížím, stanovuji, zapisuji, hladím jej po zádech, omlouvám se a pouštím. V cípu severozápadním vybírám dalšího, v hájku toho dne posledního. Zapisuji kontrolovaný kroužek 943040. Obilím šlapu zpět a za můstkem u vsi bývá jiný. A je. Naštěstí si naběhl bez zdržování, na jeho kroužku čtu: 943041. Kosatce v pobřeží svítí. Jak je tu krásně!

Pomněnky drobný proud za polomáčené lístky drží v tanci, i tady se voda jiskřivě třpytí. Zastaví mne úplně vždycky tyto titěrné scenérie. Nikam neodcházím a lupou ku čtení slavičích kroužků zvětšuji kvítky, které tak často provází motivy v porcelánu. Příroda je nejmilejším z kantorů, kteří mne vlekli za vzděláním.

Odečty slavíků v řadě za sebou mi s přesvědčivostí ukázaly, co tažní ptáci umí. Jak je to vůbec možné, že všichni jsou bezchybně zpátky? Nikdy nedohlédneme, čím v mezičase vším museli projít. Zlatí slavíci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.