Mohl bych z událého psát dnes o koutech, kam dolétly od jihu babočky bodlákové a pod českým sluncem běží zásnuby. Tady až skládají z křídel dálku a z hlavy povinnosti. Čas šťastných dočkání, právě se naplňuje.
Budu ale psát o půldenním návratu do časů, kdy jsem prostíral deset sklopek. Včera jsem si to znovu vyzkoušel. A co přišlo k napsání do zápisníku, zvedlo mi obočí. Nikdy ještě takto názorně nevyšlo a musím slavíkům vyseknout poklonu.
Jsem utopen v polích, konečně! Cesty sem nevedou, chytám v Končinách. Došel jsem do lužního plácku kolejí v pšenici. To by bylo, abych jednou při chytání nebyl konečně sám. V tašce kompletní sadu pastiček nového typu, tedy kulatých „stanovek“ s komfortní „Kverkovou kličkou“, část již v provedení „Plátěnka“. Motyčku jako břitva a s novou mačetou.
Začínám u studánky, tady slavíci nejsou ale chodím sem s pozdravem, než začnu. Pak už odmávnu koncert a černá zem vykresluje pod nástrahami zrcadla. Zatímco síť by v lemu lesíka strašila, sklopky si vedou dobře. První sameček má kroužek evidentně z noci letního chytání ve Slavičím háji a ve sbírce těchto zástihů je už padesátý. To by pro výpověď asi stačilo, ale nepolevím. Moc se na to téma v knize těším. Jde s tím obrovské snažení a cena odpovídá. Mám ze slavíka radost. Druhá je jakási samička a konečně si také zakroužkuji.
Žlutá bužírka slavičích kroužků se na mě vyčítavě dívá, že ji do ruky moc často neberu, to ještě neví, co přijde za chviličku. V západním cípu se chytá ze zpěváků první retrap a jeho číslo je 943039. Měřím, vážím, přeměřuji kontrolou, prohlížím, stanovuji, zapisuji, hladím jej po zádech, omlouvám se a pouštím. V cípu severozápadním vybírám dalšího, v hájku toho dne posledního. Zapisuji kontrolovaný kroužek 943040. Obilím šlapu zpět a za můstkem u vsi bývá jiný. A je. Naštěstí si naběhl bez zdržování, na jeho kroužku čtu: 943041. Kosatce v pobřeží svítí. Jak je tu krásně!
Pomněnky drobný proud za polomáčené lístky drží v tanci, i tady se voda jiskřivě třpytí. Zastaví mne úplně vždycky tyto titěrné scenérie. Nikam neodcházím a lupou ku čtení slavičích kroužků zvětšuji kvítky, které tak často provází motivy v porcelánu. Příroda je nejmilejším z kantorů, kteří mne vlekli za vzděláním.
Odečty slavíků v řadě za sebou mi s přesvědčivostí ukázaly, co tažní ptáci umí. Jak je to vůbec možné, že všichni jsou bezchybně zpátky? Nikdy nedohlédneme, čím v mezičase vším museli projít. Zlatí slavíci.
