Motorová kosa rámusí v úseku naučné stezky, kde jsou dvě lípy, zasazené ku vzpomínkám i ochraně svobody. Za nimi slívové houští a mně se vybavila vzpomínka na předchozí rok, kdy se tu ozval slavík a podařilo se mi jej chytit. Říkám si, jak je to místo skromné, že to asi musela být veliká náhoda tenkrát.
Když ošetřuji kmen lipového stromu od výmladků, zastavuji se pozorováním mravenců, co ve dřevě bydlí. Takový jejich dům. Svítilo slunce a oni pracovali. Pak se mi za zády ozval kratičký zpěv a já pod větvemi poskočil. Slavík! Neuvěřitelné, jak dovedou být v prostředí tiší. Z auta nesu síť, pak lákám. Zestručním – nechytil se. Je to ale docela jedno, nejsem z těch, kdo musí mít všechno. Ani hnízdo hledat nebudu, třeba sem zase jen dobloudil, i když je to divné. Až mi skončí práce, budu přemýšlet, jak je hezké pohybovat se v přírodě. Pouštět ji k sobě natěsno, umět pozorovat.
Napil jsem se vedle, na stanovišti dalším, ze studánky. Jen tak holýma rukama. A bylo to zvláštní, voda předobrá. Vidíte ji totiž dole jiskřit, hloubka je skleněná, teplotu má přesně do žaludku. Od země, jíž se do místa protahuje. Tak hřeje chvilička štěstí. Slunce se protřpytilo listím a hranatá hladina v olšoví tančí. Ometl jsem roubení a beze slov se s ní rozloučil. Zase přijdu, až tráva bude k posekání. Hladina bude čerstvá, ta dnešní bude už někde daleko Kotelskou strouhou, Klenicí, Jizerou a nakonec Labem.
Pak jsem přejel na stanoviště stezky jiné, kde loni za tabulí taky byl slavík. Drážní společnost ovšem okolí vyťala a do rezava násepní trávu vytrávila. Bezúdržbově, nadlouho. Jsme to na týhle planetě strašní idioti! Jakoby nestačilo, že za hunmny u nás je rezavých podobně spousta polí, neživotodárně. Vzniknou jednodruhová.
Už by se takové obyčejné odpoledne změnilo v hrůzu, ale potkal jsem člověka na kole, pozdravil mne. Místo reklam měl na sobě batoh a nepospíchal. Diskutovali bychom snad ještě teď, kdyby nám sešlost nerozpustil déšť.
