Mám po nedávném dešti hodinu čas, jsem v našem nejbližším městě, maličko před polednem. Jedu ke skalním stěnám využít výjimky, kterou jsem dostal pro vjezd. Chytnu-li slavíka, bude tedy papírovou výjimkou „výjimečný“.
A jeden pod terasou zpívá! Využiji situace, kdy o mne neví a do předloňské chytací ulice, jež rybáři adoptovali pro přístup k řece, chci vypnout síť. Nemám tyče a po mnoha letech musím pořídit přírodní. Už ale „zpívám“ a pozorně sleduji vývoj. Přes řeku si mne vyhlédl vítr a náladu kazí. Stará anglická síť je sice proti shrnutí vyvázaná, ale na zadní tyči je pod tlakem mělká. Pták už je dávno zticha. Dokonce tak dlouho, že mne napadá, jestli neodletěl. Jakási slavičí samice o kus dál směrem k jezu prohlíží skalní stěnu. Zpěvák k ní nepatřil, to by tu ve dne nezahálel. Zůstal na ocet a stejně jak voda v Jizeře mizí do ztracena, zmizí z něj za pár dní tlak na potřebu zpívat.
První olšové šištice padají pod průvanem do sítě. Trápení začíná. Pak ale rezavý pěvec vyskočil u mne za silnicí a dostal se za síť nedaleko. A jak byl v ráži ani neposeděl a obloučkem chtěl pátrat, odkud hlas z přízemí jde. Je v síti! U auta kroužkuji a stíhám fotku.
Pak nevelký mrak nad námi zlotřile rozpažil a vše co nesl, z něho vypadlo. Liják jak hrom, slavík už ale zas zpívá. Utíkám k síti a olšinek v pletivu přibylo. Motám cajk a odnáším do auta jak je. Bude to radost vymotávat.
Déšť u řeky pobyl sotva pár minut. Jsem namokle v radosti, osamělé dvouleté zpěváky je totiž dobré označovat. V sezóně příští dost často odkryjí unikátní ptačí rozhodování.
