Je to tak každoročně v tuto dobu. Výsledek který mám před sebou, čeho všeho je vlastně kombinací? Vědu mám rád, umí zvědavosti pomáhat, ale ptát se musím dál zatím ještě pořád: Jak to že se dvaadvacet gramů, oděných do hnědavého peří, umí vrátit do stejného místo zeměkoule? Tolik času ornitozpytci věnovali skutečnosti, ale přesvědčivo dočista není. A já mám rád stavy opačné, kdy rozum nakrmit mohu rozpoznáním. Snad k tomu dojde, než náčiní jednou odložím.
Byl jsem zachytat předevčírem a včera, mám z toho osm úspěchů. Přesně polovina mi znovu připomíná, že kleště mohu nechat občas v penále. Že bude se odečítat. Nechme teď ale hliník hliníkem a čísla čísly, pojďme přímo k událostem. Šmátrám opatrně pod rozvázanou plátěnkou abych nahmatal nožky, než slavíka postavím před oči. V tu dobu už to vím – vlastně tušil jsem to už na začátku akce. S objektem, který jsem cílil přelstít, se s velkou pravděpodobností známe. Pak tedy nutně posoudit čísla o jedinečné kombinaci – a – je to jasné. Tenhle pták tu není poprvé! Zázrakem může podobné nazvat spisovatel Tomeček, já potřebuji od toho slova postoupit dál. Mnohé poznatky už k migracím ptáků máme a zejména nové možnosti prospívají. Dobře, slavík, kterého držím v ruce, umí cíl najít. Tak to hlavě ale nestačí. Kdy sem dorazil? V noci, nebo doskákal z širého okolí za světlé fáze dne? Odněkud, kam to za noci „složil“ a díky probuzené místní paměti, vepsané mladickým touláním kdysi, aktuálně a v radosti dohledal? A našel. Protože důkaz teď hřeje na prstech. Hřeje po Africe.
Víme alespoň to. Dál budu hledat. Už asi zítra až rozmrznou květy z avizovaného šediváku. Svět jde vlastní cestou a nebere ohledy k našim přáním. Je drsnější, než poetové mého nastavení chtěli by sobě přiznat.
Každé slovo dnes tady napsané, má v sobě obdiv, touhu po poznání, pokoru a trochu i vztek. Protože čas zbrzdit nejde. A tak bych do něj alespoň nastrkal více experimentů. Ty totiž jediné dávají naději pochopit víc.
