S hlavou vypnutou

Žádné komentáře u textu s názvem S hlavou vypnutou

Kdybych se byl býval soustředil, nikdy by se to nestalo. Neúspěch je ovšem také zážitkem. Nepotřebuji tady psát jenom o úspěších, tak naše životy nejdou.

Na pozici číslo dvě zpívá modrák, je chvíli před polednem. Vracím se k autu a první špatné rozhodnutí se tlačí na mikrofon. K síťové sklopce totiž beru kolíček bez přemýšlení, automaticky. Jde však o „dřevořezbu“ novou, neodzkoušenou, a takové do akce nesmí. Mohou síťku zachytit a pastičku nenechat doběhnout. Přesně to se v první kontrole ukázalo a rákosí mne prvně slyšelo klít. Pták podlezl ramínko jako šraňky a byl pryč. Poučený, zopatrnělý. Párkrát už se mi to za čtyřicet let stalo, kdybych měl druhou plátěnku, nestane se. Hned doma dovyrobím. Sklopka už tam do večera ležela jako lazar.

Do okna vodních rostlin jsem vypnul síť a poctivě hrál. Nic, nezájem. Mám tolik hodin na to – situaci v hlavě rozebrat, až ji ovšem zapnu, zatím to úplně nevypadá. Je pitomá dál.

O tři stovky metrů jinde, u posedu, tahám druhou dvanáctku, jemnou do rákosí. Silné černé sítě k běžnému chytání slavíků jsou do jarního zlatě proschlého porostu jako pěst na oko. Stará dobrá „Anglie“ sem padne dokonale. Má kapsy málem jako krtek z pohádky, kdybych modráka nějakou náhodou přilákal, bude můj letos první. Ulice nebyla dole vyčištěna od brk, mačeta zůstala v autě a to kotví daleko. Lezu si užít komfortu do budky na dlouhých nohách – kazatelny. Síť začíná hned pode mnou, nikdy jsem takhle „lázeňsky“ nechytal. První minuta hraní je dlouhá a druhá ji ještě dovede trumfnout. Při třetí se koncert už vypíná a musí se čekat. Hlava mi najednou naskočila a pohled do spodní kapsy varuje: jak se v ní objeví pták, nemusí vydržet dlouho. Snadno se od brk „připoutané“ sítě odrazí a vyskočí, síť „s tělem nejde“ a neobalí. Pak se uklidňuji, že to stejně bude jedno, že odnikud odezva nepřichází, modrák je daleko, poučený. Najednou se pod nohou posedu mihla „myš“ a chce přeskočit vyšlapanou lajnu. A už to vidím na celé oči – bělohvězdý hledající modrák je v kapse! Než sjedu obkročmo kulatinový žebřík kazatelny, než sběhnu k síti, je pryč. Ani nevím – kde, jestli vpravo či vlevo. Jako by to nebylo jedno.

Zapínám a budu opatrně vábit dál. Jen budoucnost už ale ví, že do setmění je všechno marné. Jako by to nebylo jedno. Kde tohle zažiju? Až přijdu jindy, třeba ho chytím. Zpívá krásně, jinak než předpis na nahrávce. Vkládá báječně pokřik brhlíka, to je převeselé. Kde k tomu šibal přišel? Když jsem odcházel, zpíval. Tak jsem se na chvíli zastavil, hlava to najednou pro sebe chtěla. Ví, že jsem se za nedbalosti zlobil – počínal jsem si jako amatér.

Modráček „jede“, už jsem ho asi nastartoval. V letu ale zatím nezpívá, je tedy sám. Bude to letos „pomalejší“, to už je poznat. Je vysoké datum, v knize příletů už se to v kolonkách dávno modří a slať v konci žantovských polí ubytovala čerstvě prvního. Musí se jich sem narovnat sedm. Jsem ale nakonec rád, ten bublající ráj žije, tenkrát jsem jej sundal komunistovi z lopaty. S panem učitelem. Teď tu řvou jeřábi podvečerem, jdou v poli „na řípu“. S nutriemi. Noc už ale sílí, s tmou padám pryč.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.