Ani nebudu definici mistra dokončovat, z blogu ji znáte. Nedohlédnu odtud do Jabkenic, kde pobýval, ale přesně poslední z jeho „svahů“ jsou tady naše. Moje, řady z vás, i slavičí. Vy ostatní: „Vítejte při samé hranici rozšíření slavíka obecného směrem z Polabí“.
Znovu jsem v křoví a mám nalíčeno. Na obrázku levý rám chytačovy naděje proti zapadajícímu slunci vidíte.
A nejde to vůbec. Mám na papíře jediného, přestože tu jsou páry možná tři. Že i s liškami dá se vyžít, ukazuje následný odchyt mladičkého. Ještě chvíli není sám, ještě peří pořádně nedorostlo. Chybí centimetr = dva a půl dne.
Poletuje už pěkně. Odteď s muzejním kroužkem. A taky zvážený, velevážený. Je mu zatím i jedno, co bude příště. Co bude v červenci, až čas prázdnin pokročí k polovině. Že najdou se pobídky provádět něco, co nikdy nezažil a skončí daleko za mořem. Bude-li klika. A pak, až místo zavolá a on hlas rozpozná tam v dálce, znovu se nastaví automaticky diktát pro cestu. Bohatší zkušenostmi.
Podle indicií i chování je budoucím zpěvákem, tedy samečkem. Narodil se v místě, kde kdysi hnízdil první popsaný český hybridní slavík ve smíšeném páru s obecným. Ve zpětném křížení. A na druhý rok se vrátil. To výzkumu chyběl tah na bránu a tak vše nedopadlo úměrně objevu. Dnes tu žádný takový není. Stromy se mění pod tíhou nákazy a řítí k zemi, odkud ze semenáčku před časem vystoupaly. Do nebe to prostě už nešlo.
Na Chlumu (na obrázku) našel se poklad. Zlatý, a není to mnoho let. Pradávný. Já vím o jiných a nemusím šlapat na kopec. Nebývali tady v tom počtu předloni, ale zase už jsou.
