Cestu na můj slavičí západ odkládám vždycky na konec monitoringu. Mladoboleslavská stanoviště mi přinesla ovšem mnohokrát velmi významné poznatky, jmenoval bych dlouho. První jistota, která s tím jde – uvidím moji řeku. Bonus, taková „pauza na svačinu“, kdy slastně přejedeny budou oči i srdce. Vím, že jí rozumím, a dokonce i lidem, co po ní smýkají na lodičkách. Já ji ale budu rozhrnovat přes oponu větví a kopřiv k slavičím královstvím. A jistý jsem stoprocentně, že znovu se dozvím, naučím. Pochopím doposud nedohnané, zažiji napětí chytačského a tužku doufám do ruky budu brát často.
Kolem Řepova o výjezdu číslo jedna přichází událost, že ztrmácené nohy mne z toho až zapomněly bolet. Levý břeh Klenice je vyformován do cyklistického zážitku ve dvou pruzích a tedy s závorou proti dvoustopým. K hájku musím po noze i s cajkem. Krom toho, že jsem tam vychytal tři staré slavíky (některé v procesu pelichání), událost hlavní směřuje jinam. Před strouhou je křoví, že síťkou motýlí bych jej přiklopil, a z něho se už v čase příchodu zpěvem ozýval slavík. Řepka kolem, v tom čase je již opravdu džunglí, takže plán byl, nechat jej na pokoji. Tak to já ale v životě nemívám a už za chvíli jsem koukal, že k místu vede v ústraní kolej. Už pod ním leží pastička, už se hraje, a už je i těšeno. Zbytečně. Dvě kontroly mne nutí uvést vše do ticha, nechat ležet a jít do hájku na doběr. Potom je ale modrá síťka stanem, já jen zvědavě během příchodu zjišťuji zda i s pohybem, a pak už požitkářské vylovování. Ještě, že jsem sem vlezl! Mladý dvouletý samec je vystřapacený procesem jako ježek, ale především má kroužek. Kroužek je z mého penálu z jara – a to už vím s jistotou a Klenice mi přikyvuje, protože i tehdy byla u toho – přesídlení za účelem pelichání číslo 3 a nyní už klíčové! Neskutečný úspěch. Odkud, jak daleko, a hlavně proč v takovém místě? To všechno přinese kniha s objemným zdůvodněním.
Louka pod známou trampskou hospodou je vysečena do hladka, super. Čistička hučí, jak k ní město směřuje přebytky, je časně-pozdní odpoledne, slunce se předvádí. Zběžně prohrávám první plácky a registruji stavy. Na prvním mne brní ruce nervozitou, tady byl v roce devatenáct veledůležitý slavík výzkumu. S kroužkem za mládí získaným na Chotči pod Prahou. Ostrůvek v louce láká síť vypnout znovu tam, bez mačety, elegantně. Pejskaři pokukují, někteří kývají v úsměvu, již se známe. Síť ale neumí vytáhnout slavíka z roští, přezpívává ji a baví se tím přenápadně. Hned do ní ovšem vletěly tři milé pěnice hnědokřídlé, tak jdem spolu stranou. Nakonec zařízení balím a mám takový pocit, jestli se s mistrem náhodou neznáme. Všechno by proto hovořilo. Za křovím u hnoje přibylo technických cestiček, vůbec jsem o nich nevěděl, loni jsem tady nebyl. Už tedy vyvěšuji síť tam. A radši „na ticho“, abych se neprozradil. Přestože bych tady mohl odchyt líčit ještě hodinu, zkrátím vše do oznamu: povedlo se. A samosebou, je to ještě on! Brada mi spadla do nejbližší z přihrádek sklopkové tašky a dlouho jsem ji v rachotu srdce lovil.
Tak tohle mi vydrží na hodně dlouho! Pozdravuji tedy kontrolním odchytem (s novými záznamy) na pražský pěnicový punkt v Chotči a hlasím: „Od vašeho okroužkování tehdy jednoletého slavíka (s určitostí je od nás) uplynulo dnes 2526 dnů! Tady už přestává legrace, s kroužkem byl 7x NĚKDE v Africe. Je doma zpátky, pelichá letky na další start (snad i návrat). A prozpěvuje dál, když před nocí poříčím mizím.
