Dlužím tady před prázdninami hrst vět od hledání v peří alespoň trošku vzdálených. Nyní je čas.
Červen došel k cíli, jak moc je spokojen, nevím. Co se týče oslav narození, šel jistě zase od jedné k druhé. Na hnízdištích slavíků nepochybně. Jak moc každého jednoho nohy a křídla udrží při životě, je už věcí štěstí, kondice a houževnatosti. Ať jich z domovů odletí k Africe za měsíc co nejvíc!
Příroda je k nám pomístně značně tvrdá, nejde s tím udělat nic. Kdo může, zas bude na nohou stát a život půjde nemalou chvíli určitě podle něho.
Jel jsem před chvílí cestou k městu a všiml si při krajích čerstvě svítících čekanek. Už tam zase jsou a stopují moji hlavu. Abych si uvědomil, že roztřapatí-li svá modrá mávátka před koly, jde se u slavíků do poslední fáze.
Všude polehává nepotřebné rezavé peří, nemluví se u toho zbytečně, hlavy se víc a víc dívají k obloze. Ano, tam to jednoho navečera o prázdninách začne. Chvíli, jak zapadne slunce a jistotou bude poklidná noc, nohy pozvednou křídla od zahálky k cestě. Řeka, co po okraji mého území stéká, se za nimi podívá, i když je neuvidí. Vím, že se podívá. A podobně budu i já. Já ale přeci jen mohu ve chvílích posledních udělat víc, ráno je rozcestované některé zachytit. Dívat se na peří vůbec ne rezavé, nýbrž hedvábně temné. Výrazných obrysů a pevnosti zřejmé. Slavičí odlétání si prodloužím tímto do minut nejzazších. Potom už opravdu za nimi zaklapnu desky, a jak už tolikrát na prahu podzimu dopíšu za součet: Bylo to hezký.
