Už delší čas se chystám napsat o tom veleobdivu. A na superlativy, mluvím-li o přírodě, si tady zvykněte. Jsem hrdou součástí. Mezi svými. Moderátor na roztrhání po celý nádherný rok.
Vnitřní hodiny slavičích postav visí v svých skříňkách přepevně. Odsýpají bez natahování a hlavy je poslechnou.
Kropenatá mláďata už seskakují z hnízd. Bilologická časomíra došla k pokynu – vyvádět! Tedy je vyváděno. A hned jak bude, snad ještě pár chvilek předtím, začnou staří pelichat. Uprostřed křídla to přijde, najednou „desítka“ vypadne pod keř a nikoho nikdy už nezaujme. Žádný vzduch odteď nerozčeří, do Afriky se nepodívá. Ptačí hodiny ji vyřadily ze hry. Život je ovšem báječný v tom, že běží. Pero vypadlo vystrčeno novým. A hned mizí jiné, centrifugálně sousední. A pak už to běží. Pták co nejrychleji vybere kout s dobrou spižírnou a bezpečným oplocením a bude dělat, co prastarý diktát velí. Poslouchat.
Končily tenkrát sezóny naše právě před prázdninami. Neuměli jsme, a vlastně ani nevěděli, co v tématu hledat v takový čas. Slavíky jsme viděli vyvádět, kdy před tím už byla místa tichá. Teď chvilku křičí se, a často oboustranně, v obavě o život nejbližších. Nejbližších? To bude platit už jen pár dní a na jaře stanou konkurenty. Přežijí-li. To nejsou jeřábi popelaví, kde rodiny jdou pospolu. Tady se zahlížet začne už v čase pelichání. Kapitál pro život je grunt. Je to tak v přírodě úplně všude jen lidé si dávají práci snažení obdobné přebarvovat.
Ale zpět k sezónám. O prázdninách už jsme na slavíky nedosáhli a koukali i po peří jiném. Dobře si vzpomínám, jak hnízdiště vypékalo léto. Ticho na konci jednom i druhém, sítě v prázdnotě, pastičky též. Jen mladý občas se chytil, což ale bývalo svátkem převelikým. Jak bych ten čas nepamatoval! Pak přišly nahrávky přetáčené baterkami, bedny s objednanou produkcí a první pořádné pokusy s ní. I pionýrské posuny. A před prázdninami z jedněch příchozích, nápad pustit hlas jiný slavičí. Dveře záhad se otevřely a cesta k slavičímu pelichání byla volná. Nešlo až uvěřit, co všechno lze neumem a v pohodlnosti neuvidět. Teď běžel výzkum jiný, k jarnímu plnohodnotný a sezóna byla podstatně prodloužena. Až k poslednímu odlétání. Býval to přešťastný čas. Zmenšily se mezitím přehrávače, ke sklopkám přibyla motyčka a nůžky zahradníků. Neměl to ale být konec setkávání, i když v tom čase by nikoho nenapadlo, že prostor tam dál ještě jakýsi je. Odletět s nimi?
Znovu u toho stanul playback a sezóna natáhla výměr o možnost poslední – chytání v noci za odletu. Je z toho jasné, že během mých čtyřiceti let zúženého pohledu na pěvce, český slavičí rok stanul nejdelším možným.
