Dvouletí slavíci – jarní ptáci. To je kategorie nespolehlivá snad ve všem. Zejména kvůli nim odhady a propočty haprují, to oni se chovají tak, a další roky úplně jinak. To oni nějak do kompletní výměny peří vypadají, a po ní už docela jinak. Proměnlivost by si mohli dát na prapor. Dvouletí zaslouží pozornost, hodně pozornosti. Vždyť o nich víme tak málo!
Zajalo mne to o včerejší podvečerní chytačce. Napřel jsem úsilí ke splavu, kde jarní výsledek vzešel chabý. O zpěvákovi jsem přesvědčen, že bude hodně původní, nechytil se ani teď. Pastičky trčely z plácků do setmění marně, čekal bych, že zaujmou alespoň ji. To se nedělo ani zjara. Tak jsem přidával sítě, až byly tři. Dvě ve starých ulicích a zbylá na planině vrstvené hlíny za silnicí. Narezlý pták, který tam po příchodu přeletoval, se ukázal v síti drozdem. Chytla se pěnice hnědokřídlá, kterých se v roce chytá jen málo. Alespoň k něčemu tam nápadné snažení bylo.
Slunce si dávno ustlalo v lesích na obzoru, z pobytu zbývala chvilička. A přeci jsem s prázdnou neodjel, přeci se rezatilo. Vsadil bych všechno, že jej konečně mám, než jsem rozfoukl břicho. Ano, s kroužkem silně olítaným, se chytila při vršku samička. Označena byla jako „dvouletá“ ve Slavičím háji za půlkou června roku sedmnáct. A pak už všem případným kontrolám unikala. Až do včerejška. A prve tehdy chycena sklopkou!
To by bylo dnes nádherných otázek a možná i odpovědí. Jen kolem porovnání dvou ptačích ošacení – prvního a pátého. Poznatky poctivé, s investicí tisíců hodin.
