Text směřují k vám, kteří více jiného než míry křídel, sem chodíte číst. Jak všechno v přírodě v dokonalost samou dotaženo!
Občas vznikne situace, kdy nechcete nachytat. Máte nalíčeno a – teď ne. Ať teď se nechytí!
V Dolcích jsem krátkého odpoledne neúspěšný. Slavíci (v místě už tradičně) chytat nejdou, sítě použít nejdou, sklopky ignorují. Jeden jako čtvrtý. Plné trní jich je. Jsou tahoví převážně, zpěvy protější je moc neberou, při odpoledni nadbytku zájem o stravu není. Ostatní budou nejspíš zkušení. Tahám síť do starého místa, které se za roky proměnilo. Proklestil jsem jej a hned na mne skákaly vzpomínky. Dnes v okraji vyčnívá hromádka odřezků tvrdého dřeva a pilin. Někdo sem v mezičase přeci jen vstoupil mezi zvoničky petrklíčů. Dobře si všímám ochozené zvířecí stezky, ale stejně dobře vím, že srny jsem pobytem určitě odstrčil – a navíc – je teprve odpoledne, neaktivují. Ta dráha ochozu jde na střed dvanáctky a kapsy přenízko.
Kroužkuji v úspěchu jediného toho dne slavíka-samičku, stojím za autem a očím uvěřit nechci. Hned přede mnou schází přes cestu srna, může být klidně přiomámená řepkou, přechází, a před ní už za třešní náletem stojí ta síť. Jsem naprosto zděšen a nereaguji. Nemá to podle mne cenu. Kroužkuji dál toho slavíka a síť jsem už prakticky odepsal. A stejně si v nevelké naději říkám – zvířata podobná, mají-li klid a dost času, bystrá jsou v dědictví a poradí si. Když jdu po chvíli zjistit stav, síť stojí neporušená. Ta srna si opravdu, možná i čichem poradila. A já vítám ohromnou zkušenost navíc.
Pak už jde večer, tak nějak stejně jsem rád nad životem, přeci jen láká mne ale zakončit výjezd jinak. Sjíždím pár stovek metrů k dálnici na přemostění do Přestavlk, tady občas v nevelkém technickém řešení linií slavík bývá. Nic z auta neberu v pověrčivosti, jenom pár tónů. A už se vracím nazpátek. Pro pastičku a pro motyčku. Vybrat moc nejde kam stoupnout si mezi od deště vyšisované kapesníčky, pod hlohem místo nacházím, tam nejspíš skrčit se nejde. Pár metrů od zvedajícího se svodidla. Kopu, kladu, přidávám hlas a mizím na silnici. Pár metrů od místa, s rozhledem dobrým. A divadlo, na které jsem vsadil, se toho mladého večera opravdu hrálo. První přelet kousíček stranou se zpěvem plným, pak „mihnutí-nemihnutí“ těsně nad zemí k místu a už namodralá síťka přeskakuje. Dvouminutovou akci balím.
Ano, tady mne neznali a proto namísto hodin prázdného čekání mezi liškami v trní u Hradiště, stačila tato chvilka jinde. Slavík je dvouletý, bude to v místě zkoušet. Dálnice na Turnov po svém si řve, zvláštní to místa. Zahnali jsme sobectvím ptáky až sem. Tady nám nepřekáží. Že mladé rodičů všemožných pomlátí provoz, nevidíme. Plujeme v kočárech, které už ani řídit potřeba nejsou, můžem si po cestě téměř snad „dáchnout“. Pozavírat oči, dovřít okénka proti ruchům zvenčí a pustit si dobrého na pohodu. Jak venku je, se dočteme na displeji či trubkách nad silnicí hned, jak se probudíme. Na prahu Českého ráje. Já ale došel sem po zemi. Uvidět petflašky v svodnici, zavodněné poslední chladivou přeháňkou dešťů, co spásu nosí (slovy klasika k vám, dříve narozeným). Ropuchu sedící na šutru z betonu, věřící na přežití a úspěch brzké noci paběrkem na silnici. Já přišel se v tichoučké omluvě poklonit. S hubou u asfaltu přislíbit za jiné život udržitelný.
Každého jara u pěnic pokřovních (Sylvia curruca) vnímám to poselství jižních květů. Jak sbírají broučky po kalíšcích, ulepí se a obarví zlatě. Mnoho jim zátěž však nevadí, vnímám.
