Pozoruhodný úvod slavičího roku

Žádné komentáře u textu s názvem Pozoruhodný úvod slavičího roku

Možnosti byly dvě: Že slavíci přílety posunou komplexně podle váhavého úvodu, anebo přijde „superpřílet“. Pravdou je verze druhá. Během posledních dvou setmění se na ptačí obloze musely dít věci! Výsledkem jsou ze třetiny naplněná hnízdiště oblasti.

Jde o zkušené borce, kteří už z Afriky alespoň jednou cestovali, spíš víckrát. Mít možnost takové slavíky v ruce prohlížet je cesta k vyučení. Znaky sedí na milimetr, tóny barev čisté, peří elegantní. Jsou tedy vhodní i k focení. A jsou klidní. To je, co jsem komentoval v létě, když se chytá na odletu. Ať v horách nebo v nížině, ptáci jsou divocí, neposedí. Teď jsou z cest zvyklí přikrčit se a nechat pracovat splývání. Samičky si ten styl podrží i k inkubaci snůšek, ovšem jen do prvního vyplašení.

Slavičí plácky ožívají. Mrazivé noci vadí kvetení dřevin, ne ptákům. Ti mají peří a poradí si. Potravy totiž krajina vyskladnila dost. Na mysli mám druhy, hledající na zemi. K tomu se ovšem váže první letošní selhání. Přes cestu všichni létali do řepky, která již byla polovysoká (před květem) a jasné je, že nakrmit se. Jen jsem hledáním nic do zobáků nenašel a to mi je líto. Bylo v ústraní cesty ovšem tak, že – kdo nelétá do řepky, jako by neexistoval! Chyba byla u mne, ne u nich. Neuměl jsem jev číst. A když jsem tak na sebe vytáhl bič, mohl bych jej zčerstva i použít, já ale pro letní takové chování nálezy mám. Tam v nizoučkých semenáčcích kroupami vymláceného řepkoviště hledali slimáky. Zde bych to očekával též, převracel jsem odumřelé přízemní listy jeden za druhým a nenašel nic. Housenky na listech také nejsou. Brouci do květů mají čas, nechápu to. Vletěl jsem do pole s nimi (jen si nic neodnesl v břiše, ani v hlavě). Zde hutním pokoru, že kdovíjakým znalcem opravdu nejsem. Ještě se ale do řepky vrátím, nedá mi to. Takto v mém hledání mám to nastaveno, vracím se pořád, pro tušené nacházení prvně ukrytého.

Výhled do I. etapy letoška je takový – nechat slavíky pousazovat a postupným projížděním hnízdiště inventarizovat. Mám tedy pár dnů čas chytit se nějaké práce.

Postřeh na závěr: Podívejte, jak příroda vede si svou. Nikdo ji neuprosíme, nepřemluvíme, nepropleskneme. Mrazy jdou krajem a nekompromisně pálí. K čemu přímluv i přání, nářků a láteření. Sehněme arogantní palice a podřiďme se. Myslel jsem, že to mám „u ní“dobré a moc si přál, aby předpověď nevyšla, aby stupeň či dva varovatelé proměřili. Aby zasáhla změna od jihu. Myslel jsem na Slavičí háj i v noci, jak zase první květy zajdou do posledního. Že nemůže jednou být trochu víc po radosti. Viděl jsem zvečera třpytit se je hodně skleněné, a tušil, že prohraji. Že známost nemám. A opravdu nemám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.