Trochu nefér žně. Například ryby se nesmějí za zvláštních stavů vůbec chytat, ale ptáci? Kdo by se nepodíval, když jim jde o hodně a musí se rvát.
Zapadalo slunce a teploměr šel k zemi. V zatáčce u splavu Červenského rybníka je slavík a já na něj na chviličku nalíčím. Než se chytí (vůbec se nechytil) tahám z auta dalekohled, protože nad hladinou největšího rybníku na Klenici je křídlo na křídle. Nad vodou a ve vodě je hmyz a rybáci, vlaštovky a břehule chvatně loví. Před nocí a před mrazem. To hemžení je neskutečné, rybáků je tedy jen devatenáct, ale divadlo to je parádní. Dlouho si výjev prohlížím a ptáky už zase obdivuji.
Věci se ovšem děly i před tím, dnes to byl zajímavý den..
Jedu kolem tábořiště po rozbité asfaltce, ještě posledně tu bylo ticho. Už ho ovšem vidím před autem. Pročistit uličku sjezdu pro devítku, odstoupit stranou a zahrát. Hotovo – jasně, kroužek má, ale doma se nestačím divit. Žádný starý táborák od tábořiště, z roku osmnáct mladý chycený z noci ve Slavičím háji! Další potřebný výsledek. Loni v místě ale nebyl a předloni taky ne. Anebo na kleště mazaně pustil jiného. Ti nachytaní byli vždy dvouletí. Do toho zatím nikdo nevidí, kolik slavíků v místě vlastně je.
Jedu do Slavičího háje, jestli už konečně? Konečně! Tak to bude oříšek zcela jistě. Tři sítě v ulicích pro legraci, tichá či s podporou, tady je to jedno. Hlavně, že v parku už někdo zpívá. Rezignovaně do místa, kde se vždy objeví, pokládám pastičku. Slunce se ubírá za továrnu, z lavičky se na to moc hezky dívá. Náladu mám vylepšenou už od příjezdu, zástupy třešní ještě nerozkvetly, v báječném zpoždění. Jen kolem divoké mirabelky, ony si nějak poradí. Sítě jsou průhledné až oči bolí, ale klobouček u výpusti z rybníka je přiklopený. No prosím. Už mistra držím v ruce a směji se k němu přátelsky. Zase to dokázal! Myslím, že mu každoroční chytání asi moc nevadí a i teď mi to dokazuje. Dívá se na mne klidně a myslím, že kdybych ho zapomněl zvážit, že mi to připomene.
Je mu nejméně sedm a bude i víc. Kroužek je ohlazený, kolik jen letových hodin s ním absolvoval. Viděl pod sebou moře i široký písek pouště, dotýkaly ho africké větvičky. Teď je zas doma a já bych jej měl varovat před mrazem. Jistě si poradí. A doma pak překvapení i s tímto kroužkem. Archív mi vypráví, že prvně byl chycen do pastičky též. Pro stáří nejspíš zapomněl. Co ale nezapomněl, obsadit znovu křižovatku – nejlepší místo parku. Proto tak pospíchal.
