Byl jsem v háji prvně vyvětrat nové sítě na slavíky. Zkusit, jak padnou do nové ulice za jezírkem, vypnuty na nových (ruských) tyčkách. Hlavně jsem chtěl otestovat velikost ok a to se podařilo koňadrou. Trochu jsem se při nákupu polekal, ale slavík neproleze, kdyby se na hlavu stavěl. Ověřeno.
![](https://pavelkverek.cz/wp-content/uploads/2020/11/002-1024x768.jpg)
Pak mne napadlo, když terén je už zase průhledný, jít postát na svah hráze a na vestavěné hnízdo dívat se slavičíma očima. V doučování. Hlava začala pracovat a já počítal přednosti, jež ptáka přesvědčily právě pro to místo. A nutno říct – místo dobré. Vyhnízdilo se a já dokonce pořídil kontrolní odchyt mláděte následně v noci. Když se do háje, sebevědomé, ráčilo odněkud vrátit.
Jak si posezónní půst tak užívám, napadlo mne vytáhnout z archívu slavičí časový výměr od započetí stavby do posledního nakrmení již samostatných mláďat. Jde o padesát dní. Rodiče bývají po rozpadu rodiny vyhublí, peří odrané. Za kopřivami však už vyčkává úkol neméně náročný, pelichání.
Šly roky krásné, kdy mne zajímalo hnízdění. Vědět co nejvíc o něm – léta osmdesátá. Dosáhl jsem maxima a viděl z očí do očí sedět v hnízdě slavíka uherského. Českého slavíka uherského! Pořád jsem nic ale neznal z pelichání. To přišlo poté. Řadu let jsem jej zkoumal a učinil i pár objevů. Do roku šestnáct. Ne, že bych si později snad nevyhledal hnízdo či nezmizel v temných pelichaništích, ale přišel úkol další. Noční odchyty. Disciplína chvílemi jen sotva uvěřitelná. K jejímu vylepšování směřují všechna pořizování nových věcí i výkonnějšího přehrávače.
Všechno se v běhu prolíná. K pochopení jednoho potřebuji v hlavě nahmátnout jiné, ale cesta je už opravdu vzrušující. Nikdy jsem se netěšil víc, než na zvolna přicházející sezónu třicet devět. I proto se u jezírka s ptačím brouzdalištěm a napajedlem patlám každý den jílem. A těším, co na změnu ptáci na jaře řeknou.
![](https://pavelkverek.cz/wp-content/uploads/2020/11/013-1024x768.jpg)
Chodí tam už pít srny. Voda už sytí. Ještě třeba o zimě snosit na hromadu trnité ořezy, aby se namočení ptáci měli kde krýt a osušit. Štěrkem vysypat koupaliště, aby se voda nekalila. Na jaře rybky a něco rostlin, nejspíš plovoucích. A puškvorec. Rákosí ale půjdu po krku, to nechci, i když vedle už stojí frontu, jak vidno. Snad jen orobinec, kořeny čistí vodu. A též pro rosničku. Až se odvedle přestěhuje, aby měla kde splývat.
Napíšu to drze: Za rok už do tohoto sektoru slavíka dostanu, kdyby čert na koze jezdil! Kopřivy vysazeny na valu, listí plošně rozsypáno – nevím, čím bych jim ještě víc podstrojit měl. Čekám už odteď na rezavé mihnutí ve vrbičkách. Nevěřím, že jej neuvidím…
Ahoj Pavle!
Gratuluji Ti k uskutečnění nádherného snu- slavičího ráje a přeji mnoho nových úspěchů v Tvém výzkumu.
Luděk Plot.
Děkuji, Luďku.
Od doby, co jsi byl v našem parku, se prostředí už trošku alespoň mění. Čas jde naproti. Nakonec – i slavík od tebe ze severu tady byl kontrolován, co víc!
A dík patří všem, kdož chytají, moc to výzkumu pomáhá. Od Rozkoše až po Šumavu, kdo by to dřív tušil.
Jsem rád, že sem chodíš. Nemůžu pokaždé, ale snažím se psát i pro vás – kroužkovatele.
Buď zdráv.