Padesát pracovních dnů

Byl jsem v háji prvně vyvětrat nové sítě na slavíky. Zkusit, jak padnou do nové ulice za jezírkem, vypnuty na nových (ruských) tyčkách. Hlavně jsem chtěl otestovat velikost ok a to se podařilo koňadrou. Trochu jsem se při nákupu polekal, ale slavík neproleze, kdyby se na hlavu stavěl. Ověřeno.

Pak mne napadlo, když terén je už zase průhledný, jít postát na svah hráze a na vestavěné hnízdo dívat se slavičíma očima. V doučování. Hlava začala pracovat a já počítal přednosti, jež ptáka přesvědčily právě pro to místo. A nutno říct – místo dobré. Vyhnízdilo se a já dokonce pořídil kontrolní odchyt mláděte následně v noci. Když se do háje, sebevědomé, ráčilo odněkud vrátit.

Jak si posezónní půst tak užívám, napadlo mne vytáhnout z archívu slavičí časový výměr od započetí stavby do posledního nakrmení již samostatných mláďat. Jde o padesát dní. Rodiče bývají po rozpadu rodiny vyhublí, peří odrané. Za kopřivami však už vyčkává úkol neméně náročný, pelichání.

Šly roky krásné, kdy mne zajímalo hnízdění. Vědět co nejvíc o něm – léta osmdesátá. Dosáhl jsem maxima a viděl z očí do očí sedět v hnízdě slavíka uherského. Českého slavíka uherského! Pořád jsem nic ale neznal z pelichání. To přišlo poté. Řadu let jsem jej zkoumal a učinil i pár objevů. Do roku šestnáct. Ne, že bych si později snad nevyhledal hnízdo či nezmizel v temných pelichaništích, ale přišel úkol další. Noční odchyty. Disciplína chvílemi jen sotva uvěřitelná. K jejímu vylepšování směřují všechna pořizování nových věcí i výkonnějšího přehrávače.

Všechno se v běhu prolíná. K pochopení jednoho potřebuji v hlavě nahmátnout jiné, ale cesta je už opravdu vzrušující. Nikdy jsem se netěšil víc, než na zvolna přicházející sezónu třicet devět. I proto se u jezírka s ptačím brouzdalištěm a napajedlem patlám každý den jílem. A těším, co na změnu ptáci na jaře řeknou.

Chodí tam už pít srny. Voda už sytí. Ještě třeba o zimě snosit na hromadu trnité ořezy, aby se namočení ptáci měli kde krýt a osušit. Štěrkem vysypat koupaliště, aby se voda nekalila. Na jaře rybky a něco rostlin, nejspíš plovoucích. A puškvorec. Rákosí ale půjdu po krku, to nechci, i když vedle už stojí frontu, jak vidno. Snad jen orobinec, kořeny čistí vodu. A též pro rosničku. Až se odvedle přestěhuje, aby měla kde splývat.

Napíšu to drze: Za rok už do tohoto sektoru slavíka dostanu, kdyby čert na koze jezdil! Kopřivy vysazeny na valu, listí plošně rozsypáno – nevím, čím bych jim ještě víc podstrojit měl. Čekám už odteď na rezavé mihnutí ve vrbičkách. Nevěřím, že jej neuvidím…