Bavím se sám sebou, jak specializaci vedu novým stoletím. V posledních letech to jsou noční odchyty, které mi naprosto učarovaly. A jak vidím měsíc na obrázku jako teď, jsem zpátky hned. A přišla s tím chytáním zajímavá věc.
Minimum pozornosti jsem dosud věnoval tohoročním slavíkům, teď hrají prim. Bloudím archívem, vyhledávám poznámky u kroužkovanců, svazuji zážitky do otýpek. Na mláďatech, která sotva tak přepelichala do šatu dospělých, nebylo moc co hledat, vše zdálo se jasné. Ještě, když byli kropenatí, odešli slavíci každý po svém. Nejprve v blízkém okolí hnízdišť, a když jich tam už nebylo, dohnat se dali v bezinkovištích. Ano, to právě dozrávaly kuličky keřů, po nichž by se mnozí pěvci doslova umlátili. I slavíky tam šlo potkat a vzpomínám, jak jsem jim „zkoušel hrát“ v keřích k lepšímu nachytání do sítě. Je to už hodně let, ale dobře to vidím v zpětném zrcátku, jak na zpěv bláznivě vyletovali někteří nad silnici, a dlouhým obloukem mizeli jinde, zatímco jiní opravdu přišli a chytili se. Kontaktní hlasy je děsily zcela jistě. Kde by mne tenkrát napadlo, že existuje klíč k jejich kroužkování ještě později, na odletu.
I když nebývá ve špičce tahu tolik času k podrobnému prohlížení, přeci jen pozornost k této věkové kategorii je vyšší. To přineslo několik zajímavostí ohledně šatu a jeho přeměny, hlavně však začalo přibližovat fenomén migračního chování. Najednou se začaly prastaré poznámky z hnízdišť místy dost natěsno dotýkat nových, některé dokonce splývat. Momenty, které by mne předtím vůbec nenapadly, jeví se nyní klíčové. To vše, vystupující z pod tmy (myšleno doslova i obrazně). Je ovšem tolik dál nepoznaného právě v této disciplíně. Mám to tak rád, když je práce. A vůbec nejkrásnější pro člověka, jako jsem já, že s nimi natahuji pobyt do posledních domácích vteřin. Pak už jen „hliníku“ vzdalování a doufání v některé odečty.
Ohmatané kleště tuhnou v nýtu, z potemníkoviště do obýváku stoupá po schodech hlahol za šumění listí sešitů a knih. Kafí je tak nějak početněji, vzpomínky po jedné vypouštím z brašny na procházku. Přehrávám nad čelem obrázky z terénů, těším se na duben, až zas bude můj! Znovu si nalžu, jak všechna místa poctivě alespoň jednou navštívím. Až začnu hlídat přílet, až sledovat obsazenost, až pokřiky vyvedenců – ano či ne. Až začne pelichání a ztěžknou bezinky. Blázním? Vždyť ještě docela nesešlo listí…
