Až si přečtete úvod článku, dál nechoďte a odhlaste se odtud pro dnešek. Dobře radím.
Mám moc rád za času podzimu všechny ty statečné, co nebalí fidlátka a jedou na plný plyn. Tady u Zvolínku dál kvete penízek rolní, za ním ohnice. Dál, s výhledem na rybník vodě nablízku, kdyby snad sucho dorazilo, placebo efekt vypomůže. Voda je život…
Zahradní pergola, moderně prosklená, uzavíratelná, některého dne roku 2020…
Vodě nablízku a přeci bez ní! Jezírko, kam zaletoval lovit, se ještě třpytí po hladině, vážky krájí vzduch nad rákosinou, život zahrady jede na plný plyn. I za plochou skel křídla víří, křižují prostorou, usedají v parapetech zmateně. Milosrdně jen chvíli, než přijde rána a hrůzu ukončí. To proletět chtěl zoufalý pták silou skrze překážku. Pak tělo leží, pracuje čas, horko jej vysouší, mumifikuje.
Přichází lidé, co potřeba byli na místě o mnoho dřív. „Kytka“ co kvete v barvách po letní obloze, je z peří, jako na ty na špejli od komediantů socialismu. Za dvě kačky, když to s brokem vyšlo. Pro tohle peří je už každá záchrana marná.
Kolik podobných letos všude uschlo? Přicloňte něčím tabulky. Děkuji vám.
