Prošel jsem kdysi dostupné texty k určování slavíků a snad každý měl nějakou chybu. A na tom jsme vyrůstali i zráli. Dlouho mi trvalo, než jsem – nejprve v sobě a pak pro veřejnost – řadu věcí opravil. Četl jsem jednou v studii o první ruční letce slavíka obecného, že nepelichá každý rok. Jak se taková chyba v sdělení narodí? Letky mají odlišnou barvu od krovek. První ruční letka (zakrslá) je v úrovni krovek a oproti nim opravu vypadá vybledlá – „stará“. Když ji ovšem porovnáme obloukem s ostatními ručními letkami, barva už je stejná.
Nejvíc problémů je kolem první ruční letky (1. RL), tedy v odlišování mezidruhovém. Dnes platí, že 1. RL – i když je o 2 mm kratší než krovky – stále jde o slavíka obecného.
U zúžení vnějšího praporu na ručních letkách se uvádělo mnohde pro slavíka obecného, že může být i na 4. RL. Platí nově, že tam je vždy!
U slavíka tmavého stálo, že 2. RL je vždy druhou nejdelší v křídle. Nemusí být, i když znak to je potřebný. Dvojka může být rovna čtvrté či dokonce o poznání kratší. Bývá to u mladých ptáků v prvním velkém peří.
Museli jsme si projít „pravěkem“, aby nám chyby začaly vadit a my se stavěli na nohy vlastní. Brzy takové napravování začne bavit, a vy najednou víte, že víte. Mám paralelu z těchto dnů.
Už dávno jsem si povšiml, jak mne láká pohled do historie. Způsobila to naše zahrada a vykopávky v ní. Kdyby mne tenkrát učil dějinám archeolog Jirka Waldhauser, možná bych ten obor i vystudoval, jak umí zaujmout. Stejně tak vědec jiný, který si k nám přijel pro unikátní pečetidlo, nalezené v lese, a oplátkou přivezl knihy ze svého okruhu badatelů. První má 855 stránek – Petr Čornej: Jan Žižka. Neuvěřitelnost neuvěřitelná! Naše trápení ve škole nad tématem se jeví nyní naprosto k ničemu, škoda zmařeného času. A zjištění, jako u slavíků – téměř vše bylo jinak! Sežeňte si tu knihu k půjčení a nepustíte ji z ruky.
Kdybychom mohli mít štěstí, a do hlav si nabírat informace jen poctivé, to by bylo vyučování! A tak se koukám tady mezi zahradními nálezy na šipku z kuše a jsem potichu. Jestli třeba i ona se nerozvypráví. Mohu si na ni sáhnout – existuje, něco být muselo…
