Blog slíbil, že bude častějším. Tady je dnešní sloupek…
Nejel jsem chytat, po mnoha letech jsem vyjel jen tak s dalekohledem. Pokud bude v močále už modrák, budu si to vyčítat. Spokojenost stopovala na žantovském mostě, tak jsem jí zastavil. Říká: „Podívej se na komín.“ Ne, tak to je parádní! Samec Afriku zvládnul, životem kličkuje pěkně.
To je veliká naděje. Loni to bylo prvně, kéž by to vyšlo zas!
Mířím k jihu do bažin. Na cestě strávím nejmíň tři minuty, tak to je daleko. Ozim vedle Brodku je plný velkých hus. Kam se k hnízdění vejdou, vůbec netuším. Brodek musím také obejít s přehrávkou, kvůli modráčkům. Nejprve ale za žantovská luka, do močálu. Bekasiny vyletují na každém třicátém kroku, je jejich čas. Táhnou k severu. U obřího krtince jsem připravil berličku k chytání bramborníčků sklopkou plátěnkou. Její chvíle je za dveřmi, dnes tam ale žádný nebyl. Bílých volavek je dvanáct, vrchol elegance – ať už sedí či vzlétají.
Komín potěšil čápem, bažiny mne s radostí dorazí. Jsem mezi svými přáteli, karanténu si nahlásím nejspíš sem. Fouká v odpoledni ostrý jižní vítr, určitě si k večeru lehne a přehrávka bude líp slyšet. Vystoupal jsem na kazatelnu a „číňan“ se snaží. Proti větru, ale řve, že mne hlava bolí. Bez odezvy, zatím se nepohnulo nic. Tráva už má neskutečnou barvu a voní, jak nikdy jindy v roce. Podběly svítí u cesty, hmyz v nich však ještě není. Počkají si na den „D“. Až se tu všechno vyčkávající protne, energií celé přípotočí najednou přeteče. Trvá mi pár minutek, než se na ten svět vyladím, zpozorním, podřídím se. A pak už si s kdečím měním pohledy, podáváme neviditelnou ruku, tykáme, chválím a děkuji.
Vím, jak jsem tu chodil, když šlo bažinám o život. Na nohách stojíme oba i po těch letech a já mám pocit, že to poctivé přátelství je všude kolem. Bekasiny odletují do sousedního sektoru, je fajn, že lagun je víc právě i pro toto. Slézám – ještě tedy ne! Táhnou hřivnáči, nevidí mne pod střechou a letí v povětří fantasticky. Jsou barevní pro námluvy a natěšení. Je jich dobrá stovka. Co umí s křídly ve vzduchu, jeden jako druhý, je fantazie. Tahy ptáků mne oslňují pořád, je mi přitom zvláštně. Nechci se okrást a dívám se, dokud nezmizí. Přecházím pak záliv pole k dalšímu prameništi z ucpané drenáže. Jsou tu báječné průseky, nejspíš kvůli prasatům, ale modráci zahnízdí jistě u nich. Kdyby za zpěvem vyletěl, uvidím ho skvěle. A ksakru – už ho vidím! No nic, za blbost se platí. Věci v autě nemám. Rychle cajk vypínám, nebudu modrého slavíka otupovat. V sektoru vedle, za hrází Nového rybníka, nic ještě není. Tak jsem přichystal chytací plácek v oblíbené vrbě. Kdesi z čvachtavé hloubky jsem vylovil dubová prkénka, je to vůbec možné? Víte, jak tu jsou dlouho? Z devadesátých let!
To tady zpíval dva dny rákosník paludicola. Odletěl s kroužkem, jak jinak. A kvetla tu vachta trojlistá, ti dva k sobě patří, kdo viděl unikátní hnízdiště východního Polska, přikyvuje. Chybí jen losi. Možná tam odletěl. Asi. Tohle mne drtí, pouštět hlavu za křídly na procházku. Co to za neuvěřitelnost…
Lýkožrout sežral mysliveckou smrčinu, uschla. Tak rád jsem se v ní schovával „o modráčkách“ před aprílem. Býval tu drsný. Na druhé straně se smrčí ještě drží, uschly jen dva. V ležatých větvích hnízdívají mlynaříci.
Je čas vypnout krabičku a zmizet. Slunce zakoplo Na Písku o lípu, vypadá to, že už nevstane. Nashledanou.
