Dobrý den na blogu.
Za okny se blýská a hromy následují. Tma, jako v pytli. Zvláštní výkon od přírody, až legrační pro osmadvacátý leden, mladého odpoledne. K nadpisu, jako objednaný.
Ode dneška se ubírá pan učitel ze Lhotic k stovce. Básník kraje, u kterého tenkrát, když jsme na sebe prvně narazili, bylo jasné, že to není naposledy. Pak jednoho dne byla od něho na světě báseň pro slavíky, a já vždycky dlouho pak o nich vyprávěl. To nebyl čas, mířící k propadlišti. Sbírka Krajinou mého srdce mne doladila. Říkal jsem si – tak tohle jsem už někde slyšel. Toho muže si vážím za obranu domoviny a chci být podobným.
Pan profesor sem nechodí. Přesto je hlavně pro něj toto ohlédnutí. Takže poetičnosti křídla – a odrážíme!
Sólo pro tmu
Světlo konečně prohrává! První opilci se těla svá pokouší odvléci domů, když k cestě se vydává – a zprvu klopýtá větvemi stromů – pozpátku jdoucí měsíc…
Čihadlo má ode mne jméno „Mezi Bousovy“. Připomíná rozevřenou knížku, s vloženou záložkou uprostřed. Za dešťů bývá umáčená proudem znedaleka. Rákosí si v mžiku přiťukává s černým bezovím, co ti dva nedopijí, zbyde na vrbu křovitou. Miluji chvíle, když mne krajina přesvědčuje, že vládne čarovat, postaví-li se před ni nespěchavý.
Bylo to tenkrát už nad pruty z bambusu, achátových oček. Klenici ve městě, kde bylo vody, že ze stadionu o zimách přestřelené puky málem vyčnívaly nad hladinu, nikdo by nevěřil, co s ní provede noc. Sedal jsem tam o tmách a věřil. Ač úhoře třeba nenachytal, posvítit do vody nakonec šel jsem vždycky. A tam to uviděl! Tam všechno promlouvalo. Co potok umí! Ohromní líni, vyjetí z tůní kdesi dole za viaduktem, vizitýrovali zdejší dno. Prvně jsem pochopil mimikry krajiny, a že se mnou o tom chce mluvit. O co všechno přicházíme, jak olámaný vidíme obrázek života! A Mezi Bousovy se to připomnělo. Najednou ta samá krajina odvádí si vás k doškolení. Jen udice nahradily sítě, a kleště k tahání háčků – o trochu jiné, kroužkovací. A zestárnul jsem přitom. Je ale zvláštní – až spravedlivé, že volňásek od tenkrát, platí i dnes. Je polotma či pološero, toť změna proti tehdy. Plechové město vykrádá nocím šarm, přezařuje kotlinu. Na chytání tma ale stačí. Spát zase nejde. Celta z mládí v impregnaci už chrastí, dřevěné válečky knoflíků stanového dílce tlačí a připomenou, že dál jsme spolu. Noc přišla výrazně kreativní a taková nepostojí. Přelomilo se datum, je po půlnoci a začíná se. Těším se na všechno, na kontroly, kterých se do rána mnoho neuděje, letních hodin potmě totiž je jenom pár. Jako by noční prohlížení sítí o slavičím chytání snad ani nemuselo být. Chyba lávky! Jak právě výjimky v oboru platí, najednou vidíte, že z nočního putování polevil pták a síť k vám jej šetrně drží. Nádherný, víceletý, životem zkušený slavík tmavý! Hypotézy, které jsem od večera o tahu vedl, házím najednou kus dál do rybníka. Pro zbytečnost.
A školí se dál… pak už se rozednívá. Krajina vstává. Jak dobře, že jsem přišel!
Přeji zdraví nejen do Lhotic.
