Za rozměrem letních slavičích nocí

Dobrý den na blogu.

Za okny se blýská a hromy následují. Tma, jako v pytli. Zvláštní výkon od přírody, až legrační pro osmadvacátý leden, mladého odpoledne. K nadpisu, jako objednaný.

Ode dneška se ubírá pan učitel ze Lhotic k stovce. Básník kraje, u kterého tenkrát, když jsme na sebe prvně narazili, bylo jasné, že to není naposledy. Pak jednoho dne byla od něho na světě báseň pro slavíky, a já vždycky dlouho pak o nich vyprávěl. To nebyl čas, mířící k propadlišti. Sbírka Krajinou mého srdce mne doladila. Říkal jsem si – tak tohle jsem už někde slyšel. Toho muže si vážím za obranu domoviny a chci být podobným.

Pan profesor sem nechodí. Přesto je hlavně pro něj toto ohlédnutí. Takže poetičnosti křídla – a odrážíme!

Sólo pro tmu

Světlo konečně prohrává! První opilci se těla svá pokouší odvléci domů, když k cestě se vydává – a zprvu klopýtá větvemi stromů – pozpátku jdoucí měsíc…

Čihadlo má ode mne jméno „Mezi Bousovy“. Připomíná rozevřenou knížku, s vloženou záložkou uprostřed. Za dešťů bývá umáčená proudem znedaleka. Rákosí si v mžiku přiťukává s černým bezovím, co ti dva nedopijí, zbyde na vrbu křovitou. Miluji chvíle, když mne krajina přesvědčuje, že vládne čarovat, postaví-li se před ni nespěchavý.

Bylo to tenkrát už nad pruty z bambusu, achátových oček. Klenici ve městě, kde bylo vody, že ze stadionu o zimách přestřelené puky málem vyčnívaly nad hladinu, nikdo by nevěřil, co s ní provede noc. Sedal jsem tam o tmách a věřil. Ač úhoře třeba nenachytal, posvítit do vody nakonec šel jsem vždycky. A tam to uviděl! Tam všechno promlouvalo. Co potok umí! Ohromní líni, vyjetí z tůní kdesi dole za viaduktem, vizitýrovali zdejší dno. Prvně jsem pochopil mimikry krajiny, a že se mnou o tom chce mluvit. O co všechno přicházíme, jak olámaný vidíme obrázek života! A Mezi Bousovy se to připomnělo. Najednou ta samá krajina odvádí si vás k doškolení. Jen udice nahradily sítě, a kleště k tahání háčků – o trochu jiné, kroužkovací. A zestárnul jsem přitom. Je ale zvláštní – až spravedlivé, že volňásek od tenkrát, platí i dnes. Je polotma či pološero, toť změna proti tehdy. Plechové město vykrádá nocím šarm, přezařuje kotlinu. Na chytání tma ale stačí. Spát zase nejde. Celta z mládí v impregnaci už chrastí, dřevěné válečky knoflíků stanového dílce tlačí a připomenou, že dál jsme spolu. Noc přišla výrazně kreativní a taková nepostojí. Přelomilo se datum, je po půlnoci a začíná se. Těším se na všechno, na kontroly, kterých se do rána mnoho neuděje, letních hodin potmě totiž je jenom pár. Jako by noční prohlížení sítí o slavičím chytání snad ani nemuselo být. Chyba lávky! Jak právě výjimky v oboru platí, najednou vidíte, že z nočního putování polevil pták a síť k vám jej šetrně drží. Nádherný, víceletý, životem zkušený slavík tmavý! Hypotézy, které jsem od večera o tahu vedl, házím najednou kus dál do rybníka. Pro zbytečnost.

A školí se dál… pak už se rozednívá. Krajina vstává. Jak dobře, že jsem přišel!

Nad ránem produkcí pomýlený, odněkud táhnoucí slavík modrák.

Přeji zdraví nejen do Lhotic.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *