Dobrý den, přeji.
„Firemní“ časopis Kroužkovatel má ustálenou kvalitu a je dalším z doprovodců každé zelenkavé figury s kleštěmi. Čte se opravdu dobře – a teď to nepíšu proto, že tam občas publikuji. Nabízím nyní zamyšlení nad textem z jara 18 a upozorním na jaro 20. To přiletí slavíci na stránky zas, ale jinak.
Text tehdy představil zkušenosti ze „stopování při ptačí dálnici“. Poznatků, které korigoval čas, není naštěstí tolik, abych byl nespokojen. Spíše to vyšlo, a to u podobných věcí bývá pocit fajnový. Jestli mne něco vyděsilo při připomínce článku, pak hrůzné zjištění, že už to jsou dva roky. I proto, jak to strašně letí, chystá se nový text o slavících, věnovaný tentokrát determinaci. U ní vzešly objevy nové a prospěšné.
Na tomto místě je třeba poděkovat mému velkému příteli – archívu. Nevznikly by bez možnosti sáhnout třeba do jeho výzkumu pelichání slavíků. Ano slavíků – myslím tím obou hnědých. Protože – a ten příběh už znáte – ne tak, když jsem opakovaně po několika dnech sjížděl z hor Orlických přenádhernou krajinou domů bez výsledku, ale když nějakým, pro mě nadornitologickým řízením osudu, mne pozvánka myslivce toho léta ještě narychlo zavedla k samotě v rozhraní krajů, osadě Matice. Tam jsem pelichajícího „uhra“ našel a s rozklepanýma – snad i očima, zdokumentoval. Vidím už tedy dnes konečně do pelichání obou.
Pochopil jsem v přírodě, že kdo je houževnatý a dá na cestě za poznáním přesvědčivě znát, že by o výsledek moc stál, že to z některé strany nakonec přijde. I kdyby se to mělo kousek od vás protáhnout pod vrátky, najednou to je! A vy máte neskutečně nádherné chvilky pro oslavu. To je ten „petrák“ do motoru i Slunce, na zatím ještě ospalém obočí krajiny! Tak za ním pojďme, vrací se pro nás loudavě zas.
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
A ještě upoutávku na příště – vysvětlím, proč je slavičí zpěv tolik vynášen.
