Není úplně snadné ocenit zpěv slavíkův. Jako s vínem. Může být sebelepší, když jej ale budete chlemtat z upatlaného kelímku a prskat kolem utopené octomilky, slíbený přívlastek nenajdete. Pojďme si dnes říct pár slov o zpěvníku slavíka obecného. To je ten májový průvodčí lásek.
I v krajině zdejšího Pojizeří najdeme zpěváky různé. Zkusme to roztřídit ještě víc, moc se mi totiž líbí, jak v přírodě je vše relativní. Nic není nikdy úplně tak, jak bychom chtěli napsat. Výjimka za našimi zády si pokaždé už mne ruce. Proto pojďme třídit dál. Špatný zpěvák se hned tak nepolepší, snad trochu za rok, ale i výborný bude časem haprovat. Jak bude máj ztrácet a slavíkům přeci jen už o tolik nepůjde, začnou kvalitu šidit. Než zmlknou nadobro toho roku. Až byste se divili, jak zpěv během festivalu Polabského jara kolísá! Nejde tudíž spolehlivě známkovat. Přesto lze odlišit břídily od mistrů. Správný zpěv obsahuje úvodní crescendo, které megarhyncha zejména odlišuje od produkce slavíka tmavého. Pak už strofy nesou tóny bublavé, hvízdavé i klokotavé, pták si pohrává s výrazností. Květnový zpěv plný touhy je překotný, slavíci hlasivky šetřit opravdu nepřilétli. A když jsem psal o víně, co s tím? No jistě! Kulisa rozvoněné noci, navlhlý vzduch a háje po stromech střídavě ještě poloprůhledné!To z kulisáků nezvládne jiný, než veliký Máj, a ten má pro slavíky slabost. Střemchy se svižně vyvedly v bílé a větvoví v černozelené je k tomu naprostou třídou. Krajina ještě mlčí, zbylí případní druhové ptačí ještě nezpívají. O prvním z májů má sólo slavík! Už asi tušíte, že to přijde – ano, ani Karel Hynek v naší krajině veleděj nepřehlédl a úděsný příběh z Podbezdězí tím alespoň o gram vylehčil. Kolik jen jiných rolí lid slavíku svěřil! Od písniček prostých, přes plátna až k anketám. Dalším efektem je jeho figura. Vzpřímený, velkých očí, a na vysokých nohou, když jde do výrazu, celý se klepe – a upřímně – stojíte-li v noci metr od něho, uši se vám docela brání. To je další z předností, v noci ho nic moc nezajímá. Když blízkost přeženete, jenom na chvíli zmlkne.
Co ještě ke koncertům říct?
V krajině zpěvák rozeznívá nakažlivě hned sousedního. Jak kohouti na střechách, když jim u nohou vstává nový den. Ano, jsem posedlý a nadržuji. Vždyť skřivan lesní neumí míň. Mistrovský zpěv, méně řinčivý, i v noci zpívá… Znalci někdy váhají, přijde jim ten z pasek a suchopárů jemnější. Já mám ale jasno. To bych se v dubnu slavíkům nemohl podívat do očí! A navíc – oni mne dostali k ornitologii. Byl to právě jejich zpěv, co ověřit šel jsem v noci. A rybářské kolo tehdy, v pedálech po cestě domů, málem zavařil. Ne, od takových pralinek rozmlsaný, se neodchází. A my si dnes pomáháme. Já jim, oni mně. Možná to ani neví, ale i v této chvíli, kdy hlavu si plním namísto politiky, prostou nadějí. Ať se jich co nejvíc vrátí! A když jsme u politiky, použiji toho v závěru.
Už jsem to někde říkal – zlatí slavíci! Ano, stojí si tak. Šel jsem tehdy z boleslavské U3V domů o něco dřív, pokrátil přednášku a spěchal ke stolku obecního zastupitelstva na jednání. Nechyběl jsem nikdy. A přesto jsem večer byl doma jako přejetý vlakem, otrávený. Už to nebývalo dobré. Druhý den jsem pokládal pastičku u rybníku, kde starý profesor vymaloval slovy báseň – Chvíle u Stržáku. Kvetly javory jasanolisté, znáte je? Taky trnky. A hladina rybníka matněla po lesním medu. Ne moje – jeho slova, volně vyložená. Já to tam opravdu viděl a pastička se po chvíli zatřepala. Slavík byl tam a kroužek do mne bezkontaktně drkal, že jsem ho v kleštích měl prý už před lety. Zpod vrby zasvítil prostokvětý narcis, nejobyčejnější, od vsi zavlečený – a já věděl, že tak to má být. Tady je dobře, tady zas ožívám! A tak mne to najednou, báječně zléčeného, napadlo říct: Zlatí slavíci!
