Měsíc: Červenec 2019

Někdy před týdnem jsem se zastavil v třešňovce trojmezí Obrub, Přepeř a Malobratřic. Fascinuje mne, jak ten prales nechávají žít. Ozval se mi tam slavík, o kterém jsem si myslel, že je nakonec mladý, a proto nejde chytit. Nešel.

Včera mi to nedalo, když jsem byl tak úspěšný na motýlech, a na chvíli večer tam zastavil. Stačilo by mi, kdyby se v místě bochníků ostružníku neozval, byl by tím mladý a měl bych klid. Byl by už prostě jinde. Jenže on se po chvilce ozval ze stejného fleku jako posledně a já uvažoval, proč se mi tedy nechytil, když je starý, pelichající. Začal jsem čarovat se vším, co jsem v autě k chytání nahmatal, málo toho nebylo. Síť vypnul jinde v uzoučké ulici, aby mohl přeskočit, kdyby chtěl. Kontrolou ale ve sklopkách zase vůbec nic, síť vychytala rodinku strnadů obecných, ale pak koukám, že rezavec stranou proletěl za hlasem pod boční třešeň s hustým křovím. Nepřišlo mi, že by v letu nějak výrazně „kulhal“ rozpelicháním. Už tam pokládám pastičku s nejživějšími červíky, ale ono zase prostě nic! Ale pak se chtěl přemístit do pozice úvodní, a to neměl dělat. V cestě mu stála hodně jistá síť, s dobrými oky. No, a myslel jsem, že upadnu. Byl mladý, nádherně již „hotový“! To byla tedy lekce proti zpychnutí! Sázím, že je to samička.

Navštívil jsem jej na doporučení známého – myslivce. (Až) v roce 2011. Slavíci právě pelichali, oba jsem okroužkoval a těšil se na další rok, jak už přijdu včas. Nepřišel jsem, zase až pozdě. Byly prázdniny. Ten příběh s tmavým slavíkem tu je rozepsán zeširoka, přeskočím jej.

Pak jsem tam chytil slavíka obecného, neobyčejného. Měl dávno kroužek ode mne, byl již přepelichaný před cestou a já si myslím, že sem přiletěl od Červenského rybníka v čase pravého odlétání.

Malý díl louky hned vedle kvetl nadivoko, plný motýlů. A dnes, když jsem se tam vrátil ve stejném letním čase, žilo to zas. Perleťovci, modrásci, vřetenušky, okáči a soumračníci. Když jsem odjížděl jinam, porovnával jsem schválně v tom extra horkém dni ono místo, s místy jinými. Nikde tolik druhů nebylo ani náhodou! Když jsem tu byl zjara, převládali žluťásci řešetlákoví. Vystřídali je dnes čičorečkoví a mihnul se i žluťásek čilimníkový. Místo se zmenšilo technickým zákrokem asi o třetinu, ale potenciál drží. Kéž by vydržel!

A tady pár těch pokladů…

Když tam přijdete v předjaří či na podzim, bude před vámi ležet obyčejný „hampejz“ bez života. Ten ovšem běží skrytě, chystající veliké dny. A pokud přijdete v čase nejsprávnějším, obočí vám povyletí. Odůvodněle. A taková jsou skoro všechna místa v oblasti mezi Humprechtem a Jizerou. Za své obrázky po vás chtějí, abyste chodili častěji, než jednou jedinkrát.

V rámci slavičích experimentů jsem potřeboval chytat v místech, kde slavík hnízdním výskytem stoprocentně není. Postačily k tomu Malechovice v Českém ráji a jejich Novákův kopec. Chytit tam slavíka by bylo prý na zápis do kroniky, ale ani tato pobídka nestačila a neúspěch „bral vše“. Tedy – aby se neřeklo, troje křídla se nad ránem přilákat nechala, ale ani jedna nebyla slavičí. Pro mne v rámci zadání to je důkaz velepotřebný a umožnil mi v hledání pravdy poskočit. Ráno se mi odjíždělo do pravé slavičí krajiny spokojeně. Jinak ale – pohled zrovna příjemný, do ranních sítí bez slavíků, to není. Z tahové cesty jsme na chviličku odklonili jen mladé rehky zahradní a drozda. Každý dostal kroužek a mohl letět dál.

Příště už zase rozprostřu sítě tam, kde slavíci v létě pobývají. Jen pochybovat o původu raně letních ptáků nad oblastí už nemusím. Slavičí tahový vzdušný prostor je dál stále čekající.

První pokus nahlédnout letos do slavičího nočního tahu je minulostí. Věděl jsem už odpoledne, že to bude milé.

Po letištní dráze z trávy jedu náhorní plošinou až na její konec, kde ční keříky s vloženou hrušní – polničkou. Jak taky tady v těch místech jinak?! 290 metrů nad mořem, málem nejvyšší bod na pravém břehu kotliny bousovské! Tady se schovám s autem za okraj kštice a před ní k severu představím sítě. Budu čekat, zda slavíci přiletí od hor, nebo to v těchto časných datech bude s taktikou jinak. Předpověď počasí se „smekla“, ale to příliš nevadí. Jasno není ani omylem, ale viditelnost po setmění neskutečná! To se hodí. Ptáci potáhnou.

Když ladím aparaturu polohlasitou produkcí, ozval se v křovíčku důvěrně známý hlas. A nečekal jsem dlouho. Promyšleně natažená dělící síť zalovila. Slavíček velmi mladý, možná tedy i pomístní. Mladí zde ovšem byli kdysi okroužkováni a to je jedna z nadějí, kdyby to vyšlo, chytit některého znovu… Takový výsledek by se hodil. Obě města žhnou do noci, jako když vítr po ohništi rozsvěcí polomrtvé oharky. Zatímco z Dolního Bousova je vidět jen část, Sobotka na svahu září celá. Od Humprechtu jsem tentokrát daleko, ale vidím jej. Teplo a téměř bezvětří. Sítě jsou tři, nejspolehlivější v místě, kde ptáky v příletu čekám. Od nedalekého lesíku. Musím však soustavu stáhnout, netopýři jsou i tady. Jak noc postoupí, doufám, že zmizí. Chytil se naštěstí jen netopýr ušatý a síti za tu chvilku menšími zoubky neuškodil. Šetrně jej vymotávám a pouštím kopcem dolů. Je rád.

První zvonění mobilu na půl druhou, sítě rozložit – a na stoličku usadit aparaturu. Neženu ji naplno. Jsme mělce pod oblohou, jestli táhnou do kilometru, musí o mně vědět. Kontrola vzápětí nabízí první objekt v severní síti. Proletěl ovšem odspodu – jako by od jihu. Asi se nad zdrojem zatočil, to ptáci dělají, než zabrzdí v místě. Nádherný, zkušený rákosník velký. Kroužkuju při čelovce hned, aby mohl pokračovat v tahu. Chvíli nad ránem na hlas v mixu obou slavíků naletěl rákosník zpěvný, rovněž starý pták. A pak se trošičku začínám bát. Rozednívání se od barvy noci příliš neliší, ale přistupuje, a sítě jsou průhledné. Že bych polohu v krajině prokoučoval? Nevěřím. Neslyším tedy hlasy pousedaných slavíků, ale tady může být všechno jinak. Čekal bych je přilétat od lesíku.

Sedím na hřbetě krajiny, kterou moc dobře znám. Štírovník svítí po chudých svazích na zprahlém jílu, i teď v noci koberec drží teplo. Boty jsem dávno už nechal zastrčené pod autem, ani ta rosa nepřitáhla. Porozednilo se ještě víc a jestli nemám balit v sítích vzduch, něco se musí stát. No, prosím! První – šup, druhý, a třetí právě přilétá. Do spolehlivé sítě!

Z patnáctky vpředu slavík vyskakuje, trefil by mne šlak… Naštěstí obloukem letí k sousední a ta už si poradila. Bude připočítán. A přiletěl ještě jeden. Přibyl i mladý kominíček a zpěvný letošní drozd. Radostné rozednění. Jsem tady v tom místě sám a chystá se slunečný den.

Mrzí mne pytle s odpadky v tom maličkém zákoutí s listy. Co nadělám… Umím si z tváře mých míst všechny ty bolesti odgumovat. Pak vidím krásu pro rámování. Jsem rád, že i v místě před rájem, umím se zaradovat. Najít si šanci pro zpívání. Zvládat tu žít.

Ano, došly v domácí zásobě, došly však už i pružně objednané na moji adresu a tak se může pokračovat.

Poslední etapou, která začne pozítří, je chytání na letním odletu v noci. Disciplína velice mladá, však vzrušující. Dějí se občas věci, s kterými člověk nepočítá. V síti se objeví druhy vzácnější, jako třeba pěnice vlašská. Přehrávka, byť je věnována slavíkům, přiláká i takové. Přestože se ptáci dovedou chytit i za noci, většina jich vletí do sítě s rozedníváním. A chytá-li člověk pokusně třeba na pláni bez keříků, může to hned potom začít balit. Ve dne by do takového místa nikdy nic samo od sebe nepřilétlo. Je krásně na prahu dne po končící noci. Zažil jsem to naposledy na ornitologických kempech, kde jsem vypomáhal. Na Řežabinci, Bohdanči, na Žehuni. Ale i na odchytech CES, které jsem pět let podnikal na Červenském rybníku. Ta rána mají přidanou hodnotu ve vyčkávání. Člověk dlouho předtím si láme hlavu, jaký ten odchyt bude. Byly pokusy ohromující, ale i bídné. Vždy ale plné přemýšlení. Jsem rád, že tohle přišlo. Že jsem se dočkal. Ptačí nedohlednosti mi učarovaly. Vzpomínám – jednou, kdysi v začátcích tohoto náročného chytání, rozednívalo se. Nic moc jsem o tom nevěděl, ale věřil, že síť se bude prohýbat. Dělicí silniční hráz rybníka Býčinského a Horního Střípku byla místem, kam se po půlnoci naplánoval zážitek. Věřit se mi poté nechtělo, ta síť, když se břeh rozjasnil, byla tak, jak jsem ji natáhl v noci. Prázdná. Už bych k ní šel přes asfalt zabalit ji, když shora z oblohy se spustil za slavičím zpěvem rákosník velký a kapsy rozvlnil. To si pak užíváte vzácnost ptačích křídel během kroužkování. A už jej pouštím. Vidím, že vůbec se nechystá usednout někde v lemu rákosí, naštvaný se hned zvedá a zase odlétá. Od léta, které mi tady mělo vystavět zážitek nad slavičím peřím. Stahuji osnovy, svazuji poutka, nasáhuji polskou „Japonku“ do pytle, balím tyče s kotvami a odjíždím. Cestou, která trvá asi pět minut, přemýšlím o tom ptačím zastavení a nepostání. Ten rákosník byl starší, neletěl prvně. Někde hnízdil a teď už se stěhuje. Je sedmnáctého srpna, ráno. Vůbec netuším, že už třetím dnem ten kroužek po mně bude číst chorvatský kolega hluboko na pobřeží Jadranu, devět set kilometrů odtud! Co tomu říkáte? A pak jej k dalšímu vzletu pustil on, směrem k jihovýchodu. Odkud byl ten poutník? Z Polska, Dánska, Holandska, ze Skandinávie? Nevím. To už z toho kroužku vytušit nešlo.

Rákosník velký je druhem, který na přehrávku slavičího zpěvu přiletí docela rád. Slyší se v něm místy tak trochu. Ale hlavně mu ten vzkaz nahoru v čase, kdy nad ránem mnozí snižují letovou hladinu pro přistání, říká – tady se zpívá, tady to věští pohodu, tady se vyplatí brzdit. A tak to je jistě i se slavíky.

Ve včerejším pokusu o odchycení mladého slavíka v Lítkovicích na hnízdišti, které v osmdesátých letech fungovalo – a zdá se, že může žít znovu, se zadařilo. A hromada jakési slámy či štěpků následně posloužila pro snímek, který je setkáním barev. Vše je sobě podobno.

Nechytal jsem ale slavíka pro barvy, potřeboval jsem znát stav částečného pelichání mladých v tomto čase. Noční odchyty jsou totiž na spadnutí a já jdu po zajímavostech z nich vzešlých.

Stav mláděte mne zaujal, chytají se po nocích totiž ptáci přepelichaní. Otevírá to cestu úvaze, že přeci jen mnozí mohou být již nočními migranty, nejen ptáky přeletujícími po okolí. Pro posledně zmíněné však důkazy již posbírané mám. Nad tímto nelehkým úkolem mám pocit, že půjde znovu o velesměs událostí, působící na první pohled chaoticky. Co se vlastně děje v čase, kdy předodletová potulka mladých přechází v samotný odlet? Ví to vůbec někdo? Zdá se, že s novou technikou máme jedinečnou možnost, odpovědím se alespoň přiblížit. Není totiž zatím možné vzhledem k velikosti bádaného objektu pověsit na slavíka vysílačku, jako to mají třeba kukačky z anglického projektu. Kdybychom to dovedli, hromady času, které k poznání vynakládám, bych mohl směřovat jinam. Nevadí mi ovšem podobná prohledávání, dokazuji to dobou setrvávání nad tématem. A dokonce se hodí připomenout, že ono počítání roků specializace není přesné. Začátky spadají hned do roku 1981, kdy jsem sledoval život v třech slavičích hnízdech. Zmiňovaný rok 1983 byl vlastně již začátkem kroužkování. Otázkou zůstává, jak velkým „specialistou“ jsem na okraji osmdesátých let byl. Zaměření jsem vyhlásil až při složení zkoušky v Kroužkovací stanici, k níž se váží převážné vzpomínky.

Abych vůbec ještě věděl, jak vypadá jiné peří než slavičí, mám v kroužkovací sezóně odreagování. Prvním jsou bousovští čápi a druhým vlaštovky. Ta místa jsou od sebe nedaleko. Vlaštovky by chtěly řešit více systematicky, ne jen jednou návštěvou „nadivoko“. Tolik času však nemám, a tak jsme rádi za jedno setkání. Ti lidé by pro vlaštovky udělali první poslední. Jsou ze staré školy, kdy se vztah k přírodě ještě vyučoval. Vždycky se chytá, a pokud to vychází, kroužkují mláďata alespoň na některém ze dvou hnízd. Druhá rodina ze zadního chlívku dnes ráno vyletěla, takže jsme se upnuli na první v garáži. Čtyři mláďata v optimálním věku na kroužkování a oba rodiče. Pak je káva pod borovicí a čas k vyprávění. Mám rád lidi ze staré školy a tady to je též pokaždé fajn. Letos měli nad hnízdy smutek, když první vlna kdesi uhynula a všude bylo ticho. Staří s kroužky z let minulých už se později neobjevili. Nahradili je ptáci neznámí. Tady vidíte samečka.

Byl ve velmi dobré kondici, doufám, že mladé vyvedou. A že se za rok do dvora vrátí. Tak si to lidé z domku i přejí. Přichytil se starý vrabčák od slepic a kroužek dostal samozřejmě taky. Mnozí chovatelé by se nejspíš rozčepýřili nad takovým lupičem, tady ani náhodou! Dost je pro všechny.

Nebudu už měnit scénář kroužkovacích sezón. Když to půjde, chci to držet takto. A přeci jsem se zastavil po cestě s přehrávkou slavičího zpěvu. Z křoví, které jsem posledně vytipoval, se ale neozvalo nic. Mám už ta místa z jara přebraná, bylo to spíš zastavení z povinnosti. Nikdy jsem u toho okraje lesa nebyl. Kdo ví, jestli tam v květnu slavík opravdu nezpívá, teď tam byl ale klid. Z polní cesty se prášilo, odraná strniště mne vždy děsí. Nesmlouvavě upozorňují, že slavičí rok v zdejší přírodě brzy skončí. Vždycky jsem to přijal s pokorou a letos nebude jinak. Ještě ale kolem cest svítí čekanky a bezinky ještě nezesládly! Ještě se pod větvemi pelichá, ještě se připravuje. Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?

Je vás kolem slavičího blogu dost takových, vím to. Napadlo mne to až dnes, připravím k vám pojednání o cestě vzácnějšího z „hnědých“ slavíků do zimoviště. Výkladem ovšem tak, abyste rozuměli, aby vás to bavilo. Pojďme téma uchopit a vydejme se po stopách slavíka tmavého uherského na cestu do Afriky. Využiji nejčerstvějších výzkumů a odmoderuji snad srozumitelně. Ještě snad poznámku – slavík tmavý je u nás vzácný, hnízdiště se rozprostírají od severozápadu po severovýchod od našich hranic, na sever až do Skandinávie.

Je těsně po půlce srpna a na jihu švédského poloostrova se hromadí dospělí tmaví slavíci, kteří po hnízdění přepelichali a nastoupili letně-podzimní tah. Mají už s cestou zkušenosti na rozdíl od mláďat, která poletí prvně a docela jinak. Noci jsou příznivé, už se ptáci každý jeden nezávisle na sobě zvedají a ve výšce přes jeden kilometr začínají cestu, která svůj cíl nalezne až těsně před koncem roku takřka na jihu Afriky. Po předcích zděděný kurz odletu je vede nad starým kontinentem mírně k jihovýchodu do první velké zastávky ve Středomoří, především v Řecku. Se přestávkami k odpočinku a nasycení vždy nad ránem „kdesi“ přelet trval tři až čtyři dny. Ano, tak brzy jsou na samém konci Evropy a Česko přitom minuli. Neleží v trase, příhodněji je na tom Slovensko či Ukrajina (u nás lze v srpnu zastihnout slavíky z Norska, části Německa a Dánska, mladé „toulavé“ pak i z toho Švédska). V přímoří se ptáci zotavují a posilují od třetí dekády srpna do půlky září a pak odlétají k Rudému moři, kde zastaví podruhé. Kalendář ukazuje začátek třetí dekády září a ptáci se zde zdrží opravdu dlouho – nejméně po celý další měsíc. V tu dobu Afrikou stěhující se deště oblažují výrazně právě tuto oblast a slavičí itinerář s tím počítal. Poté, za velice krátkou dobu všichni posílení se přesouvají Velkou příkopovou propadlinou do Afrického rohu. Tam se zastaví znovu, Kilimandžáru nadohled, severně od něj. Deště se přesouvají s nimi a potravy krajina nabízí velkoryse. V Keni se ptáci zdrží opět dlouho, jsou v poslední tahové zastávce. Přilétli začátkem listopadu a odletí před půlkou prosince. Cílem je oblast s příhodně vlhčenými porosty v Mosambiku, Malawi, Zambii. Odtud začnou v daleko rychlejším návratu odlétat po půlce března. Vyhecovaní, odhodlaní.

Ukázalo se – a ukazuje dál, že nelze mluvit o tahu do zimoviště (jednoho), protože zimní pobyt se skládá v podstatě ze všech tří afrických hlavních zastávek. Při návratu zejména samečkové zkracují pobyt v zastávkách, některou si dovolí i vynechat. Tím se výměr zkrátí zásadně! Na hnízdiště v Polsku a široko kolem přilétají v konci první dekády máje.

Teprve nyní, kdy máme možnost lépe a věrněji nahlížet do migračních strategií slavíků, lze dosoudit naprosto zásadní význam pro přežívání nejen hnízdišť a koncové zastávky, ale právě i zastávek etapových! Vždyť před pár lety katastrofální sucho v Africkém rohu na jaře „nezatopilo“ jen lidem, ale právě i tmavým slavíkům, kteří v regionu nenašli dostatek potravy k regeneraci, na kterou sázeli. Přílet do oblasti v Polsku, kterou po léta sledujeme, byl prořídlý a zpožděný.

Vím, že se mi stane zas – až v půli prázdnin vyberu ze sítí chvíli před rozedněním tmavší postavy slavíků uherských, že i tento příběh mi hlava nachystá. V nezměrném obdivu, uznání, a díváním se za nimi, jak s kroužky do nových kilometrů právě odlétají…

Téma, které tu několikrát už bylo. Netýká se slavíků, ale jejich krajiny. Už se toho totiž z jezírka příliš nevytěží, prohlubováním jsem došel na jíl, který je fádní. Ještě obsah haltýře – ano, tam sediment z většiny zůstává, nechám jej pro nějakou napínavou chvíli s dětmi. Střípek jsem našel včera poslední, a když jsem jej oplachoval a vložil do kolekce, myšlenky se sebraly a šly zase cestou proti proudu času. Nebráním jim, bývá to zajímavé.

Máme štěstí – my, z éry plastové, že dřív prostě hospodyně, když už nádobí páchlo tak, že nešlo pro nasáklé chutě umýt, rozmlátily jej a hrnčířský kruh se roztočil pro nové. Máme štěstí, že materiály odolaly staletím a spraš vše mateřsky zaklopila. Mám štěstí, že bydlím, kde bydlím – a okolí, že bylo podobné. Některé kousky sem totiž zcela jistě přišly nedávno se skrývkou pro bytové domy nedaleko. Je to však pořád jeden Kněžmost, jedna kotlina. Jsem připraven, až najdu zapáleného dobrovolníka, nechat depot detailně vřadit do linky času. To žádný muzejník neudělá, mám to vyzkoušené. Leda se vám dost věcí poztrácí. Najít budu muset nadšence jako jsem sám. Který nad tím užije i radosti. Vím jen z předběžného prohlášení (když se určovala keramika Keltů), že století v tom je pochytaných až neuvěřitelně. A to nepočítám kamenné industrie, to by se nám to koukání do dálky ještě pořádně protáhlo. Krajina kolem Kněžmostu je nepochybně po okraj nasycena chutí vypovídat. Poznat to lze i z této kolekce, z tohoto sběru.

Olšový haltýř se asi časem rozloží a zmizí, ale jsem rád, že právě na mé úsečce pobytu tady, mohl jsem momentku uvidět a nechat se ovlivnit v uvažování. O mnohém. I proč tady jsme zrovna my, a jak se k Zemi chováme. Já jsem si vybral živé téma – ornitologii, ale dobře vím, že i tento dějepis je zajímavý. Zajímavý, když se dovede podat. A mne jej za všechny učitele doučila krajina domova. Tentokrát ovšem záživně, napínavě, nezhmožděně, uvěřitelně.  To se pak člověk na každou hodinu další opravdu těší!

Léto se rozběhlo a letí. Jednu etapu výzkumu střídá další, než se rozkoukám, budou zas pryč. Slavíci. A přitom roky v jejich společnosti jsou čím dál příjemnější. Je to i tím, že mnohé je snadnější. K řešení některých zadání bychom nemohli dříve vůbec přistoupit pro nedosažitelnost.

Před čtyřmi dny jsem znovu oprášil myšlenku na pokus spočítat rychlost růstu per během pelichání dospělých. Dva staré a spíše náhodné záznamy opakované kontroly mám, nikdy z toho nic pořádného vypočítat nešlo. Dnes za nových metod jsem dostal chuť znovu si zadání ustavit. Na malé přehledné lokalitě jsem zjara označil zpívajícího samečka a teď nedávno (desátého) jsem jej kontroloval rozpelichaného. Všechny odchyty jsem pořídil sítí, takže možnost kontroly navrch i sklopkou zůstala esem v rukávu. To jsem chtěl vytáhnout dnes a povedlo se. Místo jsem vychytal a potvrdila se přítomnost od posledně: Jeden starý – pelichající + jeden mladý – dospívající. Víc slavíků tam není ani náhodou! Pro mne, krom záznamu aktuální (zvyšující se) hmotnosti obou, byl důležitý ten starý pták, rozpelichaný. Čtyři dny odstupu měly dát představu jak rychle peří roste. Odpověď je komplikovaná a koresponduje se zmatkem nad výsledky tehdy, kdy jsem se nemohl dopočítat. Tentokrát ale světlo do problému svítí! Vyvíjející se (velké) peří roste rychlostí různou – s tím, že každé, dorůstající do obrysu finálního, se výrazně zpomaluje. Nově nasazené v toulcích dosahuje růstu 4mm/den, ostatní méně. Jakmile se proces završí a všechno peří vyzraje, stává se neživou součástí slavičího těla.

Co se stalo v sousedství rušné cesty se zbytkem osazenstva?

Možnosti se nabízí dvě, první dost naivní. Buď všichni zbylí skončili dříve pod koly aut, nebo se hned jak to šlo, odstěhovali kamsi do neznáma. Zde se nabízí cesta po směru sezónní vodoteče. Přitom se za pochodu rozdělují, až skončí každý sám. Před dalekou cestou. Na to už navazují zkušenosti zpod noční oblohy loňska, kdy se mimo areál rozšíření povedlo mladé tuláky s kroužky zachytit. Velice překvapivě, ale tak to už nad „rezavým tématem“ bývá.