Na Horách v noci

Žádné komentáře u textu s názvem Na Horách v noci

První pokus nahlédnout letos do slavičího nočního tahu je minulostí. Věděl jsem už odpoledne, že to bude milé.

Po letištní dráze z trávy jedu náhorní plošinou až na její konec, kde ční keříky s vloženou hrušní – polničkou. Jak taky tady v těch místech jinak?! 290 metrů nad mořem, málem nejvyšší bod na pravém břehu kotliny bousovské! Tady se schovám s autem za okraj kštice a před ní k severu představím sítě. Budu čekat, zda slavíci přiletí od hor, nebo to v těchto časných datech bude s taktikou jinak. Předpověď počasí se „smekla“, ale to příliš nevadí. Jasno není ani omylem, ale viditelnost po setmění neskutečná! To se hodí. Ptáci potáhnou.

Když ladím aparaturu polohlasitou produkcí, ozval se v křovíčku důvěrně známý hlas. A nečekal jsem dlouho. Promyšleně natažená dělící síť zalovila. Slavíček velmi mladý, možná tedy i pomístní. Mladí zde ovšem byli kdysi okroužkováni a to je jedna z nadějí, kdyby to vyšlo, chytit některého znovu… Takový výsledek by se hodil. Obě města žhnou do noci, jako když vítr po ohništi rozsvěcí polomrtvé oharky. Zatímco z Dolního Bousova je vidět jen část, Sobotka na svahu září celá. Od Humprechtu jsem tentokrát daleko, ale vidím jej. Teplo a téměř bezvětří. Sítě jsou tři, nejspolehlivější v místě, kde ptáky v příletu čekám. Od nedalekého lesíku. Musím však soustavu stáhnout, netopýři jsou i tady. Jak noc postoupí, doufám, že zmizí. Chytil se naštěstí jen netopýr ušatý a síti za tu chvilku menšími zoubky neuškodil. Šetrně jej vymotávám a pouštím kopcem dolů. Je rád.

První zvonění mobilu na půl druhou, sítě rozložit – a na stoličku usadit aparaturu. Neženu ji naplno. Jsme mělce pod oblohou, jestli táhnou do kilometru, musí o mně vědět. Kontrola vzápětí nabízí první objekt v severní síti. Proletěl ovšem odspodu – jako by od jihu. Asi se nad zdrojem zatočil, to ptáci dělají, než zabrzdí v místě. Nádherný, zkušený rákosník velký. Kroužkuju při čelovce hned, aby mohl pokračovat v tahu. Chvíli nad ránem na hlas v mixu obou slavíků naletěl rákosník zpěvný, rovněž starý pták. A pak se trošičku začínám bát. Rozednívání se od barvy noci příliš neliší, ale přistupuje, a sítě jsou průhledné. Že bych polohu v krajině prokoučoval? Nevěřím. Neslyším tedy hlasy pousedaných slavíků, ale tady může být všechno jinak. Čekal bych je přilétat od lesíku.

Sedím na hřbetě krajiny, kterou moc dobře znám. Štírovník svítí po chudých svazích na zprahlém jílu, i teď v noci koberec drží teplo. Boty jsem dávno už nechal zastrčené pod autem, ani ta rosa nepřitáhla. Porozednilo se ještě víc a jestli nemám balit v sítích vzduch, něco se musí stát. No, prosím! První – šup, druhý, a třetí právě přilétá. Do spolehlivé sítě!

Z patnáctky vpředu slavík vyskakuje, trefil by mne šlak… Naštěstí obloukem letí k sousední a ta už si poradila. Bude připočítán. A přiletěl ještě jeden. Přibyl i mladý kominíček a zpěvný letošní drozd. Radostné rozednění. Jsem tady v tom místě sám a chystá se slunečný den.

Mrzí mne pytle s odpadky v tom maličkém zákoutí s listy. Co nadělám… Umím si z tváře mých míst všechny ty bolesti odgumovat. Pak vidím krásu pro rámování. Jsem rád, že i v místě před rájem, umím se zaradovat. Najít si šanci pro zpívání. Zvládat tu žít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *