Ano, došly v domácí zásobě, došly však už i pružně objednané na moji adresu a tak se může pokračovat.
Poslední etapou, která začne pozítří, je chytání na letním odletu v noci. Disciplína velice mladá, však vzrušující. Dějí se občas věci, s kterými člověk nepočítá. V síti se objeví druhy vzácnější, jako třeba pěnice vlašská. Přehrávka, byť je věnována slavíkům, přiláká i takové. Přestože se ptáci dovedou chytit i za noci, většina jich vletí do sítě s rozedníváním. A chytá-li člověk pokusně třeba na pláni bez keříků, může to hned potom začít balit. Ve dne by do takového místa nikdy nic samo od sebe nepřilétlo. Je krásně na prahu dne po končící noci. Zažil jsem to naposledy na ornitologických kempech, kde jsem vypomáhal. Na Řežabinci, Bohdanči, na Žehuni. Ale i na odchytech CES, které jsem pět let podnikal na Červenském rybníku. Ta rána mají přidanou hodnotu ve vyčkávání. Člověk dlouho předtím si láme hlavu, jaký ten odchyt bude. Byly pokusy ohromující, ale i bídné. Vždy ale plné přemýšlení. Jsem rád, že tohle přišlo. Že jsem se dočkal. Ptačí nedohlednosti mi učarovaly. Vzpomínám – jednou, kdysi v začátcích tohoto náročného chytání, rozednívalo se. Nic moc jsem o tom nevěděl, ale věřil, že síť se bude prohýbat. Dělicí silniční hráz rybníka Býčinského a Horního Střípku byla místem, kam se po půlnoci naplánoval zážitek. Věřit se mi poté nechtělo, ta síť, když se břeh rozjasnil, byla tak, jak jsem ji natáhl v noci. Prázdná. Už bych k ní šel přes asfalt zabalit ji, když shora z oblohy se spustil za slavičím zpěvem rákosník velký a kapsy rozvlnil. To si pak užíváte vzácnost ptačích křídel během kroužkování. A už jej pouštím. Vidím, že vůbec se nechystá usednout někde v lemu rákosí, naštvaný se hned zvedá a zase odlétá. Od léta, které mi tady mělo vystavět zážitek nad slavičím peřím. Stahuji osnovy, svazuji poutka, nasáhuji polskou „Japonku“ do pytle, balím tyče s kotvami a odjíždím. Cestou, která trvá asi pět minut, přemýšlím o tom ptačím zastavení a nepostání. Ten rákosník byl starší, neletěl prvně. Někde hnízdil a teď už se stěhuje. Je sedmnáctého srpna, ráno. Vůbec netuším, že už třetím dnem ten kroužek po mně bude číst chorvatský kolega hluboko na pobřeží Jadranu, devět set kilometrů odtud! Co tomu říkáte? A pak jej k dalšímu vzletu pustil on, směrem k jihovýchodu. Odkud byl ten poutník? Z Polska, Dánska, Holandska, ze Skandinávie? Nevím. To už z toho kroužku vytušit nešlo.
Rákosník velký je druhem, který na přehrávku slavičího zpěvu přiletí docela rád. Slyší se v něm místy tak trochu. Ale hlavně mu ten vzkaz nahoru v čase, kdy nad ránem mnozí snižují letovou hladinu pro přistání, říká – tady se zpívá, tady to věští pohodu, tady se vyplatí brzdit. A tak to je jistě i se slavíky.
