Vzpomínka na tenkrát

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínka na tenkrát
Vykováno jest 1997 na podložce čapího hnízda v lukách u Koprníku. Toho, ke kterému se dívají okolo cestující – jestli už přiletěli. A oni se snaží. Hnízdiště je pravidelně obsazované a tak jsem si tam v čase, kdy zeje prázdnotou, odskočil pro posilu.
Byla to tenkrát taková spolupráce a výsledek drží. Ta vrba byla proutkem a dnes se k ní ukláním. Připomíná mi Čas. Ne bufet v Boleslavi, kam jsme chodili ze školy na „jedno a liberečák“ chvíli před autobusem, ale běh doby, který se v místě otiskl. Je kolem rozlámaná drenáž a rákosina dřív takovou nebyla. Spíš více loukou, ale bylin už vysokých. Chytil jsem tu modráčka na sněhu v listopadu.
Starý muž, co dnes už nežije, vyprávěl o převráceném žebřiňáku kvapem odváženého sena o bouřce, když Chlumem zakrytá, všechny je vykoupala. O to víc zelená tráva tu bývá. Vyprávěl o bludičkách – no ano! Samovzněcoval se tu bahenní plyn a světélka tak klukům připadala. V mokřinách. Dodnes tudy táhnou luční lindušky, modráci i bramborníčci po staré migrační cestě nahoru do Polska.
Kvetou tu blatouchy. A to naše hnízdo? Je jistým přístavem černobílým ptákům, když z dálek přiletí.
V roce 2001 jsem sem přivedl lidi o prvním ročníku Vítání ptačího zpěvu. A čápi se pářili! Nedbali nás. Bylo to odměnou snad za tu nápomoc, to intimní divadlo. A lidé si fotkami nabírali.
A teď tu stojím pod vrbou poctivých zimních barev.
Mám pocit, že strom se víc chvěje, než bývá obvyklé. Že o mně ví. A i kdyby ne. Vezmu si sám z té síly místa, kolik unesu. Pro budoucí…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.