číslo 6/2017 …………………………………………………………………………………….. strana 5 – pět
Vůně podletí
Podletí. Půjčil jsem si to slovo od básníka krajiny pana profesora
Brože ze Lhotic. A teď to je, teď to zažíváme! Ráno, když vyjdete ven,
krajina vydechuje jinak, než během zbytku roku. Hlína, voda, stromy,
květiny, všechno se spojilo k tomu velesvátku! A přichází to každý rok
na kratičkou chvíli, než léto nastoupí. Básníkovo podletí! Čas, kdy se
vlní ještě měkké obilí, kdy ptáci pro práci s hnízděním odhazují zpěvníky
a kulisu drží jen ti, kteří buď hnízdí podruhé, či pro velikou dálku
přilétají později. Žluvy a rorýsi.
Stavíme nyní naučnou stezku Hradišti nedaleko. Kolem jednoho
rybníka. Potkávám dva druhy lidí, spěchající a jim nepodobní – kochající
se. Ti druzí jsou moji krevní skupinou. Naučil jsem se to a v naší krajině
je to důležité. Spěchající mnoho neuvidí, zbylí si užijí krásy a nálad
krajiny. Malíře povětšinou nahradili fotografové, ještě že alespoň tak!
Máme se pořád díky nim na co koukat i v čase, kdy kalendář dávno
postoupil dál, třeba do závějí.
Dostávám občas otázku, jaké mám místo nejraději v krajině mého
srdce, abych zas a znovu pana profesora připomněl. Vzal bych lidi
do kopřiv, kdy v nich zahnízdí slavíci. Aby viděli odznak mojí krajiny,
pravdivý, poctivý, obyčejný. Šílená kytka, plná žahavých chloupků
a v ní král všeho ptačího pěvectva! Rozdýcháte to vůbec? Kontrast
neskutečný! To je moje krajina. Nečekaná, překvapující, bouřící i ladná,
laskavá, velebná. Mám pokračovat? A teď ta roční období i mezidobí.
Mám se o nich rozepsat? Co léto, až přijde, až slunce rozpálí čedičové
suky po kraji a v jejich termice se povznesou čápi, orli, luňáci a pochopové.
Odlétající, už zase. Až kolem těch míst zakrouží otakárci,
protože pro svou krásu kopečky potřebují. Až šalvěj na Mužským
rozloží barvy a stromy v okolí zavoní po ovoci. Až odtud zjistíme, jak
ten kraj mrzačíme. Jak v polích přibývá příšerných krabic, kterým jsme
se pošklebovali na cestě od Prahy ještě nedávno. Jak jdeme po krku
každému keři, z kterého dotace nevytlučeme. Jak už jsme zapomněli
dotýkat se hlíny a jak dávno neumíme nahmatat krajině tep. Lehnout
si do trávy a odložit mediální zmasírovanost ohledně klíšťat. Napít se
ze studánky, kterou jsme předevčírem s dětmi vyčistili. Pro sebe, pro
jiné, pro vpití do krajiny.
Po třetí a naposledy se obracím k básníkovi krajiny a volám ho ku
pomoci: „Josefe Broži, řekněte nám, co je to ta láska k domovině. Nějak
už zapomínáme“!
Pavel Kverek
Z měsíčníku ECHO překopírovávám pro vás.
Až jsem se divil, kdy jsem to napsal. Ale jsem rád a panu profesorovi výtisk do schránky hodím, ještě v podletí.
Fotka nebyla moje, tak jsem ji nepřidal.
Noviny ECHO seženete na prodejních místech v Mnichově Hradišti.
Pavle, asi se už opakuji, ale tohoto je škoda "jen" pro blog, případně pro časopis. Tohle (a mnoho dalšího z Tvého psaní o krajině) si fakt zaslouží knížku! Knížku, která leží člověku na nočním stolku, jak doušek živé vody, na hmátnutí, když je těžko v dnešním všeobecném marasmu.
Děkuju Alčo za ohlas.
Ano Alčo, jak jedno náhodné přeladění stanice v rádiu v autě obohatí!
Děkuji vám oběma, že nás je víc a snad ještě i dost.