Pojedu do Sukorad. Dnes nad nimi létal dospělý orel mořský, viděl jsem ho z pracoviště. Asi letěl od Vraždy, vystoupal a byl pryč. Nádhera.
„Spočítal“ jsem toho slavíka s poškozeným rýdovákem, zítra mám poslední šanci. Jestli tedy neodletěl dřív, to lze ale z výsledku pokusu též dosoudit.
Díval jsem se cestou i po jiných hnízdištích, když jsem je míjel. Pořád to neumím říct úplně přesně – co to je, co mě činí blaženým, když je vidím. Máte to mnozí třeba ještě větší měrou – představivost, ale já ji mám taky docela vypěstovanou a to je k tomu potřeba.
Každý z těch plácků můžu vidět jako takový gramofon, čekající, až tu jeho jehlu v raménku očima natáhnu a spustím. Deska, ta tam je dávno, vlastně celou dobu, co místa znám. Nikdo ji nesebral, není vidět. Ty desky mají cenu a každá je jiná, logicky. Oproti tradičnímu vinylu mají přednost, že na ně jdou záznamy připisovat.
Když tam jsem pobytem co výzkumník, není čas přehrávat staré, bývám zaměstnán, ač se to nemusí zdát. Spíš během pobytu šacuji, oč že se nosič rozkošatí.
Nevadí gramofonům slunce ani sníh. Nachystány, čekají na vyzvání. Je zajímavé, jak snadno přijímám mnohé zátěže, jež místa mají. Pneumatiky, matrace, vykradené tašky (chtěl jsem napsat tašky jako kabely, ale kabely mohu samostatně). Tak tedy kabely, rozpárané bez jader, našel jsem tam dvakrát i štos letáků, převázaný k distribuci. Našel jsem tam pod stanem holku, co zdrhla z domova. Pak bezdomovce pravýho (jako čistýho), co zrcadlo měl na stromě k zušlechtění, takže vlastně čistýho 2x.
Člověk ty obrazy vnímá, jako že to tam už patří.
Vemte vážení, že těch gramofonů mám v kraji ke stovce! Tu si přitom počkám na ostružiny, tu na maliny, jinde stihnu moruše, špendlíky i lesní jahody, švestky i třešně s jabkama, ujdou i bezinky. Občas najdu májovky, jindy křemenáče, posledně jsem sebral v trávě za plotem po meruňkách. Byly drobné – ale ten zážitek!
Mezitím v roštích „pracují“ sklopky, chodím od jedné k druhé a živím naději. Jsem-li dobrým, otvírám nato kufr u auta a z brašny beru „úřad“. A taky foťák. Bez něj už ani ránu. Na slavíky chvílemi už mluvím a pak je pouštím přímo do křoví. Ne jinam. Je to po jistotě. Pak to sbalím a cestou jinam, pro zážitek samý nevzpomenu, že gramofon „to nejlepší z…“ pěkně zaznamenal. Pro jindy. Pro takovou cestu – třeba, jako byla ta dnešní z práce. Na trase Sukorady – Husí Lhota – Úhelnice – Koprník a Kněžmost. Kolem sedmi gramofonů! I proto jezdím pomalu, abych příběhy doposlouchal.
Zítra s pastičkami a síťkou naposled.
(Pojetí textu si s předchozím vstupem myslím neodporuje).
Mohl bych dát obrázek matrací s mechem, ale radši dám „kolibříka“ dlouhozobku z našeho motýlího keře.
Zdeňku díky, kvete už pěkně a je s ním skvělá zábava!
