Září bez slavíků

Žádné komentáře u textu s názvem Září bez slavíků
Končí první týden prvního poprázdninového měsíce a nabízí se vhled do přítomnosti slavíka obecného u nás.
Září zatím bez slavíků.
Odchyty na Zlínsku zaznamenaly posledního předposledního srpna, stejně tak jsem to měl já u Sukorad a ani na ČHS již po třicátém žádný nebyl. Mlčí struhařovská „králíkárna“ a od lidí, co pomalu končí s odchyty rákosníků zpěvných vždy nad ránem, taky nepřišla zpráva. Slavíci jsou pryč.
Avizované rozloučení se sezónou bylo opravdu „ve velkém stylu“. V Sukoradech slavík už není (chytil se mi mladý šedý lejsek, který neváhal za jásavým zpěvem slavíka přeletět celé jezero, je to ta tečka v síti vzadu).
U Rohatska jsem přišel o přehrávač a ve Slavičím háji vpodvečer jsem málem přišel o záda. To byla tedy jízda!
V Slavičím háji jsem chtěl s hosty alespoň prověřit, zda nějaký z rákosníků ještě netrčí v třtině u potoka. Trčel, chytil se chvilku před setměním. Rákosník obecný – mladý. Chytli jsme před tím mladého ťuhýka obecného, budníčka menšího „z jara“ (okroužkovaného při akci v dubnu), teď kvapem dopelichávajícího, slyšeli jsme přelétat kolihu velkou.
Když zajíci vybíhali do sečí zmlazené louky v sousedství, končilo se. Je k nevíře, jaká v té části Zahrádek dovede být kosa. Jak to tam fučí, zvláštní kout. Prý mrazová kotlina. Léto tam rozprostře teplo jen docela na krátký čas, ale živočišstvo a rostlinstvo vše stihne, o nesmlouvavém výměru ví. Tam, kam vítr nedostal, za keřový pás sloužící za větrolam, tam se rozlévala vůně „švestek“. Kupy (letos drobných) mirabelek znovu a zas ležely pod keři a rozkládaly se. Vůně z nich byla těžká, opojná.
Slavík ani tam už není, chytil by se v prostupu u cesty. Chytil se tam jeden z vrabců úpolníků, mladý, s krásně kaštanovou čepičkou. Znám to jejich předpodzimní společenstvo, kdy si užívají plodů plevelů, které tam snad v metrové velikosti (i) pro ně rostou. A zrají. Jak se po těch kytkách dovedou rozesednout, v jejich „korunách“ a jak vždy za úleku prchají do křoví..
Pod tabulí dokvétala mydlice a voněla stejně, jak o slávě před časem, když jsme tam byli. A pupalka – noční svíce? Ta v tuše, že času nezbývá, přes den vůbec nezhasínala, svítila dál, nešetřila.
Letěly čírky, když tma háj přiklápěla. Takhle ony létají. Co jsem se jich nachytal! A před tím malou chvíli se nad sadem motal poslední moták pochop. Kdoví, jestli byl vůbec místní.
Mám ten kout rád. Nevelký rozsahem, nezměrný úmyslem. Až se Boleslavsko o svého krále pěvců jednou definitivně připraví (a že se tak stane), tady slavík zůstane. Pro pár bláznů, co viděli dál.
Pod čerstvou nocí, z osik větrem roztřesených, odlétal k Rachvalům s tradičním špitnutím drozd. Přeletí hřbet ve chvilce, nabere cestovní výšku a za chvíli o zastávce vedle Slavičího háje nebude vědět. Pro starosti jiné, před drobnými broky za Alpami bude se muset krýt. V olivových hájích i na vinicích. Nelehká cesta. Je dobře ale, že měl možnost na východním okraji středoevropského města na Klenici pobytem být. Je dobře, že i jiní okřídlenci kout upřednostnili. Pro rozmnožení, pro obživu příležitostnou na cestách, pro přežití. Víc od prostředí nečekáme, takhle je nám dobře.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *