Pojďme se podívat na místa, kde pelichali slavíci. Nabízí se opuštěná pískovna u Bakova nad Jizerou. Jdeme tam až teď, protože opadává listí a lépe lze prohlédnout plácky.
O co jde?
Říkávalo se, že slavíci po hnízdění z lokalit mizí a v pětaosmdesátém dokonce jeden kolega napsal: „že mizí neznámo kam“. I za hranicemi měli mnohde ten pocit, no a já jsem byl o tom také přesvědčen. Vcelku náhodně se sice podařilo tu a tam pelichajícího jedince zastihnout, ale v nepoměru oproti očekávání odvislého od předtím hnízdících párů. Svádělo to až k podezření, že slavičí rodiče nějak početně hynou. Kdyby ovšem zjara nebyli na hnízdištích dobře z 50% znovu přítomni!
Světlo se podařilo do věci vnést až s využitím přehrávek hlasů, kdy jsem spíše omylem „zahrál“ i mimo hnízdiště. A právě tam začal klíčit údiv a poznání.
Slavíci, pokud z místa nezmizí pelichat jinam (ojedinělé důkazy), přesunou se do prostředí, kde by je málokdo hledal. A to je i odpověď na neúspěchy. Považme – přijde-li kroužkovatel na lokalitu „zachytat si“ v létě, natáhne sítě mezi keře či přímo do nich. Sklopky tahat nebude (obecně se do nich moc nechytá a navíc tam není důvod). Slavíci se v létě zpravidla vůbec neozývají. Jejich pohyb v nejtemnějších partiích je výrazně omezen, lze říct, že velmi neradi létají. Možno je v tomto čase přirovnat k cvrčilkám jak jsou nenápadní. Síť mezi keři chytne sotva mladého, který žije, narozdíl od rodičů, jinak. Síť přímo v keřích pták včas „přečte“, protože k ulici doskáče.
Pojďte se tedy podívat, jak malé a nenápadné prostory slavíkům stačí a vyhovují.
Shluk keřů nad lomem, oddělený od areálu vzrostlou třtinou. Slavík zde byl nakontaktován a po chvilce pod šípkem (na obrázku vpravo) chycen. Porost není vůbec vysoký, opticky jej zvedá mulda navezené zeminy.
Ještě snad menší pelichaniště. Břeh nad pískovnou, s jediným šípkem na hřebeni svahu, přecházející do nevelkého maliní (za hřbetem stěny). Je až neuvěřitelné, jak si rozpelichaní a nelétající slavíci v prostředí „věří“. Při zahrabávání sklopky do keře často přečkávají hned na opačném konci v temném přechodu větví do bylinného patra. Pak je skutečně otázka minuty, než se po zmizení chytače na vyhrabaném a provokujícím plácku chytí. Tyto pokusy mj. dokládají, jak jsou slavíci pod knutou značného výdeje energie hltaví!
Prostředí věčného příšeří, chráněné před opeřenými predátory, s minimální potravní konkurencí, možností noclehu a dokonalým úkrytem. Místa mohou být stranou hnízdišť či při jejich okrajích – rozhodně ale tam, kde bychom ptáky nečekali. A připočítejme klidně i lány s řepkou, hrachem, obilím či cukrovkou – a výsledkem je známý dojem: „slavíci se s vyprovozením mláďat do světa z míst podivně ztratili!“
Dnes vím, že to v převážné většině pravda není. Slavík si nás všiml hnedle u cesty, jak jsme přišli! Ano, byla to ta hromada hlíny, kam jsme flákli s kolem – s lebedou, kopřivami, ostružinami, malinami, svlačcem, topinambury, plotním plaménkem, pámelníkem, nebo čím ještě, i mnohde pochytanými mikroténovými pytlíky či zmačkanými ubrousky. Mnohdy pouze s jedním malinkým šípkem či bezinkou! Ten slouží k tomu, aby se slavík mohl vklidu usadit a věnovat půl dne péči o rostoucí peří, druhý zbytek pak k intenzivnímu sběru potravy. Jak prosté a po třiceti letech již odhadnutelné!
Tato nová aktivita v specializaci je velmi vzrušující. Chytání po předchozím nakontaktování bývá úspěšné a jediný slavík nevypadá stejně! Fáze pelichání jsou tvarovány jednotlivými dny, tak rychlý je to proces.
Uspokojení nad nalezeným klíčem a pohled do archivu jsou natolik potěšitelné, že pár podzimů s nimi ještě půjdu. Bolí u toho záda a ruce bývají plné trnů. Kalhoty rozervané, sklopky zcuchané svízelí. Motyčka omlácená od šutrů i sklenic, po těle jizvy od klíšťat. To je na tom ovšem to nezapomenutelné!
