Zaměřeno na slavíky

Našlapal jsem po naučných stezkách mnoho kilometrů během po-zimních kontrol. Od města dosahují zajímavých cílů a vrací poutníka zpět. Vedou po území sousedícím s CHKO Český ráj. Říkám těm místům Krajina před rájem. Krajina zvláštní tím, že je mou známou, že spolu patříme dohromady. Šlape se v ní docela jinak než po cestách cizích, zdá se mi, měkčím krokem. Kdybych měl charakterizovat pocit z cest po ní – vlídná. Opravdová, neprolhaná. Co vidím, do posledního platí. Namáhaná námi a přeci nás doposud s rozběhem nenakopala kamsi. Pak tedy – i za onu toleranci mám ji rád.

Březen se chystá z kalendáře. Posloužil. Nastartoval krajinu a možná, že mu to vyjde při minimu ztrát. Mrazíky se převážně smekly po kabátu, na Den ptactva představí se prý léto! Přesně o těch dnech bude Slavičí háj zlatý a to si nevymýšlím. Tisíce petrklíčů to už včera měly tak tak. K tomu zpěv modráčka, nikdy mne nenapadlo, že pracoviště může vypadat takto srdečně. Slivoně večerem větrají bílé koruny, nešetří kolem nikoho. Včely, paví oka i žluťásky řešetlákové, co ještě nemíní spát. Mohou se pominout a já s nimi. Kolik lze nádhery vykoukat z pár tisíc metrů domoviny upřeným sledováním. Když hlavu přepnete do režimu prozkoumávání. Když k práci svěřené ji příliš nepotřebujete. Provázkem na dva uzly za hůlkou stromeček ukotvíte rutinně a myslet můžete na okolí. Na defilé pomíjivosti. Vždyť kosové co vedli koncerty před nedávnem, už jsou po větvích zticha. Musí se hnízdit. Sněženky sbalily krásu, za kterou se v tichosti ztratí i listy. Mám ty zákony rád. Mají ku mne dohledatelnou oporu, jenom se přičinit hlavou, kterou po krcích máme.

Omlouvám filozofické rámování dnešního obrazu, atmosféra si formu zaslouží. Duben, co přijde, přivede k polovině první mistry od afrických krajů. A jaro tomu znovu zatleská.

Včera, když jsem se schovával v maringotce před útočícím deštěm vyšší údernosti, jakmile se odsunul, hnán povětřím, našel jsem na parkovišti tuto situaci..

Dnes byly přepršky menší (i takové pro zasetou louku potřebujeme), ale opět zima jak v Rusku. Když se schylovalo k západu slunce, vyrazil jsem na monitoring. Ani na jedné z lokalit „nad námi“ modrák není, nebo si to alespoň myslím. U laguny Slavičího háje ovšem rekordman zůstává, byť sám od sebe neprozpěvuje. Máme to se slavíky v háji nastaveno podobně, jako vy máte domácí akvária. Objekty před očima, kdy pozorný vyzkoumá dost.

Nejnápadnějším navrátilcem je zpěvný drozd s hřivnáčem. Ti fungují i za snížených teplot, snaží se. Divoké kachny jeví zájem o hladinu potoční nádrže, pokud zahnízdí, připíšeme druh na seznam.

Po všemožných peripetiích předchozích let se letos v parku uskuteční Vítání ptačího zpěvu. Myslíme si, že je už co ukázat. Bude v sobotu čtvrtého. Vše včas zde vyvěsíme, přinese potřebné i web ČSO, která akci organizuje napříč republikou. Rádi se s vámi setkáme.

Psal bych o modráčcích, jak jsme na ně za determinací krátcí a nejspíš budeme stále. Barevnost proti nebarevnosti, nebo jejich pohyb v prostředí. Z náruče témat věším tato dvě a stačila by nadlouho. Dám obrázek a přejdeme raději jinam.

Za pocity. To je obor blízký druhé půlce návštěvníků blogu.

Vlastní kontrolní odchyt – to je téma!

Připodobnit situaci lze k mnohému. Třeba ve sportu. Na houbách či u přepážky se šťastným tiketem v ruce. Pocit vítězství! Najednou máme před sebou výsledek svojí práce a můžeme poznat víc. Dlouze hodnotit, co všechno retrap znamená. A když poté vypneme vědecké nahlížení, pustit do toho můžeme fantazii. Jsme po zásluze účastníky zvláštní velikosti, kdy vzešel důvod žasnout. Cvakli jsme zvířeti pozorovací zařízení a vzešla chvíle výplaty. Část z ní odvedeme na daních pověřovateli, zbytek je náš a jak s ním naložíme, bude dílem chytrosti. Kdo máte povolení pro tato dobrodružství s kleštěmi, buďte blaženi.

Tak, tady ho máme. Kroužek dostal v roce dvacet jedna, je tedy čtyřletý. Byl tehdy mlád, chytil se po letní noci. Kontrolu má z loňska, ovšem…

Do oblasti se vrací, to je jasné. Jak se ale chová po příletu, zůstává rozum stát. – No, nic. Hlavně, že je doma. Kdy začne zpívat, ví on a snad ještě hvězdy. Tito samečkové létají od jihu „na doraz“. S prázdným břichem.

Nové sítě jsou vynikající. Už se s nimi těším na léto, jak si poradí se slavíky. Chytly i střízlíka na rákosí. Jejich jarní tah je oproti podzimnímu docela jiný, skrytý, rozvleklý.

Po kotlině Trnického potoka jinde ještě modráčci nejsou.

Rok 2024 přepisuje příletový rekord pro slavíka modráčka o jeden den. A vztažen je i k stejné situaci ve Slavičím háji. Jaro pro slavíky sáhlo, už s nimi vážně počítá.

Modráček se vyskytuje dvacet šest metrů od mého pracoviště, kterým je hromada ornice ze skrývky jezírka. Tu přemísťuji „pod kytky“. Doufám, že společně s ním nějak vyjdeme. Nebál bych se uvažovat o páru dalším, proti proudu od vrby jsem v potu tváře vytvořil další nabídku. Do pobřeží vsazeny vlasaté vrby ve dvojici, aby park posiloval hájový tón. Už větve raší, vrby mají mrazíky „na háku“. Hůř ovšem dopadly některé kvetoucí keře a tmavnou. Pohlavek potřebovaly a to mráz neřekl poslední slovo.

Když si koupíte místo zahrádky kus rákosí a zaplavené louky, můžete mít vlastní mokřadní ornitologii. Kdo něco podobného má? Uznávám, že si za křovím nejeden může ťukat na čelo, ale sednout si v sousedství bažin a pozorovat prolukou ptačí aktivitu, toť k obdivovateli přírody zábava třídy nejvyšší. V sítině bekasiny, vodní chřástal téměř na dosah, rákosní strnadi o zásnubách. Slavičí háj pamatuje i na herce ve vedlejší roli, což je od něho milé. Mrzí mne potom, když slunce dobíhá za kostel, aby kus za ním o zem zakoplo. Sice se do zpěvu pustí kosové s drozdy, ale den s číslem dvacet se končí. Alespoň útěchou stojí, že mrazy polevily a mizí.

Zprávy z háje jsou tady. Vítejte.

Mrazíky jsou ničemové a zdejší krajina naivkou. Nebo vlastně – falešné jaro v tom jede. Jak bude? Ve škole už bych k učiteli vykřikl:“Bude hezky!“ A bylo by to znovu za poznámku.

Parkem cestují ptáci a to je čas přenádherný. K člověku, který právě „dálkaře“ obdivuje, který se nechává strhnout vitální expozicí, který tahu dočista propadl. Oběma.

Vysazený lesík má stovky kolíků u stromků a ty jsou lákadlem pro červenky a rehky domácí. Tak jsem opravdu sáhl do brašny po kloboučku a nalíčil. Tím začal čas, kdy Slavičí háj znovu rozesílá adresu do světa. Jasně, drozd zpěvný a prvně i menší budníček budou asi místní, drozd tedy zcela jistě. Kosové již sedí v hnízdech, úpolníci bojují o budky. Kdo místy protahuje jsou bekasiny, v laguně se jich neskrývá málo. Čekání ale běží a trvá. Modráčci po zdejších placech totiž opravdu ještě nejsou. Už se to ovšem bude muset stát.

Učíme se pořád. Já třeba nevím, zda stačil výsevu louky jeden jediný déšť. Uvidím, a budu si pro příště pamatovat. S oblibou vyšlápnu pokaždé pod kopec východního okraje a nechám prostor představám. Z těch míst totiž příští rok přehlédnu celou rozlohu ptačích zahrad. Tam se posune hranice definitivně. Vyvýšený, nádherný kout, o kterém se říkávalo:“Nejlepší naše pole!“. A divu není. Půlhektar na sluneční straně, v závětří, povýšený nad okolní kraj. Tady nám záměry jen pokvetou.

Noci by měly již měknout. Pod nulu už by nemělo jít. Kdo přežil, přežil. Lokální smutky po okolí plynou. Příroda má u mne ohromný obdiv, je pro mne učebnicí i vírou k uvěření. Vím, za co musím být vděčný a připraven jsem po splátku poslední.

Začaly dny v Slavičím háji, kdy druhý se prvnímu nepodobá. Nemůže. Každodenně prostředí sleduji.

První barvou v lukách je fialová po violkách. Ještě trvá a navazuje bílá z větví mirabelek. Formuje se žlutá mezi petrklíči. K tomu už museli vzlétnout motýli. Žluťásek řešetlákový, babočka paví oko i černoproužka březová. Časně jarní bytosti, co jsou borci, mají po zimě. Motýlci barev vyšisovaných, křídel otrhaných, ale všichni „to dali“!

Bouřka zvečera osvítila na obzoru Bezděz. Pak zabrodila proti proudu k horám, tam, co je Safírový potok Jizerky a měkká státní hranice.

Ráno se po příchodu divím a připisuji na seznam česnek medvědí. Tak je i u nás! Jeden by nevěřil, co vše lze nalézt, když je dost času a chuť prohledávat.

Stěhoval jsem mravence. Nechci ponechat náhodě pokus o usídlení namodralého motýlka. Žádá po krajině kominíčky a rezavé mravence. To už je ovšem opravdu vysoká linka přírody, tyto spojitosti. Proto jsou přemnohé taxony tolik ohroženy. Tady by se hodil obrázek kolegy z Polska, když jsme u něho pobývali výzkumem. A taky, že pro něj sáhnu..

Nemění se tedy jen čísla v kalendáři. Mění se pastva pro oči. Nově i uši, ale též pro naše nosy. Už to začalo, pojďme se učit po krajinách.

A co je důležité – přišel do kotliny déšť, aby poctivý výsev nastartoval. Teď už do budoucí louky vstupovat nelze. Vytáhneme židle na cestu, složíme do nich kosti a budeme si přát. A zůstává k nám i přízeň skřivana. Vzlétá mírně šikmo, pak uhne do výšky k třepetání – znáte ho.

Když se to napíše tímto způsobem, a ke všemu je domácí rehek hvězdou letošního roku ornitologa, působím jako veleúspěšný chytač. Pravda je ovšem docela někde jinde a jdu s ní ven.

Nejedná se o rehka kominíčka, jedná se o květinku kominíčka. Krvavec toten. Myslím, že jej mnohý zná.

Už to tu zaznělo, slavíky se mi přilákat a udržet na Zahrádkách povedlo, výzvou číslo dvě je modrásek bahenní, motýlek v kraji vzácný. Krvavec – živnou rostlinu housenek v parku máme, ale dost málo. Tak jsem jich na mokrý okraj motýlí louky půl tisíce přisázel. Sadbu se podařilo získat za upřímný příběh o pokusu ubytovat modráska bahenního u nás, vedle slavíků. Sít jde kytka prý velmi špatně, zapěstováním z kořenů bývá vyhráno. Tak jsem klečel a sázel, a aby mi nehráblo, pro změnu sázel a klečel. Idyla dávných hospodářů se naplnila v čase, kdy přijel syn a podal mi v hrnečku kafe. Tak to kdysi bývávalo i tady v okolí Zvolínku. Lidé na poli trávili spoustu času a tak si dřinu uměli vylehčit.

Kus ode mne vzlétá skřivan a vidím i ji, jak nad hroudami krátce přeletuje. Jsou ve dvou, to je dobrá zpráva. A od potoka už naplno zpívá bramborníček. Samozřejmě že černohlavý, na hnědého je fůra času. Napadá mne, že to je vlastně další tandem druhů. Jiné zimoviště, jiné přílety. Tak to mají slavíci i rákosníci. Dnes se vrátili hřivnáči. Hned dva páry. Přibývá strnadů rákosních, ozývá se vodní chřástal a novou budku obsadily modřinky.

Každý den se dívám jak poupata mirabelek tloustnou. Výbuch přijde možná už zítra. Pod břehem jedna z těch slivoní pár větví na sluneční straně už obílila a musel jsem si dojít pro vůni. Mám ji provázanou se slavíky, i proto je nezadržitelně opojná.

Poslední, co tady napíšu: na modráčky se (pořád) čeká.

Je tichá. Zásadně neradí, co mám kdy dělat. Promluvila snad jednou, to když se ptala, jestli by mi její společnost nevadila. Bylo to ještě nad rybářským cajkem, když se to stalo. Jsem Trpělivost. Takhle to tenkrát řekla. Táhneme spolu teď ornitologií, když pruty skončily na hřebíku. Zůstala stejná a je mi s ní fajn. Elánu nosí na rozdávání, hodí se zejména ve vypjatých chvílích. Nikdy to nezaznělo, ale víme oba – ve dvou se to fakt lépe táhne.

Tolikrát jsem jí děkoval, třeba jsme nakonec vyšli naprázdno. Víc pro to ve chvíli udělat prostě nešlo. Teď o ní znovu vím, že stojí za mnou. Čekáme na modráčky a v republice už první ohlášený je. Zítra poprvé tedy raději přibalím náčiní.

Ve středu zasíváme, bude-li počasí přát. Je ze mne rolník, což jsem si nikdy nepomyslel. Ohýbám hřbet nad hroudami a už je tam pomalu vidím, skřivany. Myslím, že nabídku vezmou a já budu rád. Nechali jsme jim na okraji mez. Takto by ovšem žádný zemědělec v byznysu nevyšel. I tady jsem značně pomalý, každý lesklý kamínek obracím v ruce, není-li vzácný, každý šutr větší z pole odnesu pryč. Aby pak kosa na něho nepadla, dojde-li při ručním režimu na ni. Květnatou louku nakoupíme ve dvou doporučených směsích. Až do ní spadne léto, na mezi budu dojatý. Vždycky jsem podobné sledoval po videích a netušil, že za čas nedlouhý se takovým mohu podobat. A to je letošním krokem teprve začátek, příští rok výměrou nakročíme ještě víc. To snad budeme zkušenější.

A vypadat by to mohlo podobně..

Odlišností mezi dvěma slavíky je ve skutečnosti mnoho, dvě vyvěsím.

První. Věrnost rodišti je u modráčků výrazně nízká, z vlastního kroužkování ani takový důkaz nemám. Jarní dvouletý jedinec dokáže do místa narození přiletět, nezdrží se však ani přes noc. Kdo lokality sleduje, ví to. Oproti tomu slavíci obecní věrnost rodišti drží, je-li v čase jejich pozdějšího příletu obsazeno, což bývá, usídlí se zpravidla v nejbližším okolí.

Druhá. Nejčasnější přílety u modráčků mohou zaobstarat častěji starší jedinci, ovšem i ptáci vracející se od zimoviště prvně mohou přiletět časně. Pro slavíka obecného patří časné přílety zkušeným jedincům, dvouletí jsou zastoupeni velmi, velmi vzácně.

Končí se den, osmý měsíce března. Kvarteto hnízdišť při ptačí zahradách je zatím bez modráčků, a to i přesto, že již běží tah budníčků menších, které s modráčky výskytem provazuji. Bude to letos zajímavé. Zpívají strnadi rákosní, jejich návrat je v plném proudu.