Našlapal jsem po naučných stezkách mnoho kilometrů během po-zimních kontrol. Od města dosahují zajímavých cílů a vrací poutníka zpět. Vedou po území sousedícím s CHKO Český ráj. Říkám těm místům Krajina před rájem. Krajina zvláštní tím, že je mou známou, že spolu patříme dohromady. Šlape se v ní docela jinak než po cestách cizích, zdá se mi, měkčím krokem. Kdybych měl charakterizovat pocit z cest po ní – vlídná. Opravdová, neprolhaná. Co vidím, do posledního platí. Namáhaná námi a přeci nás doposud s rozběhem nenakopala kamsi. Pak tedy – i za onu toleranci mám ji rád.
Březen se chystá z kalendáře. Posloužil. Nastartoval krajinu a možná, že mu to vyjde při minimu ztrát. Mrazíky se převážně smekly po kabátu, na Den ptactva představí se prý léto! Přesně o těch dnech bude Slavičí háj zlatý a to si nevymýšlím. Tisíce petrklíčů to už včera měly tak tak. K tomu zpěv modráčka, nikdy mne nenapadlo, že pracoviště může vypadat takto srdečně. Slivoně večerem větrají bílé koruny, nešetří kolem nikoho. Včely, paví oka i žluťásky řešetlákové, co ještě nemíní spát. Mohou se pominout a já s nimi. Kolik lze nádhery vykoukat z pár tisíc metrů domoviny upřeným sledováním. Když hlavu přepnete do režimu prozkoumávání. Když k práci svěřené ji příliš nepotřebujete. Provázkem na dva uzly za hůlkou stromeček ukotvíte rutinně a myslet můžete na okolí. Na defilé pomíjivosti. Vždyť kosové co vedli koncerty před nedávnem, už jsou po větvích zticha. Musí se hnízdit. Sněženky sbalily krásu, za kterou se v tichosti ztratí i listy. Mám ty zákony rád. Mají ku mne dohledatelnou oporu, jenom se přičinit hlavou, kterou po krcích máme.
Omlouvám filozofické rámování dnešního obrazu, atmosféra si formu zaslouží. Duben, co přijde, přivede k polovině první mistry od afrických krajů. A jaro tomu znovu zatleská.
