S ornitologií jsem zažil opravdu mnoho. Dotváří život zábavný, přemýšlivý, občas napínavý.
Dnes je prvního dubna, příběh tento je ze včerejška..
Močály na konci žantovských polí jsou čím dál neprostupnější. Pro milovníka přírody i pro přírodu samou – fantazie. Modráčkům se přílety příliš nedaří, i když je vegetace v ohromném náskoku proti loňsku, mokřadní slavíci data nemění. Vrací se opatrně. Přesto ve slatích už čtyři jsou, komplex je ovšem rozložitý.
Bylo krásně v odpoledni a tak jsem je šel chytat. Večer jich okroužkovaných v součtu bylo nula. Prostě nešli. Jsem silně věřící, jak cuknu oponou přírody, věřím nejposlednější pastičce. Že navzdory všemu bude úspěšná. Jen za ten roh ještě nevidím, proto naděje trvá. Pak jsem na dohled a je po naději. Ne u mne ovšem tak docela. Ještě alespoň do místa pošlu pár umělých slok z krabičky, tma za dveřmi, už o nic nejde. Jak ale šero zaťukalo, slavíci logicky ožívají. Takhle je znám! Vracím tedy sklopku na pultík v bahně, hraji a dalekohledem civím do místa. On tam opravdu pobíhá, ale bez zájmu sklapnout. A tma bere za kliku. Vidím dvě stará bidla od sítě bodnutá v blátě a i když jsou humpolácká (dávno chytám na skládací z tvrzeného aluminia), čvachtám ostřicemi do brašny pro síť. Ta by ho přeci chytila! Tma, když to uviděla, přišlo mi, že couvla někam k cihelně a já mohl vyvěsit síť nedobrých parametrů. Holínky vlhly, když jsem hrál. A byl to opravdu moment, než se chytil.
Vše se stihlo včas a jakmile modráček odletěl, obloukem se vrátil navázat koncert. Už ovšem očíslovaný, což se v budoucnu může hodit.
Pak vidím soumrak s otázkou – jestli tedy už může.. Pokynul jsem a on slať zaklopil. Do zatravněných louží padaly bekasiny i slučky, když jsem odcházel.
S ornitologií zažívám dost a za nic bych tu stárnoucí společnici nevyhandloval.
