Rok 2024 přepisuje příletový rekord pro slavíka modráčka o jeden den. A vztažen je i k stejné situaci ve Slavičím háji. Jaro pro slavíky sáhlo, už s nimi vážně počítá.
Modráček se vyskytuje dvacet šest metrů od mého pracoviště, kterým je hromada ornice ze skrývky jezírka. Tu přemísťuji „pod kytky“. Doufám, že společně s ním nějak vyjdeme. Nebál bych se uvažovat o páru dalším, proti proudu od vrby jsem v potu tváře vytvořil další nabídku. Do pobřeží vsazeny vlasaté vrby ve dvojici, aby park posiloval hájový tón. Už větve raší, vrby mají mrazíky „na háku“. Hůř ovšem dopadly některé kvetoucí keře a tmavnou. Pohlavek potřebovaly a to mráz neřekl poslední slovo.
Když si koupíte místo zahrádky kus rákosí a zaplavené louky, můžete mít vlastní mokřadní ornitologii. Kdo něco podobného má? Uznávám, že si za křovím nejeden může ťukat na čelo, ale sednout si v sousedství bažin a pozorovat prolukou ptačí aktivitu, toť k obdivovateli přírody zábava třídy nejvyšší. V sítině bekasiny, vodní chřástal téměř na dosah, rákosní strnadi o zásnubách. Slavičí háj pamatuje i na herce ve vedlejší roli, což je od něho milé. Mrzí mne potom, když slunce dobíhá za kostel, aby kus za ním o zem zakoplo. Sice se do zpěvu pustí kosové s drozdy, ale den s číslem dvacet se končí. Alespoň útěchou stojí, že mrazy polevily a mizí.
