Zaměřeno na slavíky

Ekocentrum Zahrada v Mladé Boleslavi: 15. 3. v 17 hodin Ptáci Mladoboleslavska, přednáška s projekcí.

Farní úřad Bakov nad Jizerou: 30. 3. od 16 hodin Přírodou Bakovska, přednáška s projekcí.

Dolní Bousov: 14. 4. Tóny pro slavíky (slavičí knížce do života), Štěpán Rak /bude se upřesňovat/.

Mnichovo Hradiště – Dolce: 30. 4. od 6.30 hodin Vítání ptačího zpěvu, 16. díl. Odchyty pro kroužkování.

Polsko – řeka Prosna a Warta: První půle května, pokračování práce v mezinárodním týmu.

Slavičí háj, Dolnobousovsko: 4. 6. po půl dvanácté do 13 hodin rozhlasové Výlety s Dvojkou. Živé vysílání Českého rozhlasu z umělého hnízdiště slavíků. Obdarování knihou Slavík z dubového lesa, pokus o odchyt kukačky pro okroužkování, představení hnízdících slavíků, pojednání o budované stezce Dolnobousovska – Kolem Klenice za hrou i poučením.

Tak se to ještě v únoru stihlo, když je delší. Krajinu poprášil sníh a já fotím z okna.

To je obrázek, pokaždé trochu jiný a nádherný. Starý dožívající mlýn, který majitel nechá opravdu spadnout (nabídky odmítá), za ním se zvedá Hrádek. Zatím tady ještě nikoho nenapadlo vystavit se tam se svou sebestředností, vykolíkovat staveniště a vycenit se. I když…, takový plán už prý je, mám to v náznacích. Koho by to dneska překvapilo.

Hrádek má bez pár centimetrů 300 metrů a ten jeho svah je místy opravdu prudký. Klesá k západu. Nikdy jsem tam nebádal, co tam může kupříkladu kvést. Bude to ale zachovalé pro tu svoji nepřístupnost.

Únor odchází, březen už bude jarní. A já budu zas o rok starší.

Nechtěl bych Cimrmanologům loupit nápady, ale ono už toho bylo všude tolik uvedeno, že se člověk nevyhne. Dobře, já si to půjčuji pro hlouček dětí ze sobotecké školy. Co hlouček – třída, a po ní ještě jedna.

Sešli jsme se nad knížkou a bylo to hezké. Baví mne jejich ptaní, jsou druháky a ti už něco ví! Vědí třeba, že do Prahy vtéká Vltava a to najdou i v slavičí knížce. V kapitole šestnáct. A pak jsem je pozval k jejich koupališti na květen, tam slavíka uslyší „na živo“.

Měli pro mne ti mladí posluchači dárek, už jich v kabinetu pár pěkných podobných mám. A dámy učitelky? Myslím, že mohly být spokojeny, pozornost udržena, setkání výživné. Obě měly k tématu blízko – jak to sem jen napsat, abych nebyl konkrétní příliš. Jedna je příbuznou východočeského ornitologa-kroužkovatele a tamního primáře jedné nemocnice Jirky (on už se tady najde, až sem přistoupí) a druhá má jméno po ptačím mistrovi. Pěkné.

Knížka je důvod, proč kývnout na nabídky okolních škol, jinak bych čas hledal těžko. A teď ho bude ještě míň. Ptáci už zpívají, slavíci se v Africe brzy už odrazí k cestě.

Tady u nás už jaro zastavit nejde, vidíte to kolem sebe sami. Na poslední chvíli jsem špačkům postavil budku nově, loni spadla. Však už je od mlýna slyším, pár dnů tu jsou.

Letěli první skřivani, je mi líto, že tenhle kraj už jim nemá co nabídnout, v polích kraluje Smrtka. Táhli k horám.

Červenka obecná je druhem, kterému patří ornitologický rok 2016.

Bylo to tajné donedávna, už není. Věděl jsem to, protože jsem se podílel na přípravách svátku. Týká se tak trochu i slavíků, proto jsem byl osloven redakcí Ptačího světa.

Jedna červenka tu u nás přezimovala, včera tu ještě byla, ale odletí. Všechny vždy odletěly. Bude doma jinde, tipnul bych si v Pobaltí.

Když pozorujete zem, co se s ní děje, jak vydechuje – ano, už to začíná! Tu vůni přeci zaznamenat lze a je jedinečná. Loňské listí se začíná pařit, láká do toho mikroklimatu hmyz a kosové i s tou červenkou to vědí. Dočkali se. Kosové jdou do párů, červenka zvedne křídla. Budu jí přát, ať doletí – a svátek, který jsme jí v republice vymysleli, ať si užije.

Úplně nejoblíbenější prý je v Anglii. Mezi lidmi, samozřejmě, ne na talíři. I když ani to ještě není definitivně u konce. Ve Středomoří. Končím tedy zase knížkou, protože tam podobný příběh je i vkreslen.

V Slavičím háji mladí ochránci přírody z Dolního Bousova rozmístili hnízdní budky.

Na obrázku je část skupiny během příprav.

Toto bousovské uskupení ví o Slavičím háji, vedoucí jim jej představují o vycházkách.

Protože stromy jsou v okolí mladší a dutiny nenabízejí, rozhodli se, že stav napraví budkami. Pomáhal jsem jim věšet a šest jich tam od pondělka je. S kruhovým otvorem i polobudníky. Příbytky mají čísla, aby se v nich mladí přírodovědci orientovali.

V háji je v čase hnízdění zas rádi uvidíme, aby se podívali, k čemu přispěli.

Než se slavíci odrazí ze zimoviště, udávají se tu věci jiné. Tím, že bylo na Kněžmostsku zničeno před pár dny další ze slavičích hnízdišť „začišťováním“ polí, vás nebudu otravovat. Stačí, že se tou bezmocí trápím sám. Přitom jak jsem zjistil, peníze na „přechodové pásy“ prý jsou, ale nikdo po této alternativě nesahá. Vyhubí křoviny, rostoucí v místě přes půl století. A všude ticho.

K těm událostem z kultury:

S knížkou jsme se objevili i těsně za hranicí kraje (Sobotka), protože tam slavíky čerstvě mají. No, oni, jak tam jsou tradičně kulturními (nejen po Šrámkovi), tak to nenechali tak a nevím odkud, ale objevily se nám dvě nominace na tuto společenskou událost.

Středočeský kraj nechci ale vynechat, anketa Řád srdce mne zve co finalistu do Divadla u Hasičů, v březnu.

V posledním čísle soboteckého zpravodaje paní šéfredaktorka volá po básnění ve vztahu k městu a nejlépe ještě k zimě. Je vstřícná, jak jsem ji z pozice dopisovatele stačil zažít a tak jsem se rozhodl, že přispěji. Pvně se uchýlím k veršům takhle oficiálně, a zvykám-li si u mého CV na to „spisovatel“, třeba po úspěšném projití soutěží si budu moci připsat i „básník“. Bez velké vznosnosti, prosím! Nemlátí se mnou pýcha, nemusím to doufám nikomu vysvětlovat. Ale já sem text dám a posuďte sami.

Ještě pár slov úvodem.

Hodil se mi ten loňský slavík pro Sobotku, senzační objev.

Hrabal jsem se v mapě a zjistil, že zas tak velký „výstup“ do pahorkatiny se nekonal. Sobotecko přes třista metrů ano – a dál pak už opravdu výš, ale tohle místo má 270 metrů, což je legrační. „Kotlík pod Humprechtem“ – a co víc, v krajině ještě (jakžtakž) otevřené.

Tak tolik k zástihu a teď k tomu výtvoru.

Napsal jsem to, než jsem vypil čaj, pak ale zase zmačkal, ale nakonec se k tomu vrátil a poladil ještě v počítači.

Je hotovo, dejte si do šálku něco dobrého a pojďte za náladou. (Takhle to už léta po pláccích opravdu čtu a vnímám).

Protože to asi přečíst nejde, dám přepis.

Tak, to je pro dnešek vše.

Rád bych vám představil dílek mé studijní plochy. Vím o několika bodech, odkud se dá vyfotit milá momentka. Tohle je jeden z nich.

Pohled od sukoradského jezera k polnímu lesíku v čase návratu prvních slavíků. Za ním je na obzoru Chlum, sklánějící se k plechovému městu. Tam končí oblast zájmu. A odtamtud se druh k nám kdysi rozšířil, z Polabí.

Je to nádhera – jíva, trnky, myslivecká smrčina, na poli jizerní štěrkopísky s občasnými acháty, masáky, jaspisy či ametysty, ve vzduchu mírně mlžno z toho předjaří, skřivani v hroudách při souvrati, včely vzduchoplavkyně a fotograf.

Znám tady místa. Možná lidé kolem na to nemají tolik času, hledat tyhle obrázky, mají furt co dělat, já to mám jinak. A odplatou je znalost míst, nebo spíš umění v nich hledat.

Zaznělo to tu už několikrát, výzkum mě sem dostal, nebýt slavíků, sám bych taky důvod k prolézání hledal těžko. Nevím, jestli je tady podobný, kdo to takhle čte. Nemyslím teď myslivce, rybáře, houbaře – ti taky mají přehled dobrý, ale každý jen o tom svém revíru. Jinam nechodí. To já mám štreku pořádnou! A mohl bych si vzít ještě víc, to už ale nejde. Tam už jen formou výletů se občas někam vydám, do neznámého prostředí. Užít jinak. Mám i dost pozvánek od lidí, ale nesplnil jsem ani jednu. Potřeboval bych víc času, to ale nejde.

Když jsem začínal, měl jsem jen Dolní Bousov, první dva roky. Mohl jsem hledat hnízda, čekat na optimální věk při kroužkování mláďat a sledovat vyhnízdění. Pak to končilo, o pelichání nikdo nevěděl nic, slavíci měli o prázdninách už klid. A pak odletěli. To dnes díky pokroku můžu chytat od příletu po odlet. Nabral jsem si další úkoly kolem a teprve pak se člověk stával znalejším, znalým. Do jakých rozměrů jsem to vyšrouboval včetně sběru parazitů! Furt, jako bych práce neměl dost. To bylo však ono – samovzdělávání.

Takhle jsem vypadal pár let před koncem století, to mě vyfotil ornitolog Jarka Klápště, který se vrátil z Austrálie domů, oženil se tu a začali chytat s partnerkou velmi aktivně. Chtěl si okroužkovat slavíka, to za mořem na Zélandu neměl a tak jsem ho pozval k Červenskému rybníku, do českých kopřiv (na obrázku).

Je to legrační, jak já jsem konzervativní, tu krabičku na kolíčky ke sklopkám mám samozřejmě dodnes. Je na ní pro ty oplatky z lázní nadpis v azbuce. To byly časy. V Milovicích a na Ralsku padaly granáty a tek´volej, dnes, aby to suplovali zubři s pratury.

Končím vzpomínkou na Jarku, pár let už tahá sítě tam nahoře.

Ještě je na slavíky čas. Ale byl jsem včera besedovat v Březně a vyrazil na setkání dřív. O dost dřív.

Obrázky mám uschované v tašce v malé krabičce, náladu mimořádnou. Jel jsem totiž poprvé uvádět přírodu tam, odkud po mámě patřím. Z lhotecké kovárny nedaleko. Zašel jsem na hřbitov a potom do parku. Tam jsem chtěl stihnout, dokud se nesetmí, zastavit se v něm i v sobě.

Letos je anglický park dobře na tom s podrostem, zatím. Jestli to vydrží, slavíci budou!

Je to tam mocné, černá zem, fůra nachystaných kytek, které to musí stihnout, než koruny velikánů světlo a vodu urvou pro sebe. Kosové před večerem létali už nervózně z místa na místo, Klenice za cestou valila k Boleslavi, k zániku. Jak je to k nezastavení. Čas, proud, předjaří!

Hlídám mobil, mám půl hodinky do začátku, počkám na setmění a dávám pozor, abych si neumazal boty. Pod ohromným dubem opřen o staletí, jsou živá, to snadno poznat. Už ale musím do sálu.

Židle obsazeny, lidé špitají, jsou většinou dřívějšího data narození. Tak to zavzpomínám i na březenské dětství.

Paní starostka s panem místostarostou – on mne představuje, zažínáme projekci (novou technikou čili obraz přesně jak na monitoru, tak to si užijí). Kde se stane, aby vedení obce k tomu přistoupilo takhle, v Kněžmostě to před rokem bylo úplně jinak. I plakát v konzumu někdo hned serval a pořadatel už neobnovil. Teď se tu píše kniha o obci, byl jsem na přírodu osloven (hned jako druhý, zadávací schéma netuším), hned po odborníkovi přespolním (honorované), který tu možná ani nebyl. Alespoň jsme se nikdy za 30 let v krajině nepotkali (musím být ve vyjádřeních přesný, kdyby to odtud někdo nasdílel). Nečetl jsem od něho nic ani v místním zpravodaji, kam dopisuji od revoluce, to bych si byl všiml (naopak si asi nevšimli jiní). Nic nikdy nenapsal tady o nás ani v nedalekém vlastivědném sborníku, kterému předsedá. No a to nejhlavnější – jestli někdo krajinu brání při tom pohlavkování, pak jsem to jen a jen (se všemi následky) já. Pozoruhodné?!

Otočme list..

Březenskou besedu začínám stmíváním nad krajinou z kraje dubna. Kdy se ještě neví, od kterého dne se bude psát daný čtyřměsíční zdejší Slavičí rok. Ty chvíle jsou rozměrné a musím tam už pokaždé být. Chycen tak do vlastních sítí. Třepotám se ale radostí.

Pak už obraz za obrazem, všechny z Březenska. Chodím sem tak dlouho, že nemusím suplovat snímky odjinud. Jen příběh holky, co utekla z domu a já ji našel pod stanem v slavičím lesíku mezi poli, ten jsem si půjčil od vedle.

Slavík obecný – náš korunovaný král máje, pak slavík tmavý a exkurz za ním do Polska, potom do rákosí za slavíkem modráčkem středoevropským a nakonec do kleče, za krkonošským slavíkem „tundráčkem“. No, napsal jsem „na konec“ – to asi těžko, setkání sotva začalo.

Mám motýly, rosničku, drahokamy, lékárničku přírody plnou heřmánku v čistých polích, mám provokaci pro houbaře z osik kolem rybníka, mám i kytky vedle z nad hájenky, co jistě neviděli. A neviděli, jak vidno. Jen zářím a vím, že krajina mě sleduje, jestli nelžu. Časový výměr jsme přepálili, lidi to chtěli. Jinak by se rozcházeli dřív, to nikoho nenapadlo. A mluvil jsem o knížce, v závěru. Řekl jim, že je i o nich, o jejich krajině, co dávno je krajinou i mojí. A taky jsme stihli ještě akce pro veřejnost, tři fotky z cesty k pramenům Klenice, to znali z televize. Zmínil jsem VPZ na hrázi Matrováku i čapí sloup, co jsme tam postavili. A pak už při podepisování knížky se mluvilo jen a jen o mámě mámy, co posluhovala faráři v kostele, o kováři, co přišel při práci o život, o věžních zvonech, co jsem klukovskou silou rozhoupal, o starém nádraží, kde brzdívala parní lokomotiva dětství a taky o písku, bílém říčním – že nevím, kde ho bere, ale ta Klenice ho pod mostem rozprostírá dál!

Věděl jsem, že zas se rozdávám. Že lidi mi i tady věří, někteří až dojati. Že jsem zapadl, že užasli nad obrázky, nad prací s hlasem, s emocemi, že užili chvíle. To mi nikdo nesebere, vím, že to mám. Vidíte a nikdo z nich neví, že jsem byl nominován do Řádu srdce v novinách, že i dál se mi prý v tištěné anktetě vede.

Chlubit se moc neumím, asi i proto mne tam neznámý naspal. Chtěl bych mu poděkovat, moc si toho vážím.

Dnes se budeme konečně zas věnovat slavíkům.

Koukal jsem z kovárny na naši vistárii, jak se v ni ptáci uklízejí před koupáním v jezírku, po koupání, s potravou, k péči o peří. Je jim prostě jistotou. Ona to byla tenkrát, kdo pozval slavíka k nám do zahrady, spolu s akébií, která se motá v rohu protilehlém. Najednou byl tu a zpíval.

Slavíci křoví potřebují, bez něho nikde nezahnízdí, samice takový kout prostě odmítne.

Poznámka: Jsou tu milí návštěvníci na blogu někde ta témata už připomenuta, museli byste si je nalézt. První bylo myslím Kněžmostský slavík a druhé Slavík z krajiny vlků.

Podrost potřebují pro hnízdění, nejprve tedy pro úkryt – zcela jasně, pro tu stavbu hnízda a pak pro pelichání. To tu taky někde je článek o unikátním zpoždění odletu z pod Baby, u Stakor. Cenný výsledek!

Využil jsem dlouholetých zkušeností k tomu našemu Slavičímu háji, kdy jsem budoval/i bydlení na klíč. Vyšlo to. A teď, co jsme dosazovali podrost do sadu, už volíme dřeviny skvělé. A dovolil jsem si i pravý šeřík. Možná řeknete – divočina, autor zešílel, ale není přesto vidět mistra pěvce mezi květy toho keře. To jeho „časování“ a i ta vůně, to musíme mít! Bratranec s tím (majitel pozemku) souhlasil a letos se v háji už možná rozvoní. Slavíky už máme, to jistě víte. Možná bych mohl vypsat příště, jak se zpěváci sešli. Všichni tři s kroužky, neuvěřitelné!

Slavík je mistr soužití s křovím. Opouští jej málo, napíšu vám kdy. Objeví-li na cestičce potravu, pak pro ni rychle skočí a pronásleduje-li v milostném vzplanutí družku, pak letí těsně nad zemí i mimo keře, hlavně jí v patách. A víte, jak to končí potom, když ji pod větvemi donutí zastavit? Tušíte.

Trvalo mi řadu let, než jsem si při chytání začal rozměr křovin uvědomovat. Člověk si logicky hleděl objektu zájmu – slavíka, chytí-li se či ne a prostředí jsem bral spíš jako překážku v cestě za výsledkem. Jak jsem byl hloupý! To už je jinak. Vznešenost těch „pokliček“, mikrosvět plný odumírajícího dřeva a bylin po okraji, kam ještě může světlo.

Včera mi řekl v kovárně pan starosta nedalekého města, že knížka je napsána chytře tak, aby se čtenář dověděl hodně o druhu samotném (můj volný výklad). Ano, je to tak. To město si výtisky nakoupilo k odměňování žactva. Není jediné, začal s tím už Dolní Bousov. Zatímco Kněžmost to nezajímá, jinde jsou takhle podporující! Knížka se docela prosazuje a ohlasy přibývají.

Křoví opravdu moc lidí nezná, jak ten organismus funguje, kde slavík je naprostým králem.

Jak znali staří ptáčníci – vím, kde nejdřív sbírá potravu, kde postaví samice hnízdo, kde samci vytyčí hranici svých revírů. No, hovoříme-li dnes o králi pěvců, počkejte na jarní číslo Ptačího světa.

Snad jsem tím moc nevyzradil.

Článek se mi ještě nelíbí, budu ho ladit.

Děkuju, že sem chodíte. Už nám ta slavičí „okurková sezóna“ docela pěkně utíká.

Teď jsem si přečetl v Týdeníku Rozhlas v jedné z reportáží, že je dobře příznivcům poděkovat. A já, když vidím, jak sem věrně chodíte, a to je po sezóně, napíšu za to sváteční text. Vylíčím dubnový čas před příletem toho prvního slavíka a něco přidám. Snad to tady takhle z rukávu vysypu.

Je jedno, kam půjdeme, všude to je hezké.

Jak uteče první týden z dubna, začínám. Jsou ty cesty strašně drahé, lezou do peněz. Území je poměrně velké, vybírám vždy podregion, který vezmu zátahem. A hned povím o prvním průšvihu – když se další den nemohu vydat zkontrolovat stejná místa, bojím se pak při další návštěvě, aby někde nebyl. Nevěděl bych totiž, co mu zapsat do Kalendáře příletů. Dělám si to zajímavé třeba v tom, že tipuju, která lokalita to ten rok bude. Ten zážitek si pak pamatuju celý rok, prostě první je jen jedna.

Jsou krásné ty dny, v rákosí už zpívají modráčci, to jde ale stranou.

Vždycky si všímám kopřiv, jak jsou po ránu delší. A místa z dálky, jak mění háv. Snažím se to prožít, hlídám si vždycky před zahráním to předchozí ticho, protože když je pak obsazeno, už není čas. Žasnu, jak se to ze zimy probudilo, jak nejen slavíci jsou tím filmem, jak kvetu fialky – už to je příběh! Lezu k nim po čtyřech přivonět si. Jako blázen. Ale vím, že právě teď „splývám“, i když by mě každý průhledných křovím viděl, splývám jinak. Souznívám. Víte to taky, to žádná „kolínská“ nezastoupí, ta vůně je měkčí. Hned nad hlavou jsou v kuličkách kvítky slív. Už zítra! Říkám si, jak tohle divadlo zastavit. Foťákem – to jistě, ale za týden stejně bude po všem. Poukládat v sobě ty vůně, nakoukat barvy a nabrousit paměť. Tohle se k mému výzkumu přibalilo jako nadhodnota, jako hezky napsaná cedulka na dárku. Jsem rád, že slavíci to mají s návraty právě takhle. Vím, když ho rozezpívám a zpěv je kvalitní, že se vrátil slavík, který to v místě zná. Je tam sotva pár hodin, ale už proletuje podrostem, houpe se mezi poupaty střemchy, pozoruje mne a netuší, že bych ho na chvilku potřeboval. Ono se to někdy nepovede, ale když ano, poslední roky už k nim mluvím. Bál jsem se toho, myslel jsem, že to nepřijde, že se obejdu. Neobejdu a slevuji. A přitom musím stihnout řadu úkonů a někdy i vyfotit. Teď, teď hlava maká, soustředím se tak, že mne jednou vyděsili cyklisti. On a ona. Byli ale milí a zajímali se. Tak jsem slavíka o minutu pozdržel a všechno pro ně zopakoval. To už je všelijakých lidí, ale s nikým jsem se nerozešel ve zlém. Stal jsem se tím známý, touhle nenápadnou propagací. Pak se nemůžu divit, když mi sdělí z redakce, abych se nedivil, že moje jméno bude v novinách. Kdosi mne navrhl do ankety Řád srdce a už jsem prý postoupil dál. Děkuji. Nebudu říkat, že nemám radost. Trávím volný čas a k tomu si mě lidé všímají. Jsem si pak jistější v přímluvách za krajinu, přitvrdil jsem docela dost. Co mám ale dělat, když mám o křoví strach.

Jsou to tak zvláštní místa! Zpěv mě třeba přivede někam, kde jsem ještě nebyl. I to se stává. Zalézám do křoví a najednou vidím pradávné betonové sloupky s kapsami pro podélníky a dole na zemi kousky pletiva. Kdysi tu byla hranice pozemků, asi s živým plotem a teď je z toho takový bochník! V listí svítí v oprýskání prorezivělý bílý nočník, do půlky naplněný prstí. A když kladu pastičku, od motyčky odletí skleněnka. S jakou jsme hrávali v dětství! Slavík mezitím zmlknul, odněkud mě jistě sleduje. To mám vyzkoušeno. Mají na hnízdišti přehled, však taky divadlo s motyčkou je kvůli tomu! Za chvilku bude můj – a taky je. V první kontrole. Pocit profesionality se mísí s radostí, jdu k autu „měřit“. Často stojí ta chvíle v začátku příběhu delšího, několikaletého, to je nejkrásnější. A pak se jaro rozběhne, vydaných kroužků přibývá, úměrně zážitků, a ono už to tím vším vlastně zas upaluje k prázdninám. K odlétání.

No, naštěstí teď kolem ještě leží sníh, fialky nejsou, slavíci v Sahelu vyčkávají. Na zavolání.

Devatenáctého jsem měl přednášku v Mladé Boleslavi a dvacátého besedu v Benátkách nad Jizerou.

Každé setkání bylo jiné, na každé jsem se jinak připravoval. Obě nezapomenutelná.

Na Karmeli jsem mluvil k studentkám a přednášku výjimečně proložil zážitky z terénu. Vzpomínají prý ještě dnes, jaký to mělo ohlas. Součástí byla projekce snímků ekosystémů zdejšího regionu a pojednání o nich. Až získám společnou fotografii, dodám ji sem.

Znáte písničku Městečko krásné nad jezem, vévodí….? Tam hrdina ze slavičí knížky našel cestu domů! Tehdy, když letěl z Afriky. A i když pak udělal málem smrtelnou chybu kvůli spěchu a radosti, dobře to nakonec dopadlo. No tak tam jsem předstoupil před lidi i s knížkou a vyprávěl o přírodě. O naši společné zemi v Pojizeří, o jejím ptactvu a slavících. A v Benátkách je znají, vždyť je tam mají!

O knížku byl zájem, je hezké, když lidé komentují, proč o ni stojí a co chtějí vepsat. Byl dobrý nápad sepsat slavičí příběhy.

V únoru se s ní rozjedu do Března a na to se těším stejně. Nikdy jsem tam nevystoupil a to odtud po mámě pocházím rodem, z kovárny na Lhotkách, Březnu na dohled! Než zemřela, jeli jsme tam.

Když chytám slavíky v tamním anglickém parku, vzpomínky mne tam najdou. Pobíhal jsem v něm jako kluk, ale vůbec nevím, jestli tam slavíci už mohli být. Jen pamatuji šedého lejska, co hnízdil nad zaklenutými vraty statku a lovil hmyz ze zábradlí nad rybníčkem. A hned jak jsem se stal ornitologem, jel jsem chytat s jedinou sítí „drátěnkou“ z NDR do toho parku. Vůbec jsem netušil, že udělám výsledek, který ani po 33 letech nebude překonán a bude důležitým stavebním kamenem bádání, ve vztahu k hnízdění a předodletové potulce mláďat. Výsledek patří do vějíře zážitků, které bych vylovil, i kdybyste mě v noci probudili.

I proto se tam těším, máma parkem za mlada chodila od vlaku.

Místa umějí podržet události, a když přijde pravá chvíle, lze je dohmátnout. Musí se však člověk snažit, ztišit a zastavit se. Zadívat se, rozvzpomenout, rozvzpomínat, zvednout čelo do větví i ke zdem kostela, přes jezírko. Dotknout se stromů, co mají paměť a ruku jim v kůře podržet dlouho. Chvíli ne, ale pak to přijde, jako by se kolem roztočil film. Roztočil nazpátek.

I proto tam jezdím. Mám to tam rád.

Březenská krajina je pořád plná starých obrázků, provoněná. Třeba po heřmánku..

Sem, na tu cestu přiletěl tenkrát můj první otakárek ovocný! Bylo to neuvěřitelné. Když jsem v dětství chytal motýly, chtěl jsem ho někdy uvidět. A krajina si to přání nejspíš pamatovala. Neudělala mi to totiž prvně.

V parku jsem chytil a kroužkoval druhého v pořadí vzácného slavičího křížence! Byl to mohutný slavík a já v tom čase tušil, že cesta objevů je zase pevnější pod nohama. V ornitologii to bylo nevídané a moc mi to nikdo nechtěl věřit. Žádné foťáky na kartu, pohotové a spolehlivé, s možností prohlídnout si výsledek na displeji hned a když, tak to zopakovat. Žádná „genetika“, přes kterou už pak konečně „nejede vlak“. Bylo to úsměvně i škodlivě robinsonské.