Kameje Podrájí

Žádné komentáře u textu s názvem Kameje Podrájí
Rád bych vám představil dílek mé studijní plochy. Vím o několika bodech, odkud se dá vyfotit milá momentka. Tohle je jeden z nich.
Pohled od sukoradského jezera k polnímu lesíku v čase návratu prvních slavíků. Za ním je na obzoru Chlum, sklánějící se k plechovému městu. Tam končí oblast zájmu. A odtamtud se druh k nám kdysi rozšířil, z Polabí.
Je to nádhera – jíva, trnky, myslivecká smrčina, na poli jizerní štěrkopísky s občasnými acháty, masáky, jaspisy či ametysty, ve vzduchu mírně mlžno z toho předjaří, skřivani v hroudách při souvrati, včely vzduchoplavkyně a fotograf.
Znám tady místa. Možná lidé kolem na to nemají tolik času, hledat tyhle obrázky, mají furt co dělat, já to mám jinak. A odplatou je znalost míst, nebo spíš umění v nich hledat.
Zaznělo to tu už několikrát, výzkum mě sem dostal, nebýt slavíků, sám bych taky důvod k prolézání hledal těžko. Nevím, jestli je tady podobný, kdo to takhle čte. Nemyslím teď myslivce, rybáře, houbaře – ti taky mají přehled dobrý, ale každý jen o tom svém revíru. Jinam nechodí. To já mám štreku pořádnou! A mohl bych si vzít ještě víc, to už ale nejde. Tam už jen formou výletů se občas někam vydám, do neznámého prostředí. Užít jinak. Mám i dost pozvánek od lidí, ale nesplnil jsem ani jednu. Potřeboval bych víc času, to ale nejde.
Když jsem začínal, měl jsem jen Dolní Bousov, první dva roky. Mohl jsem hledat hnízda, čekat na optimální věk při kroužkování mláďat a sledovat vyhnízdění. Pak to končilo, o pelichání nikdo nevěděl nic, slavíci měli o prázdninách už klid. A pak odletěli. To dnes díky pokroku můžu chytat od příletu po odlet. Nabral jsem si další úkoly kolem a teprve pak se člověk stával znalejším, znalým. Do jakých rozměrů jsem to vyšrouboval včetně sběru parazitů! Furt, jako bych práce neměl dost. To bylo však ono – samovzdělávání.
Takhle jsem vypadal pár let před koncem století, to mě vyfotil ornitolog Jarka Klápště, který se vrátil z Austrálie domů, oženil se tu a začali chytat s partnerkou velmi aktivně. Chtěl si okroužkovat slavíka, to za mořem na Zélandu neměl a tak jsem ho pozval k Červenskému rybníku, do českých kopřiv (na obrázku).
Je to legrační, jak já jsem konzervativní, tu krabičku na kolíčky ke sklopkám mám samozřejmě dodnes. Je na ní pro ty oplatky z lázní nadpis v azbuce. To byly časy. V Milovicích a na Ralsku padaly granáty a tek´volej, dnes, aby to suplovali zubři s pratury.
Končím vzpomínkou na Jarku, pár let už tahá sítě tam nahoře.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *