O slavících jinak

Než se slavíci odrazí ze zimoviště, udávají se tu věci jiné. Tím, že bylo na Kněžmostsku zničeno před pár dny další ze slavičích hnízdišť „začišťováním“ polí, vás nebudu otravovat. Stačí, že se tou bezmocí trápím sám. Přitom jak jsem zjistil, peníze na „přechodové pásy“ prý jsou, ale nikdo po této alternativě nesahá. Vyhubí křoviny, rostoucí v místě přes půl století. A všude ticho.

K těm událostem z kultury:

S knížkou jsme se objevili i těsně za hranicí kraje (Sobotka), protože tam slavíky čerstvě mají. No, oni, jak tam jsou tradičně kulturními (nejen po Šrámkovi), tak to nenechali tak a nevím odkud, ale objevily se nám dvě nominace na tuto společenskou událost.

Středočeský kraj nechci ale vynechat, anketa Řád srdce mne zve co finalistu do Divadla u Hasičů, v březnu.

V posledním čísle soboteckého zpravodaje paní šéfredaktorka volá po básnění ve vztahu k městu a nejlépe ještě k zimě. Je vstřícná, jak jsem ji z pozice dopisovatele stačil zažít a tak jsem se rozhodl, že přispěji. Pvně se uchýlím k veršům takhle oficiálně, a zvykám-li si u mého CV na to „spisovatel“, třeba po úspěšném projití soutěží si budu moci připsat i „básník“. Bez velké vznosnosti, prosím! Nemlátí se mnou pýcha, nemusím to doufám nikomu vysvětlovat. Ale já sem text dám a posuďte sami.

Ještě pár slov úvodem.

Hodil se mi ten loňský slavík pro Sobotku, senzační objev.

Hrabal jsem se v mapě a zjistil, že zas tak velký „výstup“ do pahorkatiny se nekonal. Sobotecko přes třista metrů ano – a dál pak už opravdu výš, ale tohle místo má 270 metrů, což je legrační. „Kotlík pod Humprechtem“ – a co víc, v krajině ještě (jakžtakž) otevřené.

Tak tolik k zástihu a teď k tomu výtvoru.

Napsal jsem to, než jsem vypil čaj, pak ale zase zmačkal, ale nakonec se k tomu vrátil a poladil ještě v počítači.

Je hotovo, dejte si do šálku něco dobrého a pojďte za náladou. (Takhle to už léta po pláccích opravdu čtu a vnímám).

Protože to asi přečíst nejde, dám přepis.

Tak, to je pro dnešek vše.