Zaměřeno na slavíky

Pak má člověk chuť i do práce tady, pro krajinu naši!

Pojďte, pozvu vás tam po mohutné noční bouřce, kdy ještě na poledne v luhu stála voda a napověděla, proč tento kout je tak pestrý a jedinečný.

Ano, tato fotka – ta mne vrací na protipovodňový val mohutné Warty. Přede mnou zpěvy tmavých slavíků, periodicky zaplavované vrbiny s bujným bylinným podrostem. Tady to je ovšem pod hrází Červenského rybníka! Jen kdyby to tak smělo vydržet! Nevěřím, že by některý z tmavých slavíků nezastavil. Ale slunce se bohužel brzy postará a jedinečnost, kterou jsem směl vidět dnes, zanikne. Krajina mi však jasně přikyvuje, že místo pro stezku jsme vybrali dobře.

Konečně, pojďte se podívat.

Po deštích splav rybníka má napilno.

Na místě vyznačení infotabule bude i příběh nejstaršího slavíka českolovenské ornitologie. Sem ve svém II. roce života přesídlil od mlýna po zničení místa, aby tu dožil nevěřitelných desíti let. Více přečtete v textu tabule, až do míst návštěvou zavítáte.

Takto se buduje zpevnění rozplaveného průchodu mezi mlýnským a Červenským rybníkem. Komfortně val vyšel i se zábradlím.

Následující tří obrázky poznáte, budou tedy z mé strany bez komentáře. A když jsme v případě třetí fotky u bylinek, hned se omluvím, že jednu fotku internetu upřu. Tu kytku třeba chránit. Uvidíte ji příštího jara na stezce na vlastní oči.

Další zastávkové místo za několikakmennou vrbou nabídne opravdovou lahůdku „birderům“. Jednak lze odtud prohlédnout stativákem oblast východní šíje a pohledem zpět k hrázi velkou část hladiny. Ale hlavně se na tabuli objeví výsledky kroužkování bahňáků z kosy 80. let, kdy jsem chytal zejména do vrší. A že se objeví místa obdivná, nechť nikdo nepochybuje. Dva ptáci ohlášení z Öttenby, ale i z jihu starého kontinentu výsledky přišly zajímavé.

Kačenka česká. Právě tady doprskalo máslo na pánvi a dům se provoněl luxusním zážitkem.

Cesta nás povede pradávným rozhraním krajů. Proto ty mezníky. A kolem vzlétá jaro!

Další z bylinek, jako by té síly z přírodní lékárny nemělo být dost!

Jistě poznáváte.

Tak a poslední obrázek dneška.

Stezka u jednoho z přítoků opouští topolovým hájem odkvétajících devětsilů lékařských pobřeží a zatímco modrá turistická značka uhýbá k Plakánku do Střehomi, náš záměr se vrací k městu Dolnímu Bousovu.

U dvou borovic bude lavička, výhled na Český ráj a směrovka k dalším infopanelům. Ty už představí tovární komplexy i místní rybářský spolek. Zakládájícím z členů byl i můj otec. Po něm jsme rybáři. U mne to tak dnes ale už není, přestože úhoře podle tradiční receptůry bych vyudit ještě dovedl.

Tato stezka bude mít za úkol konkurovat sousednímu Českému ráji. Jejím úkolem bude dokázat, že jsme na Mladoboleslavsku nestačili všechno ještě zničit. Že naše domovina má čeho nabídnout pozorným a vnímavým.

Jednu momentku slovy.

Z přílivové písčiny odlétly šedivky. Hnízdí vedle v lesíku. Když se člověk dojde podívat, jaký byl jejich důvod pobytu, najde vyplaveného rozklovaného sumce. A kdybych chtěl – a vy byste chtěli, rozepíšeme příběh třeba až do večera. Taková je hodnota míst, která nabídneme!

A ještě jednu věc.

Ukazovat – ano či ne?

Riskovat ztrátu a devastaci posledních zákoutí divočiny, anebo je zakonzervovat pro dva tři nadšence, kteří se protáhnou trním a nad senzací si udělají radost. Svoji, soukromou. A pokud možno tichou, ilegální.

Když člověk vidí nezájem, nepoznanost a nehrdost (omlouvám se z ty klausovské výrazy) společnosti, volí sloveso první (vytučnělé).

Z blogem se dá zažít fůra hezkého. A když ho držíte takhle dlouho, zažijete ještě víc.

Mám tu mail končící dotazem od příznivce zřejmě znalého: „Máte ještě vůbec nějaký ornitologický sen?“ Myšleno podle vět ke slavíkům.

A tak, než nám to propukne, měl bych asi odpovědět. A protože mi to přijde vhodné, napíšu čtenářům všem, ostatně už jednou jsem vyzýval, abyste říkali, co chcete na blogu přídavkem.

Ve výzkumu slavíků po tom, co se mi už splnilo zejména v konci starého a v tomto století, snít nepotřebuji. Čas od času něco určitě přijde, jaké váhy a hodnoty, to se neví kolikrát ještě ani v čase objevu!

Mám ale sen v oboru a vnuknul mi ho kolega v kulatých brýlích. Siberian Rubythroat (Luscinia calliope)!

Všechno, docela všechno je vlastně pokusem. I naše životy a i ty ptačí. Napadlo mne to při pohledu na kosici, kterou jsem v zimě okroužkoval přímo v kovárně, a v zahradě se mnou zůstala. Tedy se mnou… ..s kosem.

Pojďte ještě z těch míst neodejít (ach ta věta, mám rád možnosti češtiny).

Jinou fotografií vás tam vracím, a přestože jsem chtěl krom té historie dát k ledu i básnivost, to neudělám.

Mohl bych být jen odborníkům prospěšný fakty, ale už si jistě zvykli a já chci blog v novém čase nechat ozvláštněný.

Nejradši bych sem překlopil stránkový úvod pro tu fotografickou knihu přítele, abyste viděli, co dovedu v soustředění největším, ale asi to neudělám. On sice na internet nechodí, ale ještě jsem mu to ani neodevzdal.

Píseň Rozálka od mých oblíbenců z východních Čech může působit lokálně. Uvědomte si ale, že byste v tom Žamberku bydleli vy, jak by vám při ní bylo.

Musí mne napadnout a neuteču před tím, jak bych měl ozpívat Kněžmost, když tu zase už smrdí sirovodík. Lidé stojí venku frontu na zmrzlinu, údivně si toho místního průvodce v ústech přimíchávají k vanilce, jiní v sluníčku relaxují, jen Kverek je z té novosti na palici. Píše po zpravodajích, běduje, utěsňuje kvapem průduchy. „Zvykneme si“, jak zaznělo od několika nohsledů. Já tedy sotva! Na jednání, které už vedu radši soukromě, protože obec má v pískovišti hlavu narvanou po ramena, jsem taky mnoho nevyjednal, tak alespoň na mokřadu, že jsme se shodli. A vidíte, už jsme u něho zpátky. Přehodím desku a můžeme slavit.

Mokřad je pozůstatkem rozlehlých bažin, které zažil ještě Alfréd Hořice při návštěvách oblasti. My si na tom zbytku snadno můžeme ověřit, co je to za oázu života. Jak ekosystém funguje, jaké má cykly. Jaké z něho jdou výstupy, co ta jeho voduzadržující schopnost. Jak se sám ochraňuje nepřístupností, jak vyhlíží všechny své nájemníky. Co pro ně má, čím oni oplácí.

Sedíte na mezi z druhé strany (tam, co jsem poslal kolegu, protože z panelky nic neuvidí, jen uslyší a to je málo) a plovoucí záhonky kytek parabolický obraz prokreslují. Uprostřed vidíte chystající se kosatce žluté.

Voda tu protéká teď při vypouštění Brodku mnohými kanálky a pročišťuje jinak poměrně vzácná oka hladinek. Toho potřeba pro kytky, které plavat musí. Tak to od místa v tradičně slíbeném znovu dostanou. Ani nemám odvahu to tu určovat všechno, chytat obojživelníky, sledovat hmyz. Chodím za peřím.

Strach mám jediný a ten vám sem napíšu.

Nejdřív ale ještě pár vět o energiích. To se teď mezi lidmi vyhledává a vezou se na tom i všelijací šarlatáni, kteří si za službu rádi nechají zaplatit. Na blogu vyjdete zdarma.

Kdo jste citlivý, naučíte se s tím pracovat, jen to chce pokoušet a cvičit. Učit se hlavu přepínat (přepínat – myslím jako přepínat, nemyslím přepínat ve vztahu k enormní – český ekvivalent „nadměrné“ – námaze, samozřejmě. Ach ta čeština) a tělo se pak snadno podřídí. Věřit hlavě. Všechno, úplně všechno je na ní. Všechno zařídí. Jen jí to někdy nechceme přiznat či neumíme svěřit. Jiného není, než obdivných procesů v ní. Lépe snad – v nich. Protože i v těch vašich. Tak si ji u močálu zkuste na mezičce přepnout do režimu „0“. Vjemy si přítomnost ohlídají, nemusíte mít strach, že byste se pak třeba neprobrali a auto u silnice osiřelo.

Nechte obraz působit, dívejte se směrem, který se o zájem právě hlásí. Koštujte vůni z pomačkaného svízele na rozkročené zemi. Co slyšíte – je rákosí. Dochvilný vítr přišel za zralými semeníky spolehlivě posloužit. Skřivan visí někde pod blankytem a nedozpívá dřív večera. Ví o té své tam dole – konečně řídí ho ona! Paví oko s natrženým křídlem od zimy, zachráněnými očky oslavuje. A pro odpočinek je zavře do podoby uschlé kopřivy a má klid. Blatouchy chystají zlato tajně v zelených kuličkách. To přijde. Bekasiny otavní víří nad slatí v upřímné euforii. Jsou bez sebe a přeci spolu. Modraví slavíci kvapem obsahy cestovních kufříků rozkládají do loňských poliček. A mladí se testováním táží, co na ně v močálu zbylo. A seznamují se. I oni – a to možná vůbec nevědí (vím to za ně já) – budou se domů vracet.

Příroda nám i tady chce názorně dokázat, jak vzniká život. Jak i ten náš.

Choďte se učit předvedenému v nejpochopitelnější názornosti, formou bezesporu z nejzábavnějších. Uvěříte brzy.

A teď o tom strachu.

Až horda překrmených diletantů v Bruselu najde měšec, který nablýskaným stolem posune k „nápravě“ těchto zemědělsky bezcenných defektních krajin, neodolá naprosto nikdo! Kdo by přec nestál o prachy?! A to přes všechno mé dosavadní snažení je „můra“, jež neodlétá.

Tak, a nad Kněžmostem přehnal se déšť, tedy pořádná bouřka se sněhem! První. Ano, to je modráččí duben, jak ho znám. Tak si mu taky řekněte o náladu a poberte ji.

Jak jsem slíbil minule, tak se stalo.

Vyrazil jsem spočítat mokřad na jihu Kněžmostska mezi rybníky Novým a Brodkem. A zažil příhodu navíc. Tu zmíním hned.

Čekal u auta na kraji panelky kolega z Prahy, který se taky přijel dívat. A říkal, co tam dělám, že podle blogu mám slavíky chytat o pár dnů později. Čte pravidelně, téměř. Unikla však mu ona poznámka o výpravě na modráčky, proto se divil.

Bekasiny už tokají, mnohé z nich ještě odletí. Tolik by jich tu nehnízdilo.

Pojďme modráčky počítat a zkusit chytat.

Kdo to nezná, může mít problémy, jak s provokací pracovat. V tomto čase se sameček tiše přiletí podívat někam na okraj a klidně pak zmizí. A vy zapíšete nulu. Buď je potřeba dát přehrávač z ruky do rákosí, anebo pořádně koukat kolem. Modrák je vidět. Nesedí vysoko a je velmi tmavý, strnad rákosní vypadá jinak a hlavně má jiné vystupování. Modrák je prostě naštvaný slavík se vším všudy.

Takže – prvního ve slati jsem nechytal, dojdu na něj jindy. Druhého jsem málem přehlédl, a když jsem si stihnul holínku nabrat, vzdal jsem i jeho. Třetí u posedu je letitý chytrák, zkusil jsem ho – marně. Aspoň jsem si do gumovky nanosil suchou třtinu a botu zahřál. Míval jsem to tak často, močály u Koprníku jsou pastí nevyzpytatelnou.

Přešel jsem přes špičku u vtoku do východní slati, jestli tam něco je. První hned v kraji, a protože byl mladý, věděl jsem, že ho chytnu. Tady je.

Došel jsem ke kanálu a ani nehrál. Zpěvu tam bylo z rákosí, že jsem radši hned natáhnul. Stará anglická síť ho pustila dírou na jednu stranu, aby mne vytočila, pustila ho jinou nazpátek, aby mne rozzuřila, pak to dvakrát podletěl a pak už byl v kapse uprostřed a po jistotě. Taky mladý, taky smělý.

Mám z nich pocit, že to budou místní loňská mláďata od některého z párů. Jak vznikne populace, je vyhráno. A tady vznikla před pěti lety, stabilní.

Uprostřed toho krátkého úseku podél mysliveckého chodníčku se z vrby ozval zpěv, už ne tichý, dominantní. Tak pozor! Tady bude ještě jeden. A byl! Bez kroužku, starý.

Mám tři + tři připočítané. Z tak malého úseku je to senzační. Nebývalé. Inu Den ptactva!

A pak jsem musel k tomu autu, protože jak takhle v krajině u vás zabrzdí jiné, je to o ústa. Ale byl to ten kolega z Prahy. Když už jsem dospěchal, odjel jsem domů.

Brodek se tradičně spouští, to bude na bahňáky něco. Vždycky tu jsou. Odpouštěný, posiluje mokřady právě tady dole a hladina je v nich supervysoko.

Tady nabízím maličkou část území. Je neskutečné! Všechno v něm odstartovalo. Kdo z vás by se chtěl pokusit laguny překonat, ať si navaří grog na zahřátí promáchané postavy.

Pokud modrák tady je ten starý (kroužek totiž má), bude letitý. Modráčci umí být letití. To se ví.

Už se vrátil černohlavý bramborníček k několika strnadům rákosním. Modráčci přilétají ještě i teď a taky místem protahují. Hlavní život vtrhne do močálu ale až s rákosníky a obtěžující kukačkou.

Kdo by se chtěl podívat, jak vypadají hnízdiště rezavých slavíků u nás, nad pruhem jabloní provázejících silnici pod vrškem obrázku sestupuje jedno takové dolů. Ještě je ovšem čas. Lokalita přežívá hlavně proto, že to je vlastně „obalená skála“. Zorat nejde.

Tenhle obrázek na konci dubna bude tedy zpívat hlasy dvou českých slavíků – modráčka středoevropského a slavíka obecného. Chtělo by si najít čas a stoupnout si tady.

Postát v drahém kamení.

Pochopi krouží, luňáci červení se nedaleko hnízda /a trochu jinde :-)/ už páří.

Zítra začíná první měsíc slavičích příletů (doufám, že se v té větě vyznáte). Nevyznáte – vysvětlím: V dubnu koncem první dekády přiletí první, do svátku čarodějnic těch starých většina a pak mladí, co bloudili přiletují ještě v máji klidně do jeho polovičky).

A my tu v rámci příprav uklidíme stůl.

Dnes dáme usnout historii zahrady, kterou jsme tu občas diskutovali.

Před chvílí dorazila zpráva o určení pazourků a už to máme pohromadě všechno.

Jen je připomenu, toto je kompletní kolekce.

Když budou děti mých dětí chtít být archeology, možnost mají. Necháme dřevěnou stavbu zatím dál pod vodou.

U pazourků bylo stanoveno, že tři jsou zlomky čepelek, jeden škrabadlo a zbytek úštěpky. Aby to pro vás bylo zajímavé, sami rozhodněte, s kterým byste v pravěku chtěli pracovat, který je pravým.

Datování: holocén, nejspíš neolit.

Další k řešení je tato kompozice.

Zápalky tam jsou pro představu o velikosti.

Jde o pět nejzajímavějších keltských střepů a dva kamenné nástroje primitivních lidí.

O těch nástrojích jsem myslím už psal. Studie o pobytu Keltů vyjde v červnu. Jde o první důkaz.

Namlel jsem si kávu z andských výšin, voní. Chci se v tom aroma nadechnout, abych potkal náladu shrnout zahradní historii. Prvně úpíjím z popraskaného soudkovitého hrnečku z dětství a myslím, můžeme začít.

Oba kusy kamenných palic jsou nejstarší stopou pobytu tady (či v nejbližším okolí, abych neprovokoval přátele, kteří určovali).

Víte vážení, kolik je to let? Co lidských generací se tu vystřídalo? A co byly zač? Představitelem čerstvým jsem já. I pro toto mám Kněžmostsko rád, i když nejsem původní. Ta zem má obrovskou výpověď! Napsal jsem to tady do knížky co vyšla (myslím, že tam), že historii nezničíme. I jiní mnozí ponacházeli, jen o tom nemluví. Nejsem tedy hledačem nijak výjimečným, to jsem nikdy ani neřekl, jen si myslím, že to patří všem pro hrdost. A taky proto, kdyby se někdy ještě o Kněžmostu psalo, tak tato lokalita je zdokumentována obsáhle a fundovaně.

Otázka, kterou si vědci kladou – jak je možné všechna ta staletí najít na jednom místě. Svádělo by to k tomu, že jsem vybral muzea po okolí a vše rozhodil v části zahrady. To bych neudělal, mám taky hrdost badatele. Co se tu mohlo stát?

Budu hodně snivý a zkusím být též archeologem nad tím pestrým depotem.

Už to v jednom jejich textu zaznělo. Kněžmostka tu tenkrát byla a jestli někoho bych rozhovořit potřeboval, tak právě ji. Ona dala důvod pro jméno sídla. Ona lákala i komplikovala. Hrádek, Pazderna – tam to mohlo být. Ale jasně, stavbu z hrubých kůlů sem voda nepřinesla. A jiné další kolem. Bude to, jak to bývá, kombinace několikerého. Tím vznikla tato vzrušující nepřehlednost. Střepy keltských nádob jsou v hranách ohlazeny, musely se již odděleny omílat. Přišly s vodou (v širší nivě meandrující) Kněžmostky? Usadily se v místech proláklin, když jinde mnohde těsně na okolí černá spraš chybí? Byly tam kopečky a ne důlky, proto tedy u nás? Místy máme bláta – a teď se nadechněte – až tři metry mocnou vrstvu! Hloubili jsme základy pro dům, tak to vím. Tehdy jsem byl zděšen nad místem, které na nás v ulici zbylo. Cement nikde komunista pro nás neměl, všechen musel prý šupem zaplácnout Černobyl a já neměl z čeho stavět. Vracel jsem se domů zdrcený, zaskočený, zatímco jiní stavebníci byli v pohodě. A vidíte, dávno bych tenhle kout za nic nevyměnil! Mám jezírko s takovou historií, co nemá nikdo. Spousta lidí by ji nepotřebovala, šoupla do díry plastový korpus s filtrací a rozprostřela kachlíky. Já ne. Dobře je mi na břehu s vážkami, potápníky, skokany, doutníky i stulíky. A pod hladinou s lidskou promyšleností!

Nevím, co tu kdo ještě můžeme najít zajímavého, já tady našel domov a zajímavý – myslím, že dost.

Pokud si někdo nevěřícně dokola pročítáte název blogu, zítra bude záplata. Vyrazíme k močálům „na živo“ za modráčky.

Na Červenském rybníku prostě modráčci nehnízdí a asi nehnízdili nikdy.

Dnes jsem to tam při práci znovu zkusil a modrák tam není. Přitom ta výspa je senzační! Asi ale jen pro mne.

Tak jsem chytil budníčka menšího, představíme si ho blíž.

Z našich budníčků je nejběžnější a nejmenší.

V Německu mu říkají Zilp zalp a to je vlastně celá ta jeho písnička. U nás zas jméno dostal podle tvaru hnízda, trošku připomínící kukaň. Zimuje ve Středomoří nebo v Africe, přilétá právě teď. Má rád staré zahrady, stráně, okraje lesíků, ale setkáte se s ním i kolem vody. Je nebojácný, nechá vás přijít blízko. Ještě odvážnější je kolem hnízda, má-li tam mladé. Vetřelce se snaží odlákat za neustálého naříkání. Podle tenkého zobáčku je jasné, že jde o hmyzožravce, proto i na zimu odlétá.

Jednoho jsem kdysi chytil s kroužkem, jdu se po něm podívat.

Budníček menší, protože nemá až tak vyhraněné nároky, ještě v naší přírodě je. Pohlaví se od sebe neliší podobně jako u slavíků.

Březen se opřel do bříz, včera jsem to viděl prvně v životě. Potřebovali jsme začistit pilkou jen malou větev, co překážela a z rány stékala míza tak živě, že jsem tomu nemohl uvěřit. Chytali jsme ji do plastového kyblíku, elixír života.

Březen je pod vrcholem. Přijde duben.

Nabízím výhled.

Nezapomínejme, že rekord v příletu se už dostal do magického prostoru první dekády. Ano, desátého je rekord současný. Mohou slavíci opravdu přiletět takhle brzy, nepřekvapilo by mne to. Budu to zkoušet a kdo budete chtít, přistupujte sem, abyste byli v obraze. Kdyby padnul, nějak to oslavíme.

Nemám ale dobrou zprávu z mapy hnízdišť a říct ji musím. Je šílená. Na sukoradské jezero se řítí pohroma v podobě silničního obchvatu od plechového města. Zanikne místo nejspíš celé.

Nádherný kout, několikapárové hnízdiště, vodní hladina – já nevím. Jasně, někudy to naplánovat musí, já nejsem ale specialistou na dopravní problematiku, já jsem specialistou na krajinu domova a ta dostává přes držku na Mladoboleslavsku každoročně a poctivě! Jestli to místo fakt zmizí, budu mít v sobě šrám. Nikoho, věřte, že nikoho to nezajímá, toto nikdo nehlídá. Jak se biodiverzita propadá. O čem budou chtít za pár let vydávat všechny ty sponzorované letáky?

Plácky, které přežijí, navštívit stihnu. A budu hlídat už zhruba od pátého. Na přeskáčku, všechny současně nemůžu, to by mne musel někdo sponzorovat, abych mohl zavřít dílnu. V režimu tradičním si to usponzoruji sám.

Nikdy jste to nezažili, to vyčkávání. Jezdíte po místech, všude ticho. Říkáte si, že příště už si tak drahý monitoring nesmíte dovolit a stejně to naplánujete. To už ten čas sám má v sobě magnetičnost. Říkám si, když už to dělám takových let, byla by hloupost vysadit. Jak prvního objevím, nabere mne to, jak draka vítr. Závislost mne ovládne a rozpohybuje. Zase jí podlehnu.

Pak přijde v konci měsíce naše společná vycházka za zpěvem a květen už je slavičí natvrdo.

Ještě tam nejsme, ještě se můžeme báječně těšit.

A ještě náplast na tu smutnou zprávu.

Takhle vítá nedaleká slať vracející se modráčky. V tichosti i eleganci. V čistotě a silou.

A má vody zas!

Když jsem tam byl, do bot mi nateklo. Je to veliká učebnice přírodní moudrosti. Tam pochopíte věcí!

Co už teď tam je života! Abych byl co nejspravedlivější, teď patří obojživelníkům. Skokani hnědí sem míří až od kněžmostského Hrádku poté, co překonali asfalt silnice. Ti šťastnější. Pak už je cesta pro jejich veliký úkol volná.

Jednou jsem takhle líčil na modráčka a odkryju připlavené poleno. Našel jsem čolka. Jindy jsem je tu zatím neviděl, pobývám tu jen zjara. Čas se mi nedostává. Ale vyjednal jsem tomu území, že zůstane dál. Domluvili jsme se na tom. To má pro mne obrovskou cenu! Myslel jsem, že veškerý čas namířím už na Dolnobousovsko. Ale když sem člověk přijde, přistihne se, jak lže sám sobě. Nejde odejít docela.

Kdo by měl zájem si uvědomit, jak ten čas letí, tady máte inspiraci.

1983 – Dolní Bousov. Soutok Klenice a Trnického potoka. Z odchytu pěnkavovitých (jsou tam dva).

A takhle se chytá dnes.

2016 – říční niva Prosny. Z odchytu slavíka tmavého (není tam zatím žádný).

Třicet čtyři let jsem utratil v ornitologické specializaci, za pár dnů začne další můj slavičí rok.

Včera jsem potkal specialistu na keltskou problematiku, dnes již opravdu starého muže a položil si otázku – co nám to dává? Že tvrdneme nad jedním tématem a nehledáme kolem. Jestli je ze mne na besedách podobný dojem jako z toho vyhraněného Jirky, můžu být rád. Proč jsme neodešli k výzvám jiným? A dá se něco vůbec v těch starých ještě najít? Kdybych se věnoval jednou ledňáčkům (nic proti nim), jindy šedým lejskům a pak třeba čápům, co bych za ten podělený čas objevil? Moc by toho nebylo. Dobře se totiž znám. Jsem pomalý. Potřebuji od signálů k posunutí, aby mne ťukly spíš dvakrát. Jsem konzervativní, chtěl bych po věrném autu, abychom spolu mohli být co nejdéle. Chtěl bych po přátelství, aby bylo pevné i za časů méně radostných, chtěl bych po systému, aby mne nechal žít v tomhle tom klidu a neotravoval příliš. Chtěl bych mít čas pro život v radosti.

Z výzkumu neodejdu, budu s ním i v roce osmnáct, když to půjde. Proč mne to neunavilo, neotrávilo dosud? Proč se mne na konci března už zase zmocňuje „tahový neklid“, probouzím se hluboko před ránem, vyhlížím do tmy a chtěl bych je uslyšet. Nejen ty drozdy, co spěchají nad kovárnou kamsi domů už teď, já bych chtěl vědět, kde jsou mí slavíci. Mohu to tušit? Ano, když jsem tím specialistou, k odpovědi bych se měl postavit čelem. Jako včera ten archeolog, když se ho lidi ptali.

Pojďte si se mnou takové vyhlížení vyzkoušet a buďte mi pomocníky.

Co k tomu potřebujeme? Otázka sice nastavena, jak někde v pořadu o vaření – ostatně, už jsem taky přemýšlel, kdyby se mne někde zeptali, co jako vařím, co bych jim odpověděl. Lhát by mi nešlo a tak bych líčil, jak báječně zvládám rozklepnout tři vajíčka a v enormním sn(m)ažení se je pokouším nepřipálit.

Co k těm slavíkům potřebujeme?

Především bude dobré projít Knihu návratů, kterou tu mám. Tam se dozvíme o rekordech i hlavních vlnách příletů. Pak vezmeme výsledky kroužkování, mám jeden. Ne, není to směšné, musí nám stačit k dohlédutí, kde v čase slavíci jsou. Na které ze zastávek. Posvícení inu není každý den! Pravda, mohu se podívat do staničního archivu a najít zbylé, je jich – ne víc, než prstů na rukách. Divíte se, za ty roky? Slavíci svá tajemství drží. Pak je dobré sledovat vývoj počasí nad střední Evropou a ostatní časné druhy, jak aktuálně přilétají. Pak se jít podívat, jestli vám hnízdiště nezničili a budete mít kde čekat. Pak si vzít vábničku, za límec foťák, naději a kapesník pro slzy dojetí. Vyjednat doma volno, jako že nic v dílně neposunete, očima uprosit ručičku nafty, aby se držela pokud možno statečně a vyrazit. Lidé vás kolem křoví zase už poznávají, zpomalují své jízdy a kynou. Vy se pak znovu ladíte do stavu soustředění, abyste nepřeslechli, kdyby…

A ono nic! Je brzy. Krajina vás ale nechce nechat odejít nespokojeného. Tahá za rukáv a předvádí, co právě má. Vy ji v tom nenecháte, jak nebylo nikdy, a jdete přivonět. Opřít o pilíř stromu, co v křížení cest postává takových let. Ví na vás, vy na něj, dotknout se musíte. Co to je za stav? Kdy myšlení povadá, ruce se propojují s podivnem uvnitř té hmoty. Je to vůbec hmota? Co si to dovoluji. Vždyť právě pumpuje po míze do koruny a Život jde nahmatat! Tak jaký pilíř, Pavle?

Mohl bych procházkou po citech dál, tady to zarazím. Krásně to stačí.

Tak k čemu mi to je? Jak stojí v názvu. I k tomuto. K ujišťování, že se víc a víc učím. Dívat. Obdivovat. Naslouchat a předpokládat. Dočkávat se, protože znale už vím, kterou cestičkou před která vrátka přijít.

Prvním motýlem budované naučné stezky je jarní píďalka brzec Alsophila aescularia.

A už to bude přibývat.

Dnes byly očištěny mezníky, takhle vypadají.

A upraveno místu budoucí lavičky.

Byl krásný den a všechno se kolem radovalo. Je obdivuhodné, jak bylinné patro v olšině spěchá. Sněženky už odkvetly, kdo to nestihl, musí zas až za rok.

Aktuálně se do míst rozmnožení stěhují tito krasavci. Je obdivuhodné, jak se po zimě probudí do takovéto kondice.