Zaměřeno na slavíky

Bylo to včera. To slunce ještě svítilo, dnes se lije. Prší.

Nebude se dařit, tuším podle náznaků.

Hnízdiště v Přepeřích? Není se k němu přes klandr jak dostat. Mohl bych, s rančerem se znám. Nepolezu tam, objedu to úvozem, kde jsem nebyl desítky let.

No, to jsem si dal a autu taky! Pak jdu pšenicí vymáchaný a slavík ani jediný. No aspoň je odtud vidět do kraje, který už slavičí není.

Vracím se pod obec na váhovnu, tam taky nic.

Dívám se na přehrávku, jestli nějak nelže, je pravdivá. Obruby – pískovna, tam bývají jen někdy. Není ani jeden. A to mne čeká místo, kde zjara nebyli. Energetici vymýtili velikou část kolem rohatské studánky a zpěv tam chyběl. No, jenže teď tam je! Sláva. Tak si to užiju, kdoví, co mne čeká po cestě dál.

Pták to je ovšem složitý a chytit nejde. Přijde mi, že se bojí. Budu tu klidně do tmy, vzdávat nemíním.

Kolmo na průklest pod dráty sekám uličku na síť, poslední příležitost. Než něco dál rozjedu, dlouho přemýšlím o stylu. Povedlo se a jdu si pro něj vzadu k tyči. A už taky vidím důvod jeho nedůvěry, peří v křídle schází. Nejen to, co při pelichání má chybět, chybí na levém křídle všechny krycí letky. Někdo po něm zalovil ze země či ze vzduchu. Odneslo to jen peří, naštěstí. To doroste a možná, že ho v odletu ani neopozdí. Jde o letky, které patří k těm kratším.

Když jej u auta kroužkuji, zastavuje u mne turistka s hůlkami. Říká mi příjemně jménem a přechází v stesk. V televizi dávali, jak díky kroužkování uhynul mladý čáp. Tak jsem jí ukázal, jak to mám já se svými slavíky a událost mne neznámou snažil hájit. To jsem ještě neznal stanovisko Kroužkovací stanice i to, že na hnízdě nebyl kroužkovatel.

Slavíka si u studánky mohla pohladit a odcházela v zážitku. Od známých měla informace o jarním chytání ve Slavičím háji, kam přijít nestihla. Tak dnes to dohnala, slavík bude na prahu srpna už pryč.

Mám chvíli do setmění a věděl bych, kde zastavit. U mlýna v Bechovi.

A to jsem asi neměl, výsledek se znovu přechýlil k nezdaru. Slavík byl z těch, o kterých mluvím s respektem. Vyzkoušel jsem úplně všechno a nepochodil. Ne, zkušení chytit nejdou! Sedám do auta s večerem, snášejícím se do tiché olšiny. Z podrostu vrb se mistr ještě připomenul, odjíždím.

Jen k martinovským lesům mi to popojelo, přinutilo vystoupit a na příkopě stát. Do okénka vlétla vůně ekosystému a přerovnala minulé. Mizivě, ale vidím černé kosy, jak táhnou krajinou. Ti lesní divocí už zase odlétají. A slyším červenčin kolovrátek od náspu z keříku. A zář Mladoboleslavska! Dřív se to psalo s velkým písmenem, šlo o periodickou tiskovinu „málemproletariátu“.

Všechna ta i podobná zjištění mne začala najednou postrkovat výš. Po žebříčku radosti. „Co bys chtěl? Buď rád, že jsi. Že tu můžeš stát!“ Pak mi hlava těžkne z metafor, znovu jsem básník – toulavý po krajině.

Všeborský kostelík a zvonička s měděným límcem kříže dubového, který jsem kdysi oplechoval. Když klempíř nepřijel a sháněli v kraji podobného. Dal jsem si záležet a přijel i s dlátem. To, abych jej v dřevěném těle odsadil kvůli zatékání. Jak se dělalo kdysi, po správnosti, když v kraji kvetla řemeslnost. Zajímavá pověst o Všeborsku, sežeňte si ji. Kvůi jménu.

A já si uvědomil – po kolikáté už – jak sem do toho koutu zapadám, patřím. Přispívám, pomáhám, bojím se, opěvuju. Nemůžu být jiným na cestě, která mi vyhovuje. Domovinou.

Pak byl čas nastoupit a k severu už vládla radost.

Co mne to zastavilo a proč tomu tak je? Dobíjení baterek se tomu říká. A před chvílí v tom podlesí mne nestopoval nikdo jiný než jedna z občerstvovacích stanic. Jak důmyslné!

Ano, vážení návštěvníci slavičího blogu. Když vstřebávám všechny věty o této internetové adrese, cítím z nich, že má smysl pokračovat.

Řadu z vás znám, jiné tuším a mnohé netuším vůbec. Pak se někde potkáme a blog je najednou prostředníkem. To je internet v dobrém, přátelském, pomáhajícím, osvěžujícím, lákajícím k návratu. Vracejte se, budu rád nejen za sebe, ale hlavně za krajinu, za přírodu v ní, za kytky, motýly, opeřence – i za toho hranostaje, co to měl včera před koly prázdninově rozjetého SUV u Března s životem „o fous“.

Všude už zas stojí podél cest čekanky. Podél našich cest – to je důležité naspat. Ano, už je vám jasné, že dnešní díl bude vyvažovat předešlé odborné, bude hedvábný. To byste nedohlédli, proč právě tento příměr jsem nyní vyklepal. Včera tam na té lokalitě je schovaná moruše. Zmínil jsem ji k návštěvě a strom ten k produkci hedvábí přes housenky bourců zásadně přispívá. Není to už trochu ode mne úlet? Není, jen širší záběr scházení se s Přírodou.

Včera dopoledne jsem rozpoznal v lehkém závanu nad strništěm podzim. Bohužel. Byl to on. Je to jiné, docela jiné, i když pak znovu vzňal den a peklo se dál. Já to ale poznám, obhlížím krajinu a natahuji se k ní, cože mi to chtěla říct. Je trpělivá, ráda to zopakuje a já ji mám za to rád. Než obrazy posundává, slyším od ní ta slova: „Nechceš Pavle přijít ještě sem? Viděl jsi to pořádně ze všech stran? Nabral sis vůní? Budeš to pamatovat, až otočím list, protože už asi musím?“ Budu, říkám si v autě, když zamykám na chvilku očima ohmatanou šperkovnici. Vždyť jen kousíček odtud je místo, kde tolik let hnízdí dudkové a tiskem to s pompou vylétlo odkudsi až letos. Ano, vždyť odtud pocházíme kovářským rodem. Jak bych to neznal! Lilie zlatohlavé v okrajích hájku, copak to jde neuvidět? Tak už je po tajemství. Ale ještě mi zůstávají. Ano, vedl jsem se znalcem keltské problematiky Jiřím diskusi kolikrát, jestli tajit „supermísta“, nebo netajit. Některá neřeknu vůbec do médií, mám o ně strach. Na to mi je v nich dobře až moc. A možná jsem jim to slíbil tak nějak polohlasem. Ale ta slavičí, ta řeknu rád.

Jsem značně rozzářený po včerejšku. Spíš ještě víc. Když člověk přijde na metodu, jak v bádání postoupit, v přísnosti ji testuje a čeká na chybu k potřebnému pochybování a ona nepřichází, utrhnou se s vámi jarní břehy. Unášení, v tom tedy vynikám!

Když jsem u té vody (jakoby ji včera snad v polohách nebylo dost) – jsem ve fanklubu Jizery. Jsou tam i jiní, jasně. Co vodáků a třeba rybáři. Posledně jsem na ně koukal a vlastně si uvědomil, že oni také dost času probloumají. Mají v hlavě snění jako já, nebo, co řeší nad těmi podpěrkami?

Já tam koukal do vody, je znovu čas motýlic, tak nejspíš neodejdu. Mám chvíle ukotveny z dětství i s tím tužebníkem, co se na něm v sluníčku nabízejí.

Chytal jsem tenkrát ryby pod stříkající výpustí Červenského rybníka. Tam začínal revír. Teď tudy vede naučná stezka. Hnízdil tam ledňáček ve vývratu spolu s horským konipasem. Voněl tužebník po bílé lepicí pastě v kelímku zpod vosku. V kolekci se štětečkem. Vážky a šídla, pakomáři, chrostíci..

Dnes je to jiné, ubahněné. Vzpomínky však zůstaly třpytné. A jak čas kvapí, těžknou kapitálem.

Potkal jsem na stezce lidi. Rovnal lávku do podoby z času otevření (nyní cyklisty od najíždění poodstrčenou).

Řekli, že tohle netušili, dostat se k rybníku a koukat se po hladině. A co ten báječný stín pod olšemi! Přál jsem jim všechno, co řekli. Přál jsem to městu, jak se chce ukazovat.

Příliš k vyprovokování nepotřebuji a tady jsem se stezkou vytušil příležitost ukázat, že krajina v „předrájí“ není horší. Ať třeba opomíjená. Nejsou tu skály, varovně vyzubené paragrafy, není tu ani ta knotovka červená z lysého provedení!

Víte ale, co tady hrozí? Kousíček srdce, že tady zapomenete, jste-li někde po okolí. Protože to je vaše. Kořeny máte tady, ne vedle ve skalách! Tady hledejte okouzlení souměřitelná a ještě hloub vrůstejte do krajiny. Patříte sem tak, jako já.

Je po desáté, slunce nešetří nikoho, stojím na břehu rybníka, kde jsem se jako mladý málem utopil.

Včera večer při chytání jsem tu utopil přehrávač. Noc za nic nestála, kvůli hloupé chybě jsem se chtěl poslat do kouta klečet. Jenže, kdo by za mne spal?

Volal jsem Martinovi ještě večer ze břehu, co mám dělat. Všechno jsem splnil a neuvěřitelná věc, vyfénovaný, přes noc vysoušený přístroj po snídani naskočil! To není možné, vždyť tam spadl ke všemu zapnutý!

A teď je druhý den zmíněných deset hodin, slavík tu je jen mladý, do vody chci upadnout já. Hladina není už úplně z průhledných, ale prospěje. Snad mi oděv nikdo u olše nesebere. Dřív tu býval klid, teď jsem si sem poslal lidi po naučné stezce.

Mám tu rozlehlost rybníka rád. Odplaval jsem ze stínu pobřežních stromů, dívám se na žluvy, jak se už připravují.

Koupu se tu od té chvíle poprvé.

Telefon zvoní – jak že to dopadlo. Mám slova chvály úplně na všechno!

Pak volám Kubovi, že dnes bychom mohli odloženou účast na odchytech zvládnout. Stavuji se na oběd v Satelitu, jako vždy skvěle a mířím za březenský hřbitov. Tady jsme na jaře kroužkovali slavíka, dnes se tu na druhou odpolední sejdeme a zjistíme, co v místě zbylo. Jakub je z týmu, který pořádá skvělé ornitologické kurzy v Orlickém Záhoří a chtěl vidět chytat do sklopek.

Slavík se neozval, jedeme jinam.

Zastavujeme na hrázi krásného rybníčku a vykládám, co třeba dělat. Jak odchyt pelichajících slavíků začít. Aby host věděl úplně od začátku. Sluch má lepší, než já a tak už hlásí odezvu. Už ji slyším taky, až mám strach, jestli jsem to s produkcí „nepřepálil“. Naštěstí ne. Předvádím koncert – styl, který letos ověřuji a snad už ani neladím. Není co, protože slavík v pastičce v momentě skáče! Je nádherný a já komentuji.

Jiný pod hrází není, mizíme pod Březno do zatáčky.

Tady volají dva. Chystám akci málem u jeho nohou, aby z pole viděl. A už hlásí sklopku překlopenou! Jdeme k autu a já vidím nad Chlumem černo. Tak tohle si pořádně vypijeme! Utíká pro přehrávač i sklopku ponechanou v pokračujícím odchytu a má na to tři až dvě vteřiny. Skáče ke mně do auta ještě docela nepromoklý, déšť je však sytý, teplý, ze silnice černé zatáčky vzlíná pára. Taky jsem v mezičase pár kapek pobral, mám to dnes tak nějak z vody do vody.

Bouřky (hned asi tři) to napálily do Ještědu v dálce, my jsme se mohli rozloučit. A každý v dešti, po cestě dostiženém, odjíždět domů.

Nádherné zachytání.

Je dobré, že druhým chyceným byla samička. Chci, aby metoda platila pro pohlaví obě. Snad to tak bude.

Jen mladí ptáci, na ty je potřeba síť. A trochu víc času.

Toto ještě slavík není…

…ale tady už je.

A tady místo našeho odpoledního setkání.

Rýdovák samečka. Když peří dorůstá, působí stupňovitě. Připomíná tak trochu sýkořici.

Tady je samičí. Ona z místa odletí později.

On do týdne, ona v srpnu.

Ona je nejspíše nedávno hnízdící loňské mládě (2K), on starší (+2K).

Nejen slovenským kolegům nabídnu pohled na mladé slavíky. Řekneme si něco k znakům.

První obrázek (i takového slavíka možno ještě na lokalitách chytit).

Vidíme mládě, které rodiče ještě krmí. Ocas není dosud dorostlý, nám obrázek v této podobě vyhovuje.

Slavík je ještě v šatu mláďat, jemném, kropenatém.

Kam směřujeme pozornost jsou (svrchní) velké krovky křídelní.

Ruční zůstanou i po částečném přepelichání mladého takové, jak je vidíme. Zapamatujme si je.

Loketní jsou též (ještě) původní, tady se objeví změny! Ty nás budou zajímat i v dubnu u jarních ptáků.

Loketní krovky počítáme od středu křídla k tělu (stejně jako příslušné letky), a od těla budou brzy nahrazeny pery novými, jiného vzhledu.

V místě řady, kam dojde vypadávání, vznikne „rozhraní pelichání“ (ukážeme později).

Ocasní pera mají světlé skvrnky u ostnu ve špičce (na jaře už nebývají vidět).

..Další obrázek..

Slavík, který se osamostatňuje. Peří dorostlé, ale stále první (z hnízda).

Juvenilní drobné peří je více chmýřím, vidíme třeba na spodních ocasních krovkách.

Skvrnky na loketních krovkách jsou variabilní, tento je má výrazné.

..Další fotka..

Zde už probíhá pelichání.

Jako poslední jsou měněny tváře, příuší. Tam najdeme občas „zapomenuté“ pírko i poměrně pozdě (komentoval jsem u slovenských slavíků).

V křídle už vidíme rozhraní pelichání mezi krovkami lokte.

..Poslední obrázek..

Představí mladého (tohoročního) slavíka přepelichaného.

Vybral jsem názorného.

Rozhraní pelichání mezi 6.-7. krovkou (na šesté skvrnka, na sedmé nic), zde i na karpálním peru, a taky na všech třech letkách terciálních (zde není příliš vidět). Tento úkaz však na jaře příliš již patrný není, navíc je velmi proměnlivý. Řeč je stále o slavíku obecném. Slavíka tmavého dnes hodnotit nebudeme.

Musím zmínit pocitovou záležitost, o které se nikde nedočtete.

Chytám přepelichané slavíky poměrně dost let a v tmavém šatu před odletem na mne (zejména staří) působí po hřbetě až „nafialověle“. Určitý tón tam vidím.

..Informaci poslední..

Vzhledem k tomu, že tito ptáci (1K) nosí peří výrazně déle do následujícího pelichání o dalších prázdninách, než v tomto okamžiku starší (+1K;+2K), je jejich peří před první kompletní výměnou (příští prázdniny) víc opotřebené. Přesto pro slavíky platí, co už zaznělo, že opeření před pelicháním/výměnou je nápadně zachovalé.

Ne, nejsem v terénu, nechytám. Ale to neznamená, že nevím, co se na hnízdištích děje.

Jednak je scénář každoročně podobný, potom mi někteří z vás posíláte z terénu fotky, jaké slavíky jste nachytali – a pak taky, když mám práci teď v pobřeží rybníka, vidím, co se děje kolem.

Někteří z mladých slavíků už vyměnili potřebnou část prvního opeření a jsou na potulce, dospělí přeměňují všechno a taky už finišují, ti úspěšní.

Pojďme se dnes podívat na tu dobu zblízka. Na slavičí rodiče, poukrývané v houštích, krmící se od rána do večera a opečovávající si pozoruhodně tmavý vznikající šat.

Nyní je téměř lhostejno, jak byl který úspěšný s hnízděním. Jak který se pozdržel náhradním po neúspěchu a který že začal měnit úplně nejdřív, když mu sezóna nevyšla a on nehnízdil. Nikdo slavíkům nikde v zastávkách se stopkami nestojí, aby je poměřoval a popoháněl. Není kam. Do listopadu k Africe doletí, o nic nejde.

Starý kontinent je v čase léta jedna velká spižírna, jde jen o to, ohlídat si život. Aby křídlům do cesty nevstoupila skleněná plocha, nedohnal je svištící automobil, krahujec či kuna anebo přímořský chytač – zabiják. Pouštní bouře, sníh na hřebenech hor, sucho v oázách. Aby se tělu vyhnuly nemoci, tuk k přeměňování energie aby moc zpod kůže neubýval, aby provázelo štěstí. To je všechno.

Pak je naděje, že po půlce dubna kroužek na slavičí nožce všechno potvrdí.

Co se nemělo stát, že se nestalo a k čemu dojít mělo, že se podařilo. Stojíme tam pak a pocit je to zvláštní. Někdy se mi stane, když všechno kolem voní z kvítků, že si navodím obrázek z léta, vypečeného, vařícího. Z takového, v němž narostlo peří, co zjara poslouží pro koncerty.

Obdivuhodné.

Někdo je nadšený v lese, jinému svědčí kopce, já jsem šťastný s řekou. Vím to na sebe dlouho. Bavily by mne všechny, po ruce mám Jizeru.

Sotva jsem to vyslovil, už do toho padám. Sedím sice doma, ale pořád ještě tam. Vždycky se k ní těším.

Jezero pod Veselou u Mnichova Hradiště s řekou, jen těsně míjející. Co bylo pobřeží prokáceno, moc slavíků tam nebývá, vlastně jediný vzadu.

Zákaz vjezdu bych neporušil, ale nevadí mi ti, co se na místa vozí. To už není jak dřív, sebrat krajíc oschlého chleba a u vody ho zvlhčený vyžmoulat v těsto. Napatlat na háček „kaprák“ a švihnout do dálky. Dnes se přináší v kbelících a voní až do vesnice. A v barvách.

Hodnotím druhé a sám vrším chybu na chybu! Přišel jsem v náladě finálně ověřit moderní odchytovou strategii a neumím pořádně natáhnout sklopku. Chyby mne mrzí, jednu brzy napravuji a už fotím.

Tentokrát jsou tu samci dva, toho druhého už ale nepřesvědčím.

Lokalitu (všechny na 220 kilometrech mám pojmenované) jsem nazval „V proudech“. Řeka tu konečně dostává svému jménu, pospíchá přes kamenné bradlo a promlouvá.

Jsem rád, že si slavíka odtud mohu po čase znovu napsat.

Řeka. Je fascinující, klidně i v tišinách! Je čistá, je živá. Neskutečná, o pozornost si říkající na každém decimetru, je ptačí. Divoká kachna mi před zraky vyvedla jediné mládě kousek dál od břehu. O zbylá nejspíš přišla. Umí to s řekou, ona i to.

A tohle je čas, kdy táhnou pisíci. A už ho i slyším, jsou dochvilní.

Jizera je pod Hradištěm přepůvabná, i proto jsem s ní v knížce počítal. Nemohl bych k ní teď ani přijít, kdybych to býval neudělal. Jsem ve fanklubu. I s tím rybářem, co sedí pod soutokem v křesílku s lahváčem. V strakatém oblečení, nad dvěma klacky. Zná řeku určitě, jak ji znám já. A až něco zapřáhne, na souhlas by mi kývnul.

Já tu ale nejsem kvůli Jizeře tak docela, úkol jsem už zmínil. Proto jsem o rok odsunul článek o slavičím pelichání, abych ověřil způsob efektivního vyhledávání ptáků a jejich schytávání. Jenže, kde hledat slavíky další?

Vyšel jsem do louky vstříc továrnímu náhonu, do lemu větvoví. Bývá umučený, ale v poslední době se mu víc daří vydechovat. Hned na první zastávce kontakt! Políčení a v momentě úspěch. Rozpelichaný sameček má dokonce kroužek, to bude hodně zajímavé z místa, kde nechytám.

– Střih v čase –

Kdyby byl býval měl peří na sobě původního nyní o něco víc, poznal bych v něm slavíka loňského (2K). Neměl, ale archív si nevymýšlí. Nádherný výsledek „nenávratu“ do místa narození. Okroužkován byl jako sotva létající kropenatý slavík u obce Plazy za hřbitovem 23.7.2016. Není to nádherné? Je.

Zase se člověk díky „hliníku“ víc dozví, zas doklad velice důležitý. Zajímavá setkání, a kdybych ho tehdy nechytil sítí na zpěv pro jeho zvědavost (tušil jsem, že bude samečkem), dneska bych o něm nic nevěděl.

Pouštím jej k vodě. Je před druhou cestou, snad se mu nepokazí.

Technika funguje, postupuji mile nizoučkou loukou a už šmátrám v tašce nanovo. Teď budu otrlý a daleko pod větve nepolezu. Zkouška je zkouška! Pod nohou jsem zašermoval motyčkou a vše už zase vyčkává.

Nestačil jsem si však ani vyfotit sečí odkrytou galerii břehoviště, když ztichnutí vyzývá na kontrolu. A můžu fotit křídla docela další! Funguje to.

Tak ještě momentku z pracoviště, jak jsem ho v louce přechodně ustavil.

A poslední, abych upozornil na jinou ze zajímavostí během pelichacího procesu.

Povrch běháků se v určité fázi výměny peří též obnovuje. Rohovina puká, odkrývá mladou. Vydrží po celý další rok.

“ V tónech Jizery“.

Jedu k Husí Lhotě a jedu sám. Chtěl jsem vzít kolegu, ale ani jsem nevolal. Nad Chlumem je divně, bývá tam jasněji. Houbaři v lese nejsou, chybí houby navzdory tomu, co všude hlásají. Na odchyt mám tedy klid, až na ty mraky. Ale neslevím, kdy už mám v hlavě vychystáno. Škoda to vzdát.

Místo mám rád. Je úzké, dají se tady slavíci chytit.

Nebudu se nyní prozrazovat zbytečným hraním, hned tahám síť. Na mláďata.

Nepřišlo jediné, ale slavík tu jakýsi je. Do prostoru nevyletí, je jasné, že křídla ho neunesou. Vím ale jak na něj, pokud mou techniku nezná. Neznal. Než nás obklíčily mraky, už jsem ho kroužkoval.

Možná zkusím popsat, jak na mne působí ta chvilka kroužkování.

První, co nad sklopkou řeším, aby mi neutekl. Za 35 let se mi to ještě nestalo v síti však ano. Několikrát.

Začínám u nohou, za ty ho fixuji a hned taky vidím, nemá-li kroužek. Nyní o prázdninách staří pelichají a tak vždycky čekám, jak bude slavík vypadat. Dokumentace procesu ve vztahu k datu pobytu je naprostou prioritou a jeden není stejný.

U tohoto (nejspíš) samečka je zajímavá ovšem barva peří hřbetu. Když byl ve svatebním kompletním šatu, musel být krásný, bíle prokreslený.

Teď peří ztrácí a křídla ho pořádně neunesou. Jak je to zajímavé! Jsem svědkem něčeho, co se moc neví, pozoruhodného slavičího pelichání.

Kolik potravy musí nasbírat, aby celý ten energeticky náročný krok před odletem udělal. V procesu, který zažívá jedenkrát za rok. U nás, v naší přírodě. Po světě pak lítá s peřím, co mu teď nově roste. A příští prázdniny zas všechno dokola! A pokud si lokalita udrží podrost hustý, odbyde všechno určitě tady.

Peří slavíkům roste rychle, kolem čtyř milimetrů za den. Scénář výměny je svižný. To ostatně vidíte na fotce.

Já navíc zakrývám úsměv nad mistrovou degradací. Ze šviháka hastrošem! Samičky se vyvyšovat nemohou, jsou na tom podobně.

A jakmile peří vymění, odlétají.

Ještě si na snímku všimněte ocasního pera, které je světlejší od ostatních. Je původní dosud nepřepelichané.

Tady můžete vidět i změnu, jakou barvy jinak mrtvého útvaru projdou během roku. Spíš tedy po Africe. Hnědorezavá se v máji stává zářivou, hnědá ve voskovém žíhání téměř světélkující! Není to zajímavé?

A jak se před koncem procesu hromadí po těle tuk si napíšeme jindy.

Dorazil v noci poslední fotomateriál ze Slovenska, nabízím článek o dvou zajímavostech – pohybech mláďat. Jeden z jihu Čech, druhý jak zmíněno zkraje.

Kroužkovatelé dnes fotí a tak my ostatní můžeme sedět u monitoru a jejich dřinu z terénu zhodnocovat. Myšleno s určitou nadsázkou, ale je skvělé, jak slavičí blog po letech života hbitě funguje. Kolik už slavičích záhad jsme tady oťukávali.

Pokud si autoři nepřejí jinak, jméno v náznaku a příjmení celé jim umísťuji. Kdo chce zůstat skryt a jen o svém námětu číst a sledovat vývoj – bývá i tak.

První nález pochází z prostoru mezi Blatnou, Pískem a Strakonicemi, druhý od Prievidzy. První se týká mladého slavíka obecného v místě, kde zatím nebývají, druhý bude událostí docela jinou.

Prvního zjistil P. Louda a hledá, zda už v místě s vyšší nadmořskou výškou může slavík obecný hnízdit, když jej tam zpívajícího už zaznamenal. Kropenaté mládě tomu dává váhu.

Druhý případ provází doslova detektivní pátrání, ale výsledek je na světě. A spolehlivý!

Z fotek, co otec se synem Slobodníkovi pořídili včera v čase zástihu u podezřelého slavíka se nakonec výsledek podařil.

Podle pravdy, že „Ráno bývá moudřejší večera“ jsem s hlavou tápající v čase dlouho po půlnoci nakonec přeci ulehl. A to už jsem oznámil stanovisko a důvod k radosti. Přeci mi však v hlavě ležel ještě otazník – co když se pletu? Co s kreditem, který jsem poctivě nasbíral? Co když někdo z fotek na blogu řekne: „Je vedle jak ta jedle“? A vysype argumenty. A co když mu budu muset kývnout s výmluvou, že z fotek to je vždy těžké.

Ráno jsem se zamyslel tak nějak nově a spěchal do kabinetu. Tam! Tam dojdu pomoci, teď už to vím. Za chvilku se to zlomí (snad) a já pohlédnu konečně pravdě do tváře! Ať dopadne jakkoli, je pořád lepší, než sklidit ostudu v éteru. Anebo čelit nepříjemné diskusi, i tak to nad tématy bývá. Verdikt třeba hájit jako před komisí.

Pro mnoho důvodů si pořizuji amputovaná křídla z sebraných slavíků. Za roky mám troje. Jsou mumifikovaná a najít na nich lze věrně třeba i v zimě vše, co slavík nosí. Že mne to nedošlo v noci!

Lovím první z celofánu – říkám si, vždyť to musí být, jak jsi rozhodnul, ta drobnost tam přeci je! Dívám se na křídlo – a je!

A ještě ze strany spodní, abychom se ujistili, že to tak je.

Potvrzeno. Nejde na fotce křídla od slovenského Košíku u první ruční letky o zbytek toulce po rostoucím peru. Kdyby ano, bude zle. Druhé křídlo z ptáka fotku nemá, důležitý znak by tím zavrávoral. Mohlo by totiž pírko po defektu růst (a klidně ještě dál do podoby slavíka obecného, který má tuto letku delší než tmavý. Stejně tak právě i hybridi).

Ne, světlá barva na snímku patří obrysovému peří. Jemným krovkám, v místě přítomným. Jak výše dokládá obrázek z kabinetu.

Ačkoli jsem tedy vzácného slavíka v ruce neměl, stejně se mohu podívat zblízka.

Ostatní znaky už mluví pro F1 hybridního potomka z letošního roku.

A teď už lze konenčě počítat i s popisem kroužkovatelů, které slavík zaujal jinakostí. Barva hrudi, robustnost, délka křídla, barva ocasu ve vztahu k tělu, spodní krovky ocasní, prostě zpozorněli. Mohou se radovat, odchyt jim totiž vyšel perfektně.

Zajímavé stopy na velkých krovkách po částečném přepelichání mladých. Téměř již ukončeném!

Napsat i to, že pták je už v pohybu, na cestě. Odkud – se neví.

Že samicí v páru byl nejspíš slavík tmavý.

Mám podobný odchyt z předchozích let.

Kam letí tito ptáci?

A jiných otazníků by mohlo být víc.

Přežijí první migraci, vrací se do míst narození?

Nebudete možná věřit, ale na většinu z toho už odpověď je. Až na to jejich zimoviště. Tam ovšem cesta k rozpoznání je téměř nedostupná. Znamenalo by mít ohromné štěstí a dočkat se zpětného odečtu kroužku u těchto hybridů po Africe. Nebo se snažit podobnému v čase odchytu nasadit přístroj – geolokátor, který by alespoň zhruba migraci zapsal. Tak jak to vidíte na obrázku od slavíků z nedaleka.

Pak bychom žasli. Tahové cesty a zimoviště jsou u obou hnědých slavíků zcela odlišné. A čím dál skvělejší je i to, že se neliší pouze tím. A přeci se prolínají v nejzákladnějším – smíšeně hnízdí! A takový je i slavík, kterého kolegové poslali na fotkách k prohledání.

Podobné odchyty stavějí na štěstí. Rozetapovaném.

Nejprve je třeba potkat se tváří v tvář, protože krom kroužkovatele takového nikdo na dálku nepozná. Pak se nechat vyprovokovat prohnaně skrytými rozdíly. Nerozvírat dlaň kvapně, dřív fotit a zapisovat. A stihnout zažívat, protože toto jsou pralinky po kapsách sítí! A pak s tématem pracovat dál. Není to tečka za setkáními, kterých přibývá.

Jednou se objeví souhrn, co tajemství přichystaným chtěla vše říct. Ze světa slavíků, který už dávno není něčím jen báječně rozezpívaným a lidmi opěvovaným prostorem krále pěvců. Je tématem výrazně členitým, vzrušujícím, zdaleka neuzavřeným pro svoji dynamiku. Perspektivním.

Doktor Jiří Formánek mi tehdy vpravil vzácnou větu do specializace, když napřahoval kulatým razítkem k výjimce ze zákona. A když křtil slavičí knížku před nedávnem, všechno se to na pódiu propojilo. Děkuji, Jiří. Jen nevím, jestli jsi tenkrát pod těmi vyřezávanými točitými schody myslel, že „těžkým druhem“ jsou až takto docela? Opravdu jsou, dneska to vím.

Tak jsem si vyfotil strniště.

Už je to tak. Ta barva by ale byla docela hezká.

Nyní, když píšu těchto pár vět v něm poskakují drobné kousky ledu. Léto se vším všudy.

Kdo byste měl zájem sledovat tuto zajímavost, choďte na web BTO.

Naše kukačky se budu chovat obdobně, nejvýš s nepatrným zpožděním. U slavíků to tak je. V každém případě již nyní z naši krajiny mizí a to je pro řadu z vás možná překvapivé. Potomky jim v potu vychovávají pěstouni a ještě chvíli budou.

Kukačka obecná je jediným zástupcem skupiny u nás, ovšem reprezentuje ji myslím dokonale.

Od loňska tu leží tak sotva napůl zodpovězený dotaz, pojďme ho dořešit, už se to hodí.

K tomu, abychom mohli říct, kdy se první adultní slavíci objeví na noční obloze, třeba použít dvou poznatků. Změřenou délku pelichání a zástih nejčasnějšího přepeřujícího slavíka. Oba mám po ruce a se zjištěním třetím, že ptáci odlétají (až na výjimky) hned po ukončení procesu lze říct, že první může být na cestě už po dvacátém červenci! Mám takového v archívu.

V loňském roce započal nultý ročník nočního chytání, letos přípravy běží v předstihu. I proto mne to přinutilo konečně zastavit na nepříjemném úseku silnice nad Sobotkou a namířit objektiv do míst s největší předpokládanou aktivitou.

Šipkou je označeno místo, kde pod Rachvalskými lesy leží Slavičí háj.

K němu ptáci směřují od severu narovnávající se krajinou a výkonná přehrávka druhového zpěvu je může oslovit. Slavíci jsou určováni, kroužkováni, dokumentováni a váženi včetně sledování tukových zásob.

Světlá místa na fotce nejsou bohužel hladiny rybníků, ale hnusné sítě na zaplocených sadech. I když jedna hladina uprostřed taky je, schována do topolových hájů. Jde o Červenský rybník u Dolního Bousova. Dál odtud ptáci vstupují do Polabí a čeká je cesta komfortní krajinou.