Zaměřeno na slavíky

Tak se chystám do rachoty…

Končí pomalu dopoledne, slunce už pracuje, budeme spolu. Čeká mne údržba další z dolnobousovských naučných stezek.

Nejdříve zastavuji u druhé, abych opravil můstek nad vodou. Kdosi mu ulomil část zábradlí. Za chvíli je vše jak má být a odjíždím na tu první.

Košili jsem propotil, ještě jsem ani nezačal. To ale nevadí. Startuju motorovou kosu ponechanou ve formě „křovinořez“ tedy s růžicí místo struny a jdu na to.

Železnice na Bakov, která se po čase oživuje, má v polích vyměněný přejezd a přibyly značky. Když bude lidi zas vozit, uvidí naši stezku, která se zčásti podle trati vine.

Je tu tak jako když se člověk vrátil domů. Do míst co dobře zná. Tady jsme na pole v sousedství chodili sbírat drahé acháty jako děti (na fotce vpravo). Galská růže tu kvete dodnes, teď tedy chystá šípky.

Mám vysečeno, úsek, který není možno opracovat strojně. Není krátký, ale baví mne.

Květena chudých trávníků mi je společníkem. Jsem takový cvok, že ty krásné kytičky mnohde obcházím kosou a nechávám v dráze. Nechci je položit. Je mi tu báječně. Nikdo mne nehoní, až práci dokončím, pak teprve bude. A přejedu dál.

V náspu jsou ještěrky a v trávě saranče pruhované.

Je motýlí rok! Letos ano. Je to až neskutečné, však taky než jsem vyjel z Kněžmostu, pořídil jsem na zahradě doklad, který pamatuju jen z mládí. Úplně zmizeli ti sametoví motýli. Lhal bych, jednou v horách před roky v sedle Jeseníků při svícení ptactvu pod křídla. Tam jedna letěla. Fotku jsem tenkrát pořídil bídnou zato dneska? Tak se na toho čerstvého motýla podívejte. A v Kněžmostě!

Úplně zmizely tyto babočky. Ani psát příjmení nebudu, uhádnete.

To mi den nahodilo pořádně do pohody! A teď přejíždějíc k Rohatsku polní nádhernou cestou vyskakuju pomalu za jízdy. I po letech mne to nabudí jaksepatří. Otakárek ovocný na odkvetlé šípkové růži, drobnější sameček, ale nádherně čistý!

Než jsem vylovil foťák, někam se propadnul. První pro tento region! Tak už i Dolnobousovsko. Možná ho lidé už ze zahrad znají třeba od motýlích keřů, ale já si ho připíšu teprve dnes. Hrdost mne pohltila celého. Ne, ještě má krajina neprohrála! Žluťásek čičorečkový – a kdo ví, možná to byl jižní, pořádně jsem ho neviděl. Jsou letos hlášeni.

Jedu dál.

Další a další zastávky na stezce vysekávám, kontroluju mobiliář, jsem s ním spokojen. Vzal jsem tu práci, aby se nestalo, že trasy budou zanedbané a neprůchodné. To by ten nápad víc škodil.

Dvě chyby má však moje konání – neslyším krajinu pro klapky na uších a pro vůni benzínu necítím trávu.

Dnes bylo víc cyklistů než pěších, většinou u tabulí nestavěli. Nevadí to, třeba je dávno znají. A i kdyby ne, dostali jsme lidi za humna na zdravý vzduch a to málo není.

Vysečeno je pedantsky. Jsem na to hrozný, jako u kovadliny. Když vidím trs, že jsem sečením minul, vím, že se vrátím. Je ale třeba mít na hladko zakráceno, potkávám i rodiny s kočárky.

Netvrdím vůbec, že všechny natáhla stezka, cesta je totiž i spojnicí mezi osadami. Je ale dobře, že zase funguje.

Slunce se chvílemi odchází za mraky nadechnout, já toho využívám a po anglicku mizím…

Než abych doplňoval obrázky k předešlým článkům, rozvěším je sem a doprovodím slovy.

Vraťme se do minulých dnů k odchytům pelichajících slavíků.

Budu se snažit o doprovod srozumitelný pro všechny.

Podívejte se na dva typy prostředí, kam se slavíci uchylují k předodletové výměně kabátů.

Jeden obrázek ukazuje lokalitu „Rybník Střípek“, jeho pobřeží, kde slavíci hnízdí pravidelně a jeden z páru (sameček) pak obsadil tuto bylinnou „předzahrádku“ (od cesty vpravo). Ta jej bezpečně schová a nasytí.

Kroužkovatel se snaží zjistit, kde – a zda vůbec – tu pták je a pokud slavíka potvrdí, zahájí odchyt.

Když je dost zkušený a trpělivý, končí to výsledkem.

Vidíte, že slavík mnoho peří na sobě nemá, staré (světlejší) mění, nové (tmavší) narůstá. Létat mu nejde, proto se ukrývá. Dvaačtyřicet dnů intenzivního krmení i péče o nové peří. A pak – vzhůru k obloze do prázdninové noci! Hliníkový kroužek, který jsem mu prve připevnil, se vydává na cestu a jednou se podobnou vrátí. S přispěním štěstí.

Teď se však pelichá tak pojďme ještě na místo druhé.

K Jizeře poblíž Veselé. Tady se nabízí prostředí k pelichání naprosto komfortní.

Temná, neprostupná džungle tvořená topinambury, divokým chmelem s příměsí kopřiv je pevností spolehlivou. Slavík zde poskakuje ze stvolu na stvol, pobíhá po zemi, která je převážně holá v hrabance, potravy v ní je na trakaře.

Nevědělo se o tomto chování před odletem. Až díky možnosti pracovat s přehrávkami se mému výzkumu podařilo fenomén odhalit. A též se naučit slavíka chytit. Na tři – čtyři minuty, než u něj provedu potřebná zjištění.

Tady ho vidíte. Jde o samičku, která má konečně všechen ten zápřah s hnízděním za sebou.

Dnes už dokážu vypočítat přibližně čas, kdy peří doroste a ona odletí. I tento slavík s největší pravěpodobností opustí hnízdiště ještě během července!

Dám ještě jeden obrázek stejného pro uchování textu v paměti.

Zítra se tu konečně objeví obrázky a nutno říct, že zejména dnešní příběh to potřebuje.

Pokusím se jej ale opsat jak nejlíp svedu, snad se zorientujete.

A stejně ještě věc druhou – jde o téma odborné, ovšem napíšu ho, jako bych vás měl za zády o Vítání ptačího zpěvu.

Před dvěma hodinami jsem se vrátil z dalšího pokusu v rámci specializace.

Než článkem uzavřu téma slavičího pelichání (rozumí se v tomto případě úplné pohnízdní pelichání dospělých), sbírám ještě některé postřehy. Z otázek kde získaných výsledků je málo nebo jediný. Nebo i žádný jen podezření.

Takovou otázkou je třeba prostředí, kam se ptáci uchylují v nejkritičtějším čase, kdy létat příliš nesvedou. A letos, protože je u slavíků vše v mírném předstihu, hodilo se navštívit hnízdiště u Jizery poblíž Veselé, na břehu tamního jezera. Neznám odtud situaci z jara ostatně to z mnoha míst. Čas jsem neměl. Bývá to komplikace ale na druhou stranu i dobrodružství.

Je tam v místě, kde řeka pospíchá, ohromná pobřežní džungle z topinamburů a chmele. Pořádný záhon. Místo má pracovní název „V proudech“ a slavíci tu bývají jen některé roky, záleží na podmínkách.

Měl jsem čas a dobrou náladu.

Došel jsem cestičkou až k místu, které je opravdu slyšet zdálky, řeka zde vybíhá mělce na mohutné kamenné bradlo z travertinu, šumí a žbluňká. Zacházím sem si sednout z okolních plácků i jindy, než se mi slavíci nachytají, tak tu je krásně „živo“. Fascinuje mne řeka v proměnách..

Dívám se po roce do vlajícího hávu svěže zelených rostlin pod hladinou a pak hned za zády pustím testovací tóny. A ono to vyšlo! Jediné hvízdnutí z toho lánu někde doprostřed! I když ho nechytím, budu oslavovat, že poznatek získaný před lety funguje.

Ale stál bych o toho slavíka, vidět jak vypadá. Já to vím – tedy tuším. Spíš tedy vím, bude opadaný jaksepatří. Toho bych potřeboval před objektiv!

Jsem typem vzpomínacím a tak vzpomínám tenkrát, jak jsem ten úkol vlastně řešil.

Je před polednem, slunce řádí jak pominuté, na rybářských chodníčcích si rozkládám náčiní, polní výzkumnou stanici. Ze třech zavazadel, síťových tyček v balíku a mačety s motyčkou. Připadám si důležitě, už odstupuji na cestičce a volím taktiku. Sklopky dám dvě. Jednu pokládám „hrací“ a druhou „na ticho“. Přímo do moře šlahounů a poloslunečnic. Povzbuzuji červy na kolíčcích a odcházím.

Pobřeží je dlouhé a potenciálních hnízdišť několik. Po absolvovaném okruhu si vzpomínám, že takhle už to tu jednou bylo, že se prostě nezvalo nic. Tenkrát jsem to přičítal proběhlé povodni, dnes to ale nemám na co svést. Děje se chyba někde v mém monitoringu, možná to je tím polednem.

Vracím se zpátky a víčka mi pocukávají, tak to u sklopek bývá. První i druhá je natažená, sebevědomí se skulilo pod břeh a pomalu odplouvá. Přinatahuji síť v panice v nádherné cestě, věším zdroj hlasu, který jsem sebral z plácku od sklopky, když se ukázal marný a odstupuji stranou tak, abych do sítě viděl. Na jezeře zatím lyžaři na prknech polykají vodu, aby vstupné jaksepatří zužitkovali, a mně se nedaří. Jak by tu bylo krásně, kdyby…

Jdu na kontrolu sklopek a nakukuji od cesty. Nic.

Natahuji kolem dvě další, ze sítě vybírám tři mladé budníčky pro okroužkování a přesto že by se k polednímu nic chytat nemělo, ještě i pěnici slavíkovou. Mám na ně fůru času a tak si determinaci užívám. Zelená žluna chtěla vedle mne na mravence v zemi, nevrle uhnula a plácla sebou na kmen obřího topolu. Vybarvený sameček. Je ta naše ornitologie krásná! Mají už po hnízdění, s partnerkou to rozpustili a tak si žijí.. Hormony je do ničeho konečně neženou, potravy co zobák ráčí.

Jen já v plánu hmatatelně klopýtám, síti se nedaří, i když se nějaký slavík vedle ozývá. Nevadí, aspoň se mají cyklisté čemu podivovat.

Mohl bych propadnout v náladě níž, ale blízkost mé řeky to nepřipustí. Je vedle ní hezky.

Slavíci proti jejímu proudu už nikam nejdou, ještě tak kilometr anebo dva.

Tam v Skalních srubech Jizery což je chráněný výtvor a malý kousíček nad tím je místo vylévající se Zábrdky. Připojuje se do říčního oblouku a přináší písek z Podještědí. Narezlý po tamních slatích krajiny skorců. A nad tím soutokem je kostel s věží i prastarým zvonem, ale ten příběh už odtud znáte. Zestárlé srdce ulitého starce co válka nepobrala. A vrácený hlas, když o velkém uzdravení starý pražský zvoník rozkymácel v duboví ten zvon. Dřevěné žaluzie věže se vymotaly z pavučin a zvonění slétlo k oběma řekám. Po takovém čase! Jak nemá být v takovém kraji člověku milo? Pak i ty sklopky přežije prázdné.

Probírám se ze vzpomínání a mažu na kontrolu. V horku je třeba hlídat častěji. Dvě přidané nechám nakonec, moc jim nevěřím.

První v džungli je tak, jak jsem ji před dvěma hodinami nalíčil. Druhá v místě, co se prve ozval? Druhá má stříšku! Ne, nemůže v tom úděsném prostředí přebývat jiný pták než slavík! To mne jistí v naději – a je to tak! Jeho stav je přesně takový, jaký jsem potřeboval, peří mu po těle rozhodně nepřebývá. Je jejich proces obdivuhodný.

Tak a protože se od prázdné sítě ozývá na provokaci ukuckaný polozpěv jarního mistra, mám v ruce ji! Což je naprosto fantastické. Pelichají od sebe přes cestu, protože buřeň je rozlehlá a místa dost tedy pro dva. Jen tak ji nepustím, vidět chci všechno. Určovat ovšem téměř není co. Ano, toť svízelný čas. Člověk se nemá čeho zachytit. Jen délka běháku se nikam nepoděla, tu tedy měřím a hmotnost se stupněm tučnění. A nafotit pelichání.

Současně se mi dostává odpovědi, proč přehrávka u sklopky ležela ladem.

Jo a ještě vlastně křídlo, to se podařilo z toho „koštěte“ taky vykouzlit. A délka odpovídá.

Po hnízdní nažině se břicho už na rok zase zakrývá. Kůže je šupinatá, rýdovací pera odstupňovaně málem už poloviční. Půjde to rychle letos se slavíky.

Ještě ji držím v dlani, kde působí spíš jako tenisák. Ujišťuji se, že snímky vyjdou, kontroluji číslo kroužku a pak už slavíka odnáším za oponu mohutných stvolů. Prazvláštním způsobem seskakuje z ruky šikmým směrem k patám šlahounů a jako duch mizí. Ještě v konci století o tomto nikdo nevěděl nic!

Zpěváka jsem už nechytil, řeka ale zpívala dál a tak se mi odcházelo fajn.

Vím zcela jistě – dověděl jsem se zase o něco víc. A čas? Dávno se s tím protivou nezaobírám. Jistě, že utekl, je už zas pěkných pár roků svobodný, ať si dělá, co chce.

Zítra přidám obrázky a posoudíte, jestli jsem je opsal poctivě.

Dalo se to čekat. Hnízděním prošli jak máslem nůž, dnes je pátého července a slavíci pelichají. Letos jsou v předstihu.

Je to už řada let co jsem objevil, že výzkum nemusí končit začátkem prázdnin jako dřív. Že lze slavíky najít a dokonce i chytat během pelichání. Ty odchyty jsou docela jiné než klasický výzkum od příletu. Velmi mne baví. Dávám si úkoly nebo spíš takové podúkoly. Dnes jsem chtěl během poledního žáru doověřit, že rozpelichaní ptáci musí shánět potravu pořád, tedy i během podobné výhně.

Odchyt jsem spojil s jedním rodinným úkolem, měl jsem na něj tři hodiny. Na odjetí z města kde probíhá festival Šrámkova Sobotka.

Volba byla jasná, nejbližším hnízdištěm je lokalita Trní.

Vítězně projíždím Křižovatkou smrti dole pod městem a uhýbám ke vsi Kdanice kol nízké kapličky s lípou.

Pak přijde Trní s lesíčkem o jednom mohutném dubu v trní.

Ani nepřehrávám, jdu hned na to.

Síť do letité uličky, zdravím se na dálku se starými majiteli pozemku sedícími v zahradě na lavičce. Pouštím přehrávku a slavík se zastavuje ve vzduchu před sluncem ukázanou síťovinou. Poté se vrací do výchozího bodu. Už se nechytí.

Nahrávka ho už nezajímá, vypínám ji aby zavládlo znovu hřbitovní ticho.

Dochází na sklopky. Dříve jsem jinak nechytal, ten způsob drží.

Dávám čtyři, čas mezitím uběhl, za tyčí na mne kouká koňská hlava – tak to jsem ještě nezažil! Jak zakopne o kotvu za ohradníkem, přitáhne k sobě celou tu síť. A to jsem ji půl dne doma nedávno opravoval!

Kouká se na mne, oves po kapsách výjimečně nemám, radši na něj ani nemluvím, jen ať si popojde dál. Co nejdál od sítě.

Škoda, že jsem tu šílenost pro vzniklou paniku nevyfotil. Odchází a já budu balit.

Síť je tu směšná, pere do ní přes louku slunce, je jako záclona. V čase sklízení myslím na pastičky. Mohou ho chytit v takovém žáru?

První je bez akce, druhá taky. Třetí na opačné straně za prolukou je sklapnuta do stříšky, ke čtvrté ani nejdu.

Tak co, bude tam, nebo snad nějaká z červenek, kterých už z okolních lesů vyletuje do vsi přepočetně? To ona by se ozvala, červenky v polapení se často ze sklopky ozývají, když se k nim člověk blíží.

Obavy nebyly na místě, chytil se slavík, báječně rozpelichaný!

Pokus mi vyšel. Po kratším procesu ho zase pouštím o jeden kroužek chudší, nad výsledky budu přemýšlet celé sváteční odpoledne.

Končí se tady..

Je vedro, ale už do terénu musím. Čas letí a úkoly jsou navázány k jednotlivým fázím pelichání slavíků.

Vybral jsem prostředí, kde by měli být na jistotu i když se třeba nepřihlásí. Přivážím novou chytací techniku a budu sledovat jak je úspěšná. V porovnání s klasickými sklopkami, které ve dvojici trčí pod keřem a nic se kolem nich neděje. Způsob, který dnes používám, není ten klasický, kdy sklopky slavíka chytí. Tady to nefunguje, ale podstatná je tentokrát síť. Chci vyzkoušet, zda rozpelichaného slavíka přeci jen dovedu chytit sítí. Tak jako celý slavičí rok i pelichání je v předstihu nejméně týdenním. To se nikdy nestalo a dochází k zajímavým momentům. Ptáci již mění podle schématu první loketní letky, křídlo je propustné, rýdovák chybí nebo krátce dorůstá a je, jako by nebyl.

Cílem jsou rybníky u Býčiny, nádherná lajna kam chodíval čestný předseda ornitologické společnosti Alfréd Hořice. Je tu tak nějak se mnou, dívá se mi přes rameno, kroutí hlavou nad drobnou přehrávací aparaturou a pak si jdeme sednout na cestu. Ptá se mne, kolik jsem jich už okroužkoval za ty roky. Normálně to neříkám, jemu tady ano. Chytá se za hlavu, až mu brýle poupadly.

Nechám ho čekat a jdu „hrát“. Musím být velmi opatrný, snadno se to dá pokazit. Ptáci nereagují, jdu ještě vedle na hráz mezi Střípky. Tady je vždycky nádherně. O modráčcích nebo teď o pelichání, vždycky.

A tady se mi jeden ozval úplně příkladně. Okamžitě vypínám, pouštím sloku zpěvu abych ptáka udržel v klidu a na místě. Vychází to. Znovu líčím a pak na straně opačné vyžínám ulici. Bude jí třeba. Sklopky jsou prázdné. Slavík na lokalitě mění pozice, jednou je tam pak zase jinde.

Žluva vystřelila z maliní, kdybych měl vypnuto, už by tam byla.

Po chvíli pokusů to vychází a slavík je v síti! Z ocasu vylétá poslední pero a padá pod síť. Beru jej do kabinetu označené. Zpěvák je legrační. Vzteká se, nepočítal s něčím takovým a kroužek nemá. Věk neurčím, už to nejde v této fázi procesu. Hmotnost je solidní, pelichání souměrné. Samici někam vyhnal, je tady sám. To často bývá. Slavíci jsou k sobě nesnášenliví krom „pár chvilek“ v máji.

Pouštím ho do malin, seskakuje k zemi a já balím.

Vracím se dopředu a nechávám v nové ulici jen síť. Lehce ji podbarvuje sotva slyšitelný zpěv, budu čekat. Najednou se místní slavík ozývá, najednou „tu je“! Chytat ovšem nejde. Vidím na noze starý kroužek, hodiny letí, za chvíli bude večer. Právě proto jsou odchyty drahé. Kdo nemá trpělivost, ať čas využije jinak. Tady to dost často „bolí“. Mne ovšem ne. Když už jsem do nich investoval tisíce hodin, jeden prázdný podvečer mne nepřepere.

Pozoruji místo a chci se něco naučit z jejich života. A pak zjišťuji tu blamáž. Zatímco sameček poletuje pobaveně v korunách, vysoká hora ostružiníku přede mnou jedinkrát „hvízdla“. Tak to bude zajímavé, zcela jistě je pod záklopem samička, tu ale přehrávka ven nevytáhne. Když se další hodinu nic neděje, nakračuji do té boule veleopatrně. Ne kvůli ní ona si dá pozor, ale kvůli sobě abych nevypadal ve chvilce jako ježek.

Nic, vyletěl jen mladý černohlávek, odrazil se od sítě a zmizel podle ní.

Nevyplaším ji takhle, ale jistá možnost tu je. Jestli stav pelichání umožňuje ještě přelety, až se místo uklidní a já zmizím, ona něco vyvede. Bude chtít pryč.

Mám poslední kontrolu. Čas mi přeci jen začíná být drahý, mumlám si o naději jako už tolikrát. Ten jeden z hráze by mi klidně dnes stačil, nabízí aktuální vhled do procesu pelichání. Jenomže v síti hned vedle zdroje visí kratičký opeřenec. Vím, že mám chyceno!

A pak už jen fotím, kroužkuji a žasnu. Vidím zas na stránce Dikobrazu starý kreslený vtip o Trpělivosti, jak růže přináší. Já sice bez kytek, ale spokojený balím své náčiní a jdu domů pinzetou tahat trny.

Fotky pověsím až v neděli, s přístrojem se čerstvě zaučuji.

Klidnou noc všem kteří jste přišli a se mnou teď odcházíte.

Venku i tady u počítače začal červenec.

Musel jsem se ve výzkumu zastavit, říct si co je nejpodstatnější v této fázi a k tomu se nasměrovat: Prázdninový slavičí tah k Africe!

Je tam úkol, jenž se mi posmívá zhruba od ukončení letního chytání v roce šestnáct. Už tam to bylo podezřelé, rok sedmnáct řešení příliš nepomohl, v osmnáctce si věřím. Pozměním chytací strategii a už bych měl možná říct, o co jde. Neumím nachytat migrující slavíky ty, kteří letí opakovaně tedy starší.

Co jsem v článku do Kroužkovatele nezmínil, je výhoda, že chytaní slavíci jsou určováni už za světla. Chytají se totiž v čase rozednění. A tam už lze pracovat se znaky v peří komfortně. Až na opravdu složité případy zejména u slavíků tmavých lze věk stanovit na jistotu. Výsledkem pak je, že staří v odchytech chybí. Tedy až na velmi vzácné výjimky (několik takových mám). Potřebuji přijít na tu záhadu. Co je jisté, v adekvátním datu i staří ve vzduchu jsou.

Investuji poměrně dost hodin na odgumovávání otazníků, tento se brání. Doplnil jsem jarní testy nočního chytání, a když výsledek byl prázdnotou fackující, v radosti jsem poskočil. Ne že bych se nechtěl nechat u sítě zasypat rezavými křídly, ale nulu jsem očekával.

Přijdu na to, jsem si tím jist, jako specialista mám čas vymezený jen a jen na to. Jiné peří mne během sezóny neláká a zajímat nesmí. Nezajímá.

Velikou nápovědou může být ještě před odletem pozornost věnovaná pelichaništím zhruba po půlce procesu. Tam mohu zachytit stopu, kterou přenesu pod noční oblohu.

Kdy to je poznáte podle trnek. Tyto jsem vyfotil ugrilovaný žehuňským sluncem vedle luk nádherných okáčů. O slavících.

Každý rok ochutnám a jsou-li už pořádně trpké, třeba pospíšit s dochytáváním!

Už jsem to tady několikrát psal – úkolů neubývá spíš naopak.

S příchodem prázdnin však další z velikých příležitostí klepe na dveře kabinetu. A až školní lavice naštvaně zaskřípou, měl bych být na cestě o kousek dál..

Tráva kvůli vedru moc nenarostla, ale přeci jen bylo třeba séci naučné stezky Dolnobousovskem.

Osm hodin v kuse jen občas smočit jazyk z láhve. To byl pokus dnešní soboty.

Hladinou jdou vlny, jaké se vidí málokdy. Vítr musí nastoupit totiž po délce rybníka a pak se to povede.

Už jsem vypnul stroj definitivně, jsem na lávce poslední. Psal jsem to tu kolikrát, mám radost z lidí, že chodí. Když to jde, rád s nimi mluvím. To na chvilku kosu vypnu. Kácím stromy nekloněné nad cestou, odklízím pryč. Vidím, že spadl starý topol, co na něm byla podložka pro čápy z mého mládí. Ještě posledně jsem byl pod ním schovaný…

Usedám na lavičku a budu odpočívat.

Unavený jsem docela dost, ale uši mám nataženy. Jestli se ozve slavík. Kdepak! Neozve. To už je čas, kdy mlčí. Pelichají. Slyším jen tiché kroky a to od počátku, jak jsem si sedl. Jsou nedaleko, míjejí mne, nic však nevidím. Jde kolem čas.

Přemýšlím nad slavíky a je mi krásně. Až jsem se oklepal při vzpomínce, že ještě na konci století jsem tady ve stejném čase končíval s chytáním. Ano, neuměli jsme nikdo slavíky zjistit a tak jak vyvedli, byl prostě konec. Náčiní se ukládalo. Sezóna tedy trvala jenom do července. Dá se tomu dnes uvěřit?

Jsem rád, že pokrok mne zastihl včas. Zprvu jsme nosili veliké magnetofony a moc toho s přehrávkou neuměli. A u slavíků v létě už vůbec nic.

Poslední roky to už je koncert. S technikou a zkušenostmi si to člověk opravdu vychutnává. A prověřené odškrtává místo za místem.

Taky už jezdíme za chytáním auty. Jinak by člověk působil jak onen chytač z hor od Míly Nevrlého na obrázku, jak má klícky na hřbetě až těsně pod oblohu.

Auto to uveze, dá se v něm schovat i cennosti uzamknout. Je to výhoda. K většině hnízdišť mohu přijet alespoň na parkoviště, málo je těch, kam se musí přes pole.

Dnešní vstup zakončím ještě pohledem do rákosí.

Je to k nevíře, ale už tam je zase ticho. Pár dnů tu od jara člověk není a tolik se toho změní. Jen žluvy poblázněně sletují k třešním – ptáčnicím a o něco níž i do maliní. Jak zraje ovoce, jsou z toho na větvi.

Rok ornitologa je překrásný.

Kdo má čas, chuť a umí chodit od jara do jara, musí byt šťasten. Míval jsem to tak v začátcích, když mi čas zbýval. V letech osmdesátých.

Je to vůbec možné, tak dlouho s jednou zálibou?

V Slavičím háji se v čase, kdy jsem ze sklopky vybíral chyceného slavíka, zastavila maminka se synem. Jak jsem se dozvěděl, byl absolventem druhé třídy tamní základní školy a svojí glosou mi udělal radost. Když jsem na účet kroužkovaného slavíka řekl, že je mladý – on poznamenal, že odtud pochází nejstarší slavík vůbec! Koukal jsem na něj překvapeně než dodal, že to říkala paní učitelka.

Vážení, co víc si mohu přát..?

Chtěl jsem moc a snažím se dodnes, aby region byl jedničkou v povědomí o králi pěvců. Bylo by pro mne ostudou, aby lidé z Mladoboleslavska nevěděli, kým slavíci jsou. I proto MF Dnes pozítří nabídne v středočeské mutaci krom jiného i věty o Slavičím háji. Nebude jich mnoho, zatím. Ale domluvili jsme se, že bychom pro médium stihli, než odletí přiblížit celý pobyt slavíků u nás a já už vidím pod klávesnicí název: Český slavičí rok končí. To myslím, že by lidi přitáhlo.

Konečně vyložit, co zdejším slavičím rokem myslím. Kdy začíná a jak. A možná i co předchází. Co se v něm stává, jak finišuje, kdy končí a nějaký dovětek o naději. Vše ukončit v tónu ochranářském.

Paní redaktorku to zaujalo a věřím, že během „okurkové sezóny“ v novinách se to povede. Mám do té práce velikou chuť. A možná byste tomu dnes už ani nevěřili, chodí ohlasy. Anebo jinak – nechodí tolik, ale lidi, když vás potkají, přihlásí se k tomu.

A to je jako s tím klukem v háji na cestě, pěkně se nám to uzavírá a já bych mohl pomalu jít.

Ale přeci jen pár vět ještě přidám.

Blogařů prý rychle ubývá. Jsou modernější věci a oni přecházejí za pokrokem. Prý za krátkým vyjadřováním, že už to lidi při spěchu nechtějí číst.

Já tady zůstanu, dokud nabídka bude. Neumím psát věci krátce a ani nechci.

Vy, kteří sem vcházíte, nenechte se uspěchat dobou, nepodléhejte pitomým trendům! Zelené téma ani ta čeština si toho nezaslouží.

Přichází prázdniny. Před dětmi, učiteli i námi ostatními se rozevřel prostor pravého léta. Já sice jsem si dovolenou už pomalu vyčerpal, ještě si ale nějakou napíšu, až budu chtít. Až mne ovládne pocit, že v tajemných nocích pod slavičí oblohou chybím. Že mne nová zvědavost přivolává právě tam!

A že od „háje“ by ti naši také bez rozloučení odlétnout neměli.

Ještě se „Je“.

Ještě o sobě víme!

Proč za tím příměstským kruháčem ptáci tak vyvádějí? Vyvádějí!

Jezdím teď autem se staženým sklem a z mnoha míst slyším slavičí naříkavý hlas, vyvádějí mladé.

Průběh českého slavičího roku mne fascinuje. Myslím si, že by šel celý vyjádřit hudbou, to by byla věc! Jinak jde vykreslit fotografiemi anebo vzpomínáním. Vyčíst jde rovněž z deníku kroužkovatele podle toho co se kdy chytalo a jak.

Slavičí rok – ten název nikde nenajdete jen tady na blogu. Patří do mého chytačského slovníku. Jak se přibližují prázdniny (rozumí se školní, já žádné nemám), dochází k prolnutí etap. Rodiny se rozpadají, mladí osamostatňují a staří pelichají „pohnízdně“ kompletně. Mladí jen vymění drobné kropenaté peří a to klidně už za potulky. Která přejde v tah. Ano a to je téma, které konečně poslední roky umíme zachytit a zkoušíme rozplétat.

K tomu by bylo vhodné, abych sem vložil úvod pro naše texty v časopise Kroužkovatel a podotknul, že se na to chytání moc těším.

Hlavní texty sem kopírovat nechci, aby se z redakce nezlobili. Kroužkovatelé je ale dostali spolu s jinými v obálce poštou.

Ano, těším se vždy, až přijde. Začíná Knihou příletů a čekáním na možná překonaný rekord. Končí pak pod srpnovou oblohou, když hvězdy se nad sítěmi vyřadí do obrazců, jež mají slavíci v mapách.

Kde už víc hledat romantiku než v tomto čase?!

Ano, Hradišťan a jeho Krátký popis léta – úryvek.

Ano. Duben, květen, červen, červenec a srpen. Abych byl přesnější tak z prvního a posledního půlku odečtěte. Dostanete zhruba 120 dnů, ve kterých mívám tolik úkolů!

Každou z těch slok prožívám s ním, nemohu sice každičký den, ale ty co vyjdou, žiji v radosti.

Vybral jsem si to tak tenkrát a lát nad tím rozhodnutím mne nikdy neuslyšíte. Patřím tak k spokojencům, kteří ví kam s volným časem.

Vím to na sebe dávno, kroužkovatel jsem divný. Čísly se nechlubím, v posledních letech mi už je skoro jedno kolik slavíků v sezóně připíšu, spíš hledám poučení a fígle jak na to. A taky si užívám.

Já už v tomto věku potřebuji držet si radost a chmury hnát od hlavy dál.

Mnohem víc, asi nejvíc je pořizovat zpětné odečty kroužků. Česat to ovoce z dříve vsazeného. Nakroužkováno je v oblasti dost, sklízet je co.

Území od Humprechtu k Jizeře je prochytáno z předchozích let dost. Jak se zdá někde, že pták nejde chytit tuším, že bude mít kroužek. Vidět slavíka znovu po roce či déle vždycky přináší poučení. Žádný určovací klíč, žádný odborný text nenaučí, co kontrolní odchyty vlastních kroužkovanců.

A ještě něco to provází a vy to z blogu už víte. Radost ze setkání vypovídající krom jiného i o tom, že zákrok nebyl hrubý, že pták označením nestrádá.

Kontrolních odchytů po roce a déle mám v archívu několik set. Jsou cenné. A učit se z nich dá i po letech. Hledat spojitosti. To když hlava dojde k úvaze a třeba jít pro důkazy. Někdy to vyjde jindy ne. Někdy to do sebe zapadne, jindy se ukáže omyl. Toto je v podstatě ono bádání, výzkum. Proto byť amatérem, mohu svou ornitologii tak zvát. Jde o seriózní výzkum s odůvodněnými výsledky.

Za léta jsem se vycvičil k zvědavosti, k práci s úvahou. Jsem tak nějak „předučený“ dopředu a ono se to v terénu hodí. Těším se na každé křídlo, každý rýdovák. Na každý zážitek na lokalitě a za neúspěchem vidím přeci jen šourající se vítězství. Zkušenost mi dává za pravdu. Mám ale pořád otýpku otazníků pod paží a sotva jeden narovnám ve vykřičník, už se ukazuje další. Ta nekonečnost a pořád vzdálené přiťuknutí nad finální tečkou je až roztomilá.

Jsou vydřené výsledky odečtů, to není jako chytit slavíka bez zkušenosti. Zasloužené bohatnutí v zkušenostech sběrem výsledků.

A vzpomínám si – bylo to jedno z prvních velikých překvapení v roce 84, když jsem měl v ruce první navrátilkyni, chycenou před rokem těsně u hnízda. A nové postavila poblíž.

Má to dodnes takovou sílu, že pocity zůstaly stejné. Každé jedno setkání voní po radosti a staví naději novou.

Taková je ornitologická specializace, tak to v terénu mám. V krajině, kterou jsem díky těm kroužkům začal víc chápat.

A to je bonus hodnoty nedoměrné!