Zaměřeno na slavíky

DRŽÍM SE, SEČ MŮŽU, ABYCH NELETĚL S NIMI.

A PŘECI LETÍM! TÍM SVALEM POD HRUDÍ.

Přijeli jste sledovat noční tah slavíků do srdce Polabí. Před bez jedné minuty pěti hodinami skončil se červenec.

Klejnárka má pěkných pár dnů už docela sucho v hrdle, ale voda zatím ledňáčkům stačí.

Sítě, co jste zvečera vypnuli na příhodných místech, slavíky nad ránem zachytily.

Měsíc dorazil na konečnou, schová se před dalším z hořících dnů.

Budeme vybírat. Slavíků v součtu budou dvě desítky, a to je výsledek snů.

Všichni už dávno zas odletěli a zítra budou v tomto čase už nejspíš hodně daleko. A s nimi kroužky, co pro ně byly vychystány. Ne v penále na bužírce ponavlíkané, tady mají cenu! Tady pracují. Pro tuto chvíli byly vyraženy.

Ať s nimi živými vydrží hodně dlouho!

Ano, vrátil jsem se z terénu a nabídnu ošatku informací a zážitků. Brzy.

Třináctý pokus zachytat průtažné slavíky začal v hospodě na Kamenici. Starý známý fotograf tam měl pořad – vzpomínkový. A to já musívám absolvovat. On mne též podporuje, je spolehlivý.

Vidím na pohyblivých obrázcích z „Osmičky“ kamery archeologa Jirku W., jak byl báječně mlád a vypravěčem už tenkrát. Chodí po nalezišti Poráň nad Plakánkem a hoří a hoří. Jestli někdo v projevu – tak hodně on mi je předlohou, dovede lidi vtáhnout přesnadno. Zavěsit, vyživit. Laská tam v projekci střepy z páleniny překrásně zdobené a z časů, kdy na spočítání století stačily v pohodě prsty. A fotograf i filmař Láďa H. to celé vychystal věrně. I motýláře pana učitele Kropáčka vidím v akci nad špendlíky na plátně. Vše ve mně tančí! Děkuji za tu nádhernou chvíli.

Slavičí háj mne vítá odcházející bouřkou, která nikde nespadla. Znám předpověď a tak na ni dělám dlouhý nos a v klidu do lajny věším sítě. A přidám příčnou, včera jsem to nakoukal těsně nad ránem. I když ptáci si cestu najdou o chvilku později a okroužkovat se nakonec dají.

Měsíc chystá divadlo na obloze, ale usnul jsem a promeškal jej. Stejně zlobily mraky. To už před druhou, kdy jdu sítě dovypnout a rozestřít až k zemi je obloha nad zlátnoucí stepí čistá. Třtiny tu a tam prozradí cvrčilku co ještě ponocuje, jsou skvostně zlaté. Ne podoby slámy, zlaté! A ani se nepohnou, optimální stav. Úplněk k noci vůbec nepustil tmu, je vidět daleko, jestlipak ptáci táhnou? To se uvidí během „superchvilky“ nad ránem.

Usnul jsem spánkem natěšených a mobil do mne kope, ať se proberu. Že když jsem ho zaúkoloval, ať koukám vstávat. Ležíc v autě vidím přesně do linie, vymyslel jsem to letos dokonale, hodně uvidím, hodně se naučím.

Pod centrální mnohokmennou vrbou parkuji sotva třicet metrů od lajny. Musím poslední kontrolu „za tmy“, tu dělám vždycky. Pak už nikam nelehám a z první řady divadla vyhlížím ven. Vzácný stav, kdy dávám na oči dalekohled.

Začalo to! Ještě není docela rozedněno, když velmi citlivé stavěcí tyče prvně se oklepaly. A v ploše už vidím objekt. Po té předehře to nemůže být nic jiného než slavík. Další a další! Síť není bohužel sklopka, příliš jim nevěřím a tak se zvedám a musím vybírat, aby některý nevyskočil. Než si je v pytlících po autě rozvěším, chytají se slavíci další. Sítě hlídám i kvůli kočce, toulá se tady nadivoko.

A pak vidím účet chytací noci a ještě si počkám na ptačí doprovod, co čeká na rozednění opravdové. Rákosníci, cvrčilky taky, pěnice a rehek zahradní. Posledně se chytil domácí – kominíček. A slavíků je přesně jako včera – osm obecných a jeden tmavý. Ten musí počkat na konec, bude se mnou o minutu déle. Toho propátrávám po těle opravdu důkladně a více denního světla se hodí pro vyfocení.

Přijíždí parťák, co háj máme spolu. Byl tu už posledně, dnes v noci slyšel až doma na zahradě, že „v háji se hraje“. O tom příposlechu – jde o zprávu skvělou, potřebuji být s produkcí slyšet. A to oba reproduktory směřují od města, vstříc očekávanému příletu ptáků od Jizerských hor.

Výsledkem je potěšen a poslední cvrčilky chytit se už vidí na vlastní oči. Okem zkušeného zahradníka poměřuje větve zohýbané ovocem. A všude kolem je džungle. Umělá, vyhlížená.

Nevěřím na všechny nesmyslnosti co lidé pro sebe povymýšleli a tak ani šťastná/nešťastná třináctka (počet odchytů v noci) mne nijak nerozklepala. A ve výsledku ani nevím, jaká vlastně byla. Třeba se mohlo ještě nachytat víc. Ovšem podobně neuvažuji.

Děkuji noci a milému místu i za tohoto slavíka tmavého.

I za rehka zahradního, co se někde letos narodil.

Událo se toho tolik a času na psaní i vzhledem k nastavenému režimu žití tohoto „chytacího“ léta je méně. Blog naříká.

Napíšu zatím alespoň pár momentů z té neskutečně ornitologicky výživné jízdy.

Místa pro chytání jsem vybíral zajímavá „pocitem jistoty“ v nachytání a jiná zas úplně potrhlá, kde chytit by se nemělo nic.

To je prostě výzkum. A tak jsem líčil na svazích rohatských Hor, na návrší stranou Sobotky kde slavíci normálně nejsou, pak jsem se vrátil k Hornímu Bousovu na náhorní plošinu u vodárny a odtud zamířil do Slavičího háje.

Rád bych poznamenal, že nachytal jsem úplně všude, rozdíly v početnosti přičítám více tomu, zda slavíci měli pro pohyb podmínky než místům samotným.

Vodárenská věž a komín města na Klenici. (Foceno zpod rohatských Hor).

V pořadí již druhý doklad, že nocí se potulují/táhnou? i mladí ještě nepřepeření slavíci obecní.

Sobotecko – místo, kde slavíci už nejsou.

A večery, jaké tam bývají, ukrývající možný slavičí tah.

Podivný slavík, nakonec jsem se pro křížence nerozhodl.

Jeho „nebezpečně“ zbarvené krovky ocasní.

A detail křídla.

Jedna z velkých událostí, kontrolní odchyt mláděte ze Slavičího háje pořízený tady u Sobotky. A to jsem ještě netušil, že přijde i v „háji“ kontrola slavíka označeného předešle tady.

Tedy hned dva výsledky pro bádání.

A kolem mezitím spěchalo léto…

První slavík tmavý na podzimním tahu!

Časně, překvapivě, senzačně.

Jeho příkladné znaky pro ty, co je umí číst. Nemívají tmaví mladí takhle pokaždé jasno. Určitě ne.

V před chvílí narozeném dvaadvacátém červenci osmnáctého roku jednadvacátého století pobýváte se mnou na náhorní plošině u Sobotky.

Humprecht bude už zhasínat fasádu, sítě jste postavili večer po západu slunce. To když se bouřka hnala od Prahy a někde v poslední chvíli odbočila namlátit jinému. Tady v 317 metrech by to bylo dost ostré. Jiná nepřišla, znal jsem předpověď.

A teď začíná svítat. Jsou čtyři čtyřicet čtyři místního času a umělý slavičí zpěv vzlétá k Jizerským horám.

To byl nápad vláčet vás sem. Zkušenosti s tím nemám, slavící tady nehnízdí, kdoví co bude…

Hlava mi dávno v napětí odklusala, nechce u toho být. Nejspíš. Ve chvilce se však vrací – ne, tohle si ujít nenechá. Třeba i chvíli, kdy jsou sítě prostě prázdné. I nula je vědecky cenná. Ať jich je ale co nejmíň!

Z auta hned před sítí bylo vidět mihnutí nad oraništěm. Mohl to být stín, anebo taky ne. Byl asi. O kus jinde další, budou to stíny. Už mám mžitky před očima z toho. A pak se tyč zaklepala, jak někde v jejich patnácti metrech došlo ke kontaktu křídel. To už je zajímavé, to už vidina není!

Z dubu na konci lemu cesty se snesl pták. Chtěl mířit do louky, ale lekl se dálky. Sedl na tyč a já lovím z krku pozapadlý jazyk. Jsou to všechno slavíci!

Tak přeci to funguje, přeci se dají nachytat i jinde než dole v nížině.

Jeden je ještě kropenatý, všichni mladí a všichni sem museli přiletět. To je výsledek důležitý!

Kdesi za Osekem, kam se krajina odtud blíž mořské hladině propadá, je už od slunce pruh. Bude nádherný den. On už ale dávno přeci perfektní je!

Slavíci se rozlétli po křovinách, veliké hejno brávníků míří z Českého ráje k jihu. Jeřabiny se třpytí, strniště varuje, že rok nebude nekonečný. Že ikdyž jsem vás v čase teď o pár hodin vrátil, zabrzdit jej nelze. A je to poctivé.

Ornitologie je báječnou disciplínou. Oči vám namáčí v krajině, než odkapou k srdci. Jak nesložité!

Pět z dní jejich nocí.

Pět pokusů najít klíč k nočnímu tahu mladých slavíků.

Každý pokus docela jiný to aby byl případ co nejsložitější.

Chrastím na kroužku klíči a žádný zatím nepasuje do zámku ryšavých tajemství. Nic se o tématu nikde nedočtu, šlapu vlastní cestu.

Od rohatských Hor schází ke mně léto ve zpěvu.

Mám ta místa rád a dobře je znám, myslím si to. A třeba taky ne! Čekám tu na slavíky v novém nápadu, poctivě vyhecovaný a vychystaný obětovat čas kolik ho bude třeba. Dvě sítě, výkonná aparatura, příhodný biotop.

Jedno ráno se slaví výsledek a druhý zalamují ruce. Co se děje na obloze jež ukrývá noc? Proč, jak a kudy? Kolik, jací, kdy to začalo a kdy skončí?

Je to vědecky vzrušující. Je to omamné a napínavé, je to k navracení.

Dnešní chvíle nad ránem a osm slavíků. Přibrzděných na první cestě k jihu. Na dvě či tři minuty, déle je nezdržuji.

Dobře si všímám i toho, že se ptáci chytají do sítě převážně z jedné strany. Sletují přes náhorní plošinu s polním letištěm do kotliny Klenice a Polabím z ní odletí. Myslím si to. Důkazy nemám i proto je kroužkuji.

Jsou hebcí, trochu ustrašení, ale když vidím, jak peláší zpět do větví, vím, že jim to v životě nepřekáží. A já mohu být s nimi.

Pole jsou sklizena, ale nefouká ze strnišť to ne! Teplo se rozlévá, ze dne – to „posluneční“. Znáte to jistě.

Špendlíky namáhají větve, že praskají, mohl bych myslet, že je to tím dneska, kolik slavíků je přetížilo. Každý má jeden dva přes dvacet gramů – ne, to samozřejmě žertuji.

Ti ptáci jsou tiší, ale zpěv je zajímá. Létnou se podívat a tam už je síť. Jemné a v šetrnosti držené ruce, kleštičky s kroužky, vážidlo závěsné a měkká tužka. Blok taky měřítko – těch tedy víc!

Srpek měsíce, vůně z těch Hor, rány od padající nervozity, věžička kostela za oraništěm, bousovská vodárenská věž s komínem od fabriky, vzpomínky na dětství pod keři šípků v zařízlém a barevně otravněném cestoví, dřevěný žebřiňáček když krátičké nohy už nemohly a máma u oje. Ty noci teď v autě jsou přesně takové. Krajina nešetří a sype a přisypává. „Ať ti je dobře, příteli, když po letech zbylý jsi na místa nezapomněl„.

Šípky už tady nejsou i cesta je pryč. Jenom ta od léta prohřátá zem je stejná, však na to stačí – ona vše zařídí!

Tou nejkrásnější dílnou, nejinspirativnějším ateliérem je mi ta krajina pro bádání. K nacházení, chcete-li obrat méně vznosný.

Červenec se zlomil v půlce a to je čas, kdy lze už čekat slavíky na obloze.

Jsou mladí, letos narození, bez zkušeností, ale připraveni.

Úkolem současného chytání je dovědět se víc o nástupu tahu slavíků obecných.

Bylo vybráno místo nové – takové, jež není hnízdištěm.

A takto vypadá začátek noci v čase, kdy člověk ještě netuší, jak dopadne.

Noc byla světlá, teplá a nabádající. „Neusínej, bude to stát za to!„, viselo ve vzduchu, jen jsem to ještě přeslechl. Tomu však člověk neuteče, což mi přijde poctivé.

Vyšlo to hned napoprvé a naučit se z odchytů je velká příležitost.

I noc následující byla úspěšná.

Zde je slavík ještě částečně v šatě mláďat, i takový už se může vydat na cestu.

Příroda.

Kdepak, nedám na ni dopustit a chtěl bych si nabrat víc. Rozdává, tak ještě víc! Učit se z ní ještě rychle dnes, zítra a rád bych v lavici usedl i za rok, pokud to půjde.

Než vás vezmu pod dva motýlí keře do zahrady za toho příznivě slunečného dne, řeknu, že jsem si posledně vzpomněl. Díval jsem se do vody „Továrňáku“ kde jsem koupal udice jako kluk. A pak jsem na to přišel, vždyť já jsem se naučil dívat a obdivovat tehdy s navijákem v ruce a právě tady! Co všechno lze ve chvilce uvidět, co zažít, čemu se přiučit, čím obarvit tu chviličku života.

Pojďme do zahrady.

Vzal jsem si tam původně práci, studuji totiž všechny dostupné tabulky tukových ptačích zásob, co kde pro kroužkovatele vyšly. Moc spolu „nemluví“ to se dalo čekat. Jak je pak vzájemně porovnávat?

Ani jsem toho moc nepročetl, kolem motýlích keřů to vonělo a žilo třepetáním. Letos je motýlí rok, ale kdo všechno dokáže přiletět za opojením je až neskutečné.

Nebude to ale pohádkový příběh, tak to v přírodě nechodí.

Otakárků ovocných je letos víc v této době (letní generace) než fenyklových. Nakonec bude ten „z kopru a mrkve“ vzácnější. To snad není možné!

Ovocní přilétli čtyři a to jsem ještě neviděl ten karambol v trávě…

Kvete dům, tedy jeho fasáda a to je šílenství šílené.

Bzukot včel v loubincích a za nimi přilétají loupeživí sršni. Přepadají medáky a konzumují. A přitom útočí i na motýly. Bohužel. Moc to ovlivnit nejde. Jedná se o několik dnů, než loubince opylí a vše se přelomí k zrání. Pak zmizí i sršni.

Lidé musí být kolem opatrní, je to daň za skvostný pocit v žáru usínat na celtě za zelenou oponou na balkóně a prostrkovat zrak ke hvězdám skrze uklidňující potichlé listoví.

Žijete Kněžmost, on o vás neví…

Tady jsou obrázky a zítra už nejspíš vyjdeme do terénu za doutnajícím slavičím létem.

Samička otakárka ovocného už s čerstvě otrhanými křídly.

Ještě jeden „Podalirius“.

A tady hodovní stůl sršně.

Krom baboček admirálů, kopřivových, bodlákových a pavích ok, bělásků zelných i řepových a z baboček ještě perleťovce stříbropáska i tato vzácná návštěva! Denní lišaj – dlouhozobka zimolezová. Dlohozobka svízelová (ta častá) tu byla včera.

Ovšem tato je radostí nade všechny!

A ještě třeba alespoň otakárka fenyklového…

Slavíci byli už toho roku pryč, ale z krajiny se mi odejít nechtělo. Po léta jsem měl dluh, scházelo mi vidět místo, kde končí cestu drobná Kněžmostka.

Vytéká z Žehrovských lesů v Českém ráji v místech kde zem je měkká, smrkový vysoký les a kopečky mechů.

Znám ta místa z dob, kdy jsem měl chuť chytat a kroužkovat všechno. Dělal jsem si ten koníček zajímavý.

Byl jsem v těch lesích pozorovat hýly, abych je zažil na hnízdišti. Bylo tam ticho, nádherné lesní ticho, kdo to zná. A pak jsem je uslyšel jejich tiché a smutné hlasy. Hodili se tam svým vystupováním ti úhlední ptáci. A kolem putovala Kněžmostka. Mrňavá a čistá, nezkažená. Ale špinit ji nebudu ani já teď, vždyť na středním toku žijí ještě raci!

Pak ale vstupuje do betonu, jedna z těch hloupostí socialismu. Panely ji vedou napříč plochou krajinou okolo Koprníku co nejrychleji k řece. Co s vodou v krajině?

Našel jsem si před dvěma lety v máji čas a zašel tam do zbytku křovisek. Úzkých, jen coby k vodě se přimáčkly. Ale slavík tam byl a já v tom novém místě zažíval úplně nové doteky krajiny.

Ale k tomu dluhu…vydal jsem se k soutoku do Bakova nad Jizerou.

Protékala kolem a moje pocity byly už zase zvláštní. Jako u soutoků všech, které jsem za život viděl. I sebemenší jako když se přepeřská Pteč vylévá do Klenice. Dvě šňůrky, které se v krajině měly potkat. Každá docela na jiném místě v počátku přivázaná.

Kněžmostka mi v Bakově přišla odevzdaná. Už kousek nad soutokem. Protekla u mlýna přes staré stavidlo docela váhavě. Vy ji na obrázku vidíte vpravo jako malý zářez v pobřeží.

A přeci se mi odchází těžko. Silně mne ovlivnil seriál Zpět k pramenům. Vůbec mne v životě ovlivnily zajímavé věci. A zajímaví lidé. A děje se mi to stále jak vidíte podle otisku seriálu.

Tenkrát na podzim jsem z té mojí krajiny pochopil zase o něco víc.

Viděl jsem nedávno v rohatských Horách jednoho z bělopásků. Vzácného motýla dříve mi neznámého.

Nevěřím, že když si člověk svojí zvědavostí pořád o něco koleduje, že by ho příroda pustila s prázdnou. A každá příležitost doučuje. Najednou se o objekt víc zajímáte, najednou je tak trochu váš. Čerstvě váš.

Padnul nedávno dotaz, kdy něco pro lidi připravím. Kam byste mohli přijít si poslechnout. Je pořád sezóna tak nechystám nic. Mohu alespoň s předstihem pozvat na podzimní přednášku do Dobrovic. Pozvala mne tamní muzea a podílet se budu i na výstavě. Ostatně přednáška je navázána k události.

Je spousta času, ale kdo to máte blíž tak si poznamenejte. V Dobrovici jsem slavíky nikdy ještě nepředstavil.