Zaměřeno na slavíky

To se neomrzí. Dlouhá desetiletí se o tomto čase chovám naprosto stejně. Myšlenky na slavičí návratové cestě, kontroluji krajinu, je-li připravena. A ona stíhá! Jak vypadala před týdnem nedá se ani srovnat. Každý den po noci tmavší, nepropustná, vítající. „Zrozeni k máji“. – Jasně, ale duben jim taky sluší. Má v sobě něco navíc. Mládí. Květen si tužky básníků podávaly horem dolem, ale duben!? To je okolo desátého už krása veliká. Příroda kašle na to, jestli pozítří zmrzne. Žije se teď a tady! Teď kolem pampelišek kmitají včely samotářky, paví oka je odstrkují, protože květů po zemi je ještě málo.

V parku u nás jsem objevil úplně bílé fialky. Znám samozřejmě žlutou verzi, té je okolo kovárny doma plno. Tyto jsou ale dočista bílé a musel jsem za nimi pod keře na kolenou. Stálo to za to, protože jsem zvenčí vůbec netušil, co to může být. Tak jsem odházel větve, aby se pro příště rozkošatily. Fialky fialové už odkvétají, tyto jsou pár metrů pod vrcholem.

Pozoruji už několik let to, co jsem někde vyčetl. Ztrácí se babočka kopřivová – opravdu. U nás už prostě není. Létají paví oka početně, a protože začínají rozkvétat petrklíče, je čas žluťásků. To se nezměnilo od dětství, pořád nastejno.

V mokřadu jsou každý den bekasiny, ale chytat je nebudu, nechávám klidný sektor modráčkům. Jsou jasně cílem. Můžeme být rádi, že je konečně máme.

…………………………………………………………………………………………………………………

Člověk večer nahlíží vesmír a říká si: „Bude už tato noc rozhodující?“ Ptáků se cestami hrne dost a dost. Kdo ví, jak letos dopadneme. Zvědav jsem na zastoupení kroužků. Jde o jeden díl výzkumu.

Na bicyklu jsem neseděl snad třicet let. Z auta je příroda kmitavější. Ale slavičí plácky v dohledu – tu jejich atmosféru – tu bych dovedl nasát i z rychlíku. Já tam ta jejich příšeří už pár dnů vidím.

A dám ještě zajímavost před finální tečku: Nejvíce úhynů rezavých slavíků mívám hlášenu za prvních dnů o příletech. Dávno ptáci zapomněli na kola aut a přeletují nízko. Po Africe – mám pocit – zimovali v prostředích značně odlišných a po cestě také chytrosti nepobrali. Bude líp? Těžko.

Ne, bez kroužků ty dvě skupiny nerozpoznáme. Kdo by myslel – třeba podle tukové rezervy v těle, pokud je, na to pozor! Samičky zdejších slavíků velice často dotahují s vysokým skóre, doma na nějaké vyklusávání s občerstvením nebude moc čas. Mistři na ně zatlačí.

Park se před pár lety zmohl na strakapoudy konečně, no a tím je nakročeno ke špačkům. A už se i stalo. Připisuji špačka na seznam. Zpívá, už mají svatbu, a jak jsem koukal na větvi – i nácvik na svatební noc.

Dnes opravdu byl park prvně zaplněn ptáky a odrazilo se to i na seznamu okroužkovanců. Početné byly zejména červenky. Jdou velmi dobře chytat do sklopek. Pak zapadalo slunce a klukům se povedl husarský kousek. Mrňavý, i ten o půl druhé hlavy větší, svou chůzí podél potoka zvedli do sítě opeřence. Od té chvíle už nemusím v rákosí laguny líčit. Jsme kompletní.

Pak ještě „naletěl“ tento náš místní fešák, protože síť už bez tamního slunce vidět moc nebyla. Tak šel na váhu i on. O obou se tady teď psalo každou chvíli, jistě si je určíte sami. V prvním případě se jedná od druhu o samičku, v druhém od jiného druhu o samečka. Tak do toho!

Jinak – zatím bez slavíků…

Slavíci v sledovaném prostoru ještě nejsou a rekord z roku 24 nepadne a nebude ani vyrovnán. Je to samozřejmě úplně jedno, den sem – den tam. Bylo by ovšem dobré, kdyby stihli první půlku měsíce, abych si nemusel myslet, že někde je něco špatně.

Ještě jsem tedy začínal dnes v rákosí důležitou kontrolou, už ale mizím.

Nad hlavou byly dvě vlaštovky, přestože ráno bylo v slati promrzlé. Srovnají kondici v průběhu dne.

Po východním okraji Slavičího háje rozkvetly početné mirabelky a jsou to v podstatě ony, kdo slavičí křoviny setmí. Ovšem – ta vůně! Posílá mne vždy do časů začátků, kašle na roky prošlé, pořád je svá. A jednou přivonět nevynechám. Taková nabíjecí stanice…

Mokřiny v parku drží formu a stávají se lákadlem slukovitých ptáků. Jak je ovšem člověk pozvedá, zmizí, a už se nevrátí. Další do místa přivede zase až noc.

Ty správné noci právě přicházejí. Slavíci jsou nepochybně již ve vzduchu a snaží se doletět domů. Dřív jsem si příliš nevšímal scény, kterou staví pro návraty ten nejšikovnější kulisák. Dnes je to ku mne úvodní ceremoniál půvabných dočkání. Vždyť jsem za létem odeslal na cesty spousty svých známých. Vůbec doteď nevím jak se jim vedlo, jestli si životy udrželi. Půl pátého měsíce k tomu mám prostor. Abych pochopil.

Sto let není prkotina. Vezměte: kolik nadšených lidí nosilo otisk razítka na důkaz sounáležitosti. A kolik podobných, těm dávným, připoutáno je dnes! Patřím k nim. Nebýt možnosti na doporučení pana docenta Olivy organizovat se a zdokonalovat osobní ornitologii, nebylo by ani mety met – setkání s bájným modrákem středoevropským v jarní čas šestaosmdesátého roku, v rákosí „bousovského moře“! V místech bahnité, pozoruhodně dlouhé šíje.

Byl takřka stejným jak v ohmatané knížce od Josefa Jirsíka, jen ještě třpytivější. Barvičky pana Svolinského na to po papíře neměly. Bylo to ve sklopce veliké překvapení – i když pravda – líčil jsem na něj. Ovšem však v zmatení, protože z rybníků nikdy nikdo druh o jarním průtahu nezmiňoval. Už jsem nevěděl s líčením co. Tolikrát jsem jara předchozí bloumal „u veliké řeky“, jak předepisováno, Jizera nemohla být malá, toť jasné i dnes. Nikdy, krom červenek, ničeho jsem tam nepořídil. Musely stačit, oranžovou náprsenku jsem jim pak bilancováním po cestě domů měnil na modrou. Až přišla veleklika třiadvacátého. Pak někam odletěl a nikdy jsem o něj víc nezavadil. Mělo to asi tak být.

Čas urazil obří díl procházky – a vidíte: dnes jsem si byl modráčky normálně v slati zachytat. Proměny v čase – i to je na ornitologickém chodníčku krásné. Do staropražské chytací party už většina členů cestu nenatrefí. Ale dědictví nám – nám jdoucím – dané, prach neudolá! A i kdyby na břehu Vltavy už jediný pastičku nepoložil, nádherným pro mě zůstává.

Svět modráčků je překouzelný! Docela těžko se mi po týdnu dubna přezouvá z bahna do kopřiv. Ale poradím si. Přeci jen – rezavý slavík, je rezavý slavík! To on mi zformoval kleště do ruky a já mu to nikdy nezapomenu. Bez něj bych o první stovce pro „nějakou ornitologii“ možná nevěděl.

Tak buďte zdrávi, a skrz okna pusťte si přírodu do kvartýrů! Ať užijete.

V restauraci „U Bumbrlíčka“ mohla viset plastika od nás. Vše chystal jistý člen „společnosti“, včetně financování. Byl to takový nápad, který nás všechny přišel na dost času. No, a nevyšlo to. Ano, tam byla pátého dubna kdysi založena ČSO. To „kdysi“ znamená 100 let. Dnes už bych nic podobného nechystal, kladivo beru do ruky už jen svátečně.

Přeji však spolku, který je i mně milou střechou, aby žil do dalšího století v radosti a respektu.

Pojďme ale na staré čihadlo. Vezmu vás do močálů, které jsem pro dnešek, ještě s jedním člověkem, uchránil před zkázou, koordinovanou jednou zájmovou skupinou. Úděsné! Dnes ty informace mám.

No, ale močály za koncem žantovských polí žijí a prosperují. Zpod noh vzlétají bekasiny, slučky, kolem zpívají modráčkové. Včera jsem tam byl načíst situaci pro dnešek. A znovu jsem si ověřil, jak modrák je složitý úkol. Čas mi utekl v půli výzkumu a pak bylo pozdě. Ptáci, jako by tam nikdy nebyli a nebudou. Než opadl zájem na poctivou nulu, první kvarteto křídel bylo v tužce. No a ten poslední, ten měl kroužek od nás z parku, kdy jako starý zkušený tam byl v roce ´24 doložen. Taky v dubnu, o den později. Vím, co si o tom myslet. Není jediný, kdo to tak má.

Kdybych šel do bažin ještě k večeru, bude obraz zas docela jiný. Jsem si tím jist. Bude živý, aktivní. Všichni čtyři mokřadní slavíci byli staří – a zas to křičí: „Loni byl k modráčkům tuze zlý rok!“.

Krajinou vede ohromná spleť ptačích cest. To není, jako že – od jihu letí se na sever, od jihozápadu pokračuje na severovýchod, no a od jihovýchodu směřuje na severozápad. Možná v noci po pevnějších přímkách, ale za dne poutníci putují podle nabídky. Tak tomu je i tady u nás, před (Českým) rájem…

Stojím za rýčem v parku, obhospodařuji hlínu malinového sektoru pro děti, na švestce visí dalekohled. Může tam být, dožil jsem svobody – jsem stár – a žádný předák či firemní ředitel mi ono flákání nemůže limitovat. Mně se tak opravdu lépe pracuje, když co chvíli můžu pohlédnout do dáli po trasách rákosových doprovodů dvou drobných vodotečí, směřujících k fenoménu nejvýraznějšímu – mocně vyvýšenému náspu železnice. Z napsaného už zkušený birder tuší, že řeč bude o jarní migraci černohlavých bramborníčků. To, co se na té magistrále děje poslední dva dny, mi doplnilo hluboce neúplné představy dávné. Ta jejich pouť denní krajinou spíše nevýraznou rýhou Klenice až někam k Boleslavi začíná totiž v Bousově na Zahrádkách. A to ještě můžu být nepřesný! Kdoví, jak to je za hřbetem Hladoměře? Tam mě to nezajímá, to už v životě nepoberu. Člověk by nabrati sobě měl jenom tolik, co unese. A mám-li dál nést, je vymezeno.

Pojďte na pár vteřin k tomu živému obrazu…

Je za polednem – uznávám, nejpitomější čas „na ptáky“. Ale v lukách to lítá, jen je potřeba ty šíje přitáhnout. Opravdu, příměr by mohl být pěkný ve vztahu třeba ke zdejším koním na projížďkách, kdy hřívy se bez mála ztotožňují s vousisky třtiny rákosové. V barvě i ve struktuře. Jen na hřbetech posedává někdo jiný než po rákosí – tam bramborníčkové. „Červený“, „hnědavý“, samečci, samičky – všichni po lukách loví, a taky ve vzduchu. Teprve dalekohled rozkryje mocnost okřídlených sledů, to jinak nenápadné proudění krajinou dál. A velký pozor! Jsou totiž vmícháni i všichni naši. Ti, kteří okrsky drží už týdny a nikam za obzor nesměřují. Rébus pomohou řešit kroužky aluminia a chytačský um.

Podtrženo – sečteno: To se vám to ryje! Když máte ku práci svolenu „televizi“. Nezávislou.

Tak to je pro dnešek asi tak všechno. Promažte vchodové dveře na koledu. Je čas štědrosti.

Co budu povídat… Nemám strach se v březnu sám sebe zeptat: “Baví tě to ještě?!“ Odpovědět mohu klidně rok dopředu, protože moc dobře vím, že se slavíky už zůstanu. Nepoznal jsem v ornitologii vzácnější téma – uznávám – může to být i nedostatkem příležitostí. Ale každého jednoho bych tvrdošíjně přesvědčoval, proč se zajímat právě o ně.

A potkal jsem je po Česku všechny čtyři. I jsem na ně měl tu čest líčit. A když nalíčit? Tak věřit, že to vyjde. Že ten skvost do ruky nakonec na hrstičku vteřin dostanu. Pak, že se zážitek uloží, a ač maličko vybledne, neztratí se. Ano, potkal jsem je všechny. Znám jejich prostředí, nastudoval jsem zpětně o jejich životech možné. Zájem postrkovala fascinace. Okouzlení, chcete-li. Úžas – dalo by se taky doplnit. A nebo fluidum okolo nich? Víte, co to je, když jste někde slavíku nablízku? Dobře, možná to mají pouze specialisté. Po té hromadě let je to pořád stejné. Stejně neskutečné. Tisíce a tisíce hodin jsem s nimi už byl a bude-li Štěstí a Náhoda při mě stát ještě, rád bych pár minut připočetl.

Máme tu zatím po jistotě toho prvního – modráčka slatinného. Už to samo o sobě by stačilo, ale bude se přidávat. Nejtěžší je situace v kosodřevině Krkonoš, tam zvoní hrana u poddruhu rašeliništního. Pro slavíka tmavého na našem území příležitost je a on ji občasně uchopuje. Ne v čistých hnízděních, spíše se pomístně „přimotá“. Takže s ním počítáno do naší sestavy je. No, a pak tu je mistr křovištních dómů – slavík pravý. Ten je mým průvodcem v prvé řadě. Ten se stará o veškerý volný čas. Vede mne dokonce k tomu, když volný čas docela není, snažit se takový uvolňovat. Prostě někde něco jiného okrást. Tak si tu nekalost ke mně připište. Nemůžu jinak.

Bez kroužků, i ti kroužkovaní, přilétají hnízdit.

Na zázraky už věří málokdo, vše dílem rozličných náhod a konstelací. Tak tomu bývá také v ornitologii. Už jen při zjištění, že nějací drobní opeřenci ještě vůbec jsou. Krajiny chudnou, my s nimi. A přeci je pořád nějaký důvod pro radost.

Černohlaví bramborníčci ještě i letos jsou, někteří dokonce krajinou protékají a putují dál. Doma jsou jinde.

Modráčci by to mohli mít podobně, ovšem tento je zcela jistě náš, a to už šestým rokem! Nemá kontroly zapsané po všechny sezóny, někdy ptačí chytrost zvítězí. Po loňsku se tak nějak nabízelo, že nejspíš bude už po smrti, a hle – není. Jen o fotografování po prodělaném měření s vážením nijak zvlášť nestojí.

U jeřábů za náspem se tančí a vykřikuje. Vše tak nějak dočista směřuje k zahnízdění. A taky přišel si zalovit čáp, z hnízda na opačném okraji města. Chodí každý rok a nestěžuje si.

Je zajímavé sledovat jak ovocné stromy zabrzdily. Byli bychom jinak už v barvách a o vůni, čeká se, co bude.

A též se ověřuje výskyt toho slavíka v Praze, takže – uvidíme.

Den ptactva se zvolna loučí, zítra po oslavách budou všichni v kocovině. Jsem na to zvědav.

První slavík je ohlášen (ze včerejška) z Prahy, z areálu nemocnice. Dokonce zpěvem. A musím říct, příliš to nepřekvapí. Snad jen, že pták hned zpívá.

Příletový rekord nezpívajícího jedince je ovšem z dávných let od jihu Čech výrazně níž, pořídil jej Honza Hora – ten, který byl včera hostem za mikrofonem u Petra Voříška.

Pojďme si téma vyložit…

Konec tohoto měsíce už je ve znamení ptačího tahu. O tom žádná. Počasí ale do plánů hodilo vidle a nikam se nepoletí. To je k ptákům tvrdé, k sledujícím příznivé. Ptačí „vlaky“, putující krajinou, končí početně v „nádražích“, kdy dál „to nejede“.

V Slavičím háji taky nejeden stojí a strojvůdci pobíhají sehnat vodu, aby byla pára, až se za výhybkami znovu zaleskne zelená. Byl jsem tam včera v podvečer a rychle se vracel do auta alespoň pro dvě sklopky. Přede mnou v hroudách poskakovali rehkové. Ano, jejich „vagóny“ teď od jihu normálně jedou.

Tady jsou představitelé odlišných verzí a věků „kominíčků“. Brzy je uhlídáte po vašich střechách, vlaky pojedou dál.

Sejdeme se v dubnu, dlouho to trvat nebude, čas totiž v nádraží ani nepřibrzdil, pro něj severní vítr neplatí.