Dobrý den

Žádné komentáře u textu s názvem Dobrý den

Vážení příchozí, vítejte na novém slavičím webu.

Předchozích 9 let najdete v archívu, kdo se ale nerad zdržuje minulostí, starší témata se tu občas připomenou. Především ale půjdeme dál, protože – slovy klasika – furt se něco děje!

Tento blog je známý delšími texty, nemalá návštěvnost ale lišácky vyplazuje jazyk k obavám, že lidé dnes málo čtou.

Vracejte se sem pro radost i dobrodružnost poznávání. Vracejte se s chutí, s jakou se slavíci vracejí domů. K poznanému.

Před změnou

Žádné komentáře u textu s názvem Před změnou
Dobrý den přeji.
Protože jsou s blogem u některých z vás nejasnosti, ještě vkládám informaci, že probíhá přechod k nové podobě.
Prvním tématem nového života slavičí stránky bude ošatka milých postřehů k slavíkovi tak, jak jsem je vyčetl v knize Ptactvo Velké Prahy, kterou jsem vyměnil se slovenským kolegou z Ružomberoku za Slavíka z dubového lesa.
Na straně 76 mne čekalo tak báječné čtení, že jsem si přál před otočením dvoulistu, ať to ještě nekončí. Nekončilo, další dvoustrana – a bál jsem se znovu. Ještě mi bylo málo! Pak strana 80 a 22 krásných řádků na závěr.
Přátelé, to je studnice od Jiřího Bauma! To si nenechte ujít v novém. Uděláme si rozbor.
Spoustu věcí jsem nevěděl, inu – v těch dávných stoletích jsem nežil a v začátku dvacátého taky ne. Ovšem tedy, ani autor v něm dlouho nepožil. Vlastenectví jej odvedlo do války, ve které mladý život utopil. Však se mu pokloníme.
Tedy na shledanou.

Očima, srdcem, vším

Žádné komentáře u textu s názvem Očima, srdcem, vším
Vážení příznivci zelené slavičí stránky – i vy, kdo jste přistoupil třeba náhodou.
Tento text je zde poslední a je poděkováním za docházku.
Vybral jsem obraz, který je dávno jiný. Stárne, jak stárneme my.
Stárnou i blogy s nadšenci pro sdílení, vrásčí a podléhají trendům, přecházejí. Já jinam nepřejdu, blogařem zůstanu.
Mám rád dlouhé texty, čas na to mám, nebo si najdu. Nestačí mi obrázek a kratičký „štěk“, nechci myšlenky nahrát a vám vkládat do sluchátek co doprovod při práci jiné. Buď si čas udržíte, nebo se změníte vy. Ode mne máte slib, že se vynasnažím ze všech sil dostát poslání stránky a tím vás pro slavíky udržet. Pro ně, pro přírodu, pro krajiny kolem, pro radost i poučení, k dojímání i ke vzteku.
Nové pojetí zůstane zelené tak, jak jste zvyklí. Téma nabereme i trochu zpětně, vždyť je to málem už desítka let! Znovu pro vás rozdělím slavíky, ovšem už moderně. Ušel jsem při nich ohromný kus cesty a oni mne v poučování nešetřili. Držel a vydržel jsem a vůbec nelituji.
A k tomu obrázku?
Podívejte se na tu krajinku v zimním hávu. Že chybí sníh? Větší pokoru, prosím. Nemůžeme mít všechno, zimy jsou dávno jiné.
I vrby jsou obě jiné, dospěly. Ale drží erb naší krajiny (ten „erb“ pro Vás, pane básníku krajiny – Josefe Broži) v lesku i matu (pravá i levá). A kolem krajina, kterou mám rád, i za slavíky. Pozvedá záda k rozhraní, které nikdo neobjevil, než přišel jsem já. K vlnící se nenakreslené slavičí čáře. Jen tuto událost zkoumat po celý svůj čas! A možná by nestačil, pro její dynamiku. Jak malí stojíme k Času, který hatí naše bádání. Umožňuje Přírodě mást, zametat, měnit, reagovat, rvát se a neprohrávat, nedávat lacino.
Jsem poutníkem v krajině před rájem. A kdo z vás si myslí, že píši i za něj, přijďte sem zas.
Děkuji a těším se na tu společnost podobných.
Pavel Kverek
kovář, znalec slavíků

Texty z mé klávesnice

Žádné komentáře u textu s názvem Texty z mé klávesnice
Krátkým oznámením informuji, protože zazněl dotaz, kde si můžete, krom blogu, moje texty přečíst.
Zpravodaj Bousovák, Bakovsko, Echo noviny Mnichovohradišťska, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky a namísto Kněžmostkého zpravodaje, se kterým jsem ukončil spolupráci, se nově texty objeví ve vlastivědném sborníku Od Ještěda k Troskám. Byl jsem požádán, zda bych neobnovil dopisování.

Vzpomínky na r. 1991

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínky na r. 1991
Světlo za tunelem
Slavíci na mne zavolali. Šel jsem zkusit, jestli bych to ještě uměl, jestli to bude bavit. Vždycky to je tak v mém životě, jde sice o souhru náhod, více v tom nehledat, ale prostě – rozkopnou se dveře, vejde a zasáhne. Dům byl postaven, republika se na nohy stavěla též (od revoluce už daleko) a přišel poslední duben… U Bousova zazpíval slavík a já se sháněl po náčiní. A pro chytače to měl být den jak řemen!
Na místě, kde jsem před lety začínal a natáhl první sklopku, teď to jen klapalo! Ani jsem červy navazovat nestačil, co se toho dne dělo. Kolik tam muselo být ptáků! Dnes vím, že takové dny opravdu existují. Obecní, tmaví, červenky – zabalit to prostě nešlo. A když u kačenárny pod síťku vlezl i brhlík, bylo „navázáno“.
Pauza předchozí velmi prospěla, najednou jsem začínal nanovo. Hledal nové fígle v líčení, více nad prací přemýšlel. A i když jsem ten rok „rekordy netrhal“ a po hnízdění náčiní sbalil, na sezónu další už jsem se těšil.
402 ptáků a 52 druhů okroužkováno, tři druhy slavíků: obecný, tmavý a nížinný modrák.
Na červenské kose jsem poté nachytal otavní bekasiny. V Panské zahradě Horního Bousova kvíčaly v zimě na jablkách. Zvonohlíky v pelyňku koncem léta, rákosní strnady na zimovišti.
Z hlášení vidím jedno smutné.
Loni jsem označil krom té kontrolované jedinou poštolku a ta se zabila nyní o dráty na Nymbursku. Šlo o změnu zimoviště, u nás kroužkována 15.12.90, nalezena 27.12.91.
A další smutný výsledek.
Chytil jsem sklopkou u silnice káni lesní v roce 90 a řidič z Nové Paky ji našel sraženou u Sobotky ještě v té zimě v únoru. Znáte, jak tito dravci slétávají nad silnici těžkopádným zhoupnutím, to se jí stalo osudným.
Tak končí rok 1991.

Vzpomínky na r. 1990

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínky na r. 1990
Další nulový rok v chytání slavíků.
Těsně porevoluční doba mne odvedla od peří jinam a bylo to znát i na seznamech. Scházeli dokonce i modráčci a vůbec nebylo jasné, jak moje kroužkování dál bude vypadat. Tak silné byly změny ve společnosti, taková naděje všude se rozprostřela. A člověk mého nastavení nemohl dění ignorovat.
Pojďme ještě chviličku do statistik, jiného nabídnout nemohu.
Dvě sta devadesát vydaných kroužků pro 38 druhů. Vzácnosti žádné, projdu ještě zpětná hlášení, jestli něco nezaujme. Jinak tu bude jen zelené místo.
A nejspíš bude, protože karta hlášení tu je jediná.
U Všeborska jsem sklopkou chytil poštolku 23.12., starší samici, která byla označena kolegou Dusíkem u Praskačky na Královéhradecku 29.5.1989 jako jedno ze 4 mláďat na hnízdě. Cenná kontrola, dokazující přežívání mláďat.
Příště už přijdou časy lepší. Vím to, jsem jasnovidný.

Vzpomínky na r. 1989

Žádné komentáře u textu s názvem Vzpomínky na r. 1989
Byl to rok na slavíky bídný, nechytal jsem je.
Ale modráčci byli před třemi lety takový objev, že na ty jsem si čas našel.
Dobíhala výstavbu domu, ale do slati zasklopkařit, to jsem si už došel! Modráčků skončilo na seznamu neuvěřitelných jedenáct a ještě k tomu i nějaká ta kontrola na hnízdišti u Koprníku.
Dnes se mnohé už ví, ale tam se rodily výsledky tehdy netušené. Pár se vracel od prvního zjištění v roce 1987 a oba jsem dokonce chytil ještě těsně před odletem v září, kdy jim dorůstalo nové opeření. Úplně mne ti bahenní slavíci očarovali. Naučil jsem se líčit do slati na stoličky, které jsem snosil z různých materiálů, naučil jsem se modráčkům rozumět. Jak bylo času málo, přesto jsem dokázal třeba jen k cestičce v tichosti zasednout a dívat se jim tajně do života. Pochopil jsem, jak snadno dokáží uniknout pozornosti krom zpěvu samečka. Tam bylo vše jinak. Létal nad rákosím jako skřivan, obloučky končily na posedu z třtiny a hned zas startoval k novým. O samičce moc dobře věděl. Hlídal si ji. Byly to nádherné dny.
Chytal jsem pak ještě v zimě.
Vyšel si na sněhu se sklopkou na dravce a krom káně lesní chytil i šedého ťuhýka. Poprvé.
Nebylo zatím mnoho druhů na mém kroužkovacím seznamu. Sítí málo, poměrně hrubé, sklopky chytaly druhů nepočetně.
Ani čísla okroužkovaných ptáků nebyla vysoká. Zase se ale hledala hnízda a kroužkovala mláďata, což stanice upřednostňovala. Pro takové účely se kroužky na provázcích barvily tmavě, aby rodiče v domnění, že jde o trus, nevytáhli mládě za nohu ven. Hnízdo se muselo po čase zkontrolovat a zaznamenat případnou predaci.
Okroužkoval jsem v roce 525 jedinců v 48 druzích.

Noční zprávy

Žádné komentáře u textu s názvem Noční zprávy
Zde najdete záznam pořadu z rádia ke dni 9.1.2019, kdo byste chtěl poslouchat.
Vážení,
je mi nepříjemné, když navštěvujete archiv blogu a místo doprovodných fotografií tam jsou nainstalovány hloupé obrázky portálu. Z článku tak není nic, z myšlenky rovněž. Udělala to velká řada jiných, já jsem známý loudáním se v životě, ale trpělivost došla i mně. I my přejdeme na nový blog, kde problémy odpadnou.
Přeji výdrž.
Další zprávy…
Pan profesor Josef Brož brzy oslaví narozeniny. Osmadevadesáté.
Schovával mi doma poslední sbírku básní, věnovanou výročí republiky a tak jsem pro ni jel. Už nemá jiné, byla poslední.
K nim, protože žije s bratrem poté, co mu zemřela manželka. Není v nejlepší kondici, mluvili jsme i o jeho zklamáních tady. Jsem nad tím s oběma bratry ve shodě.
Musel jsem vyprávět o slavících. O tom od Dobré Vody, co je od jeho Lhotic nadohled.
A ptal se na skřivany, ví, že tu už žádné nemáme. Nemají kde být. Tak jsem mu říkal, že přeci může v únoru i březnu nad zahradou je uvidět. Ovšem, zastavit je tu už neumíme. Krajina je taková, jak jsem popsal na rádiu dnes dopoledne.
Ti skřivani letí do Podještědí. Do země stále přívětivě rozčleněné, zvlněné – tam kolem Osečné, kam ho za trest komouši tenkrát poslali učit.
Mluvil o jeho žácích, a že jich bylo, to si zkuste představit.
Byl mezi prvními, kdo obdržel od města Mnichova Hradiště cenu. Shodou okolností se na ní podílíme kovaným srdcem. Skláři jej pak vkládají do křišťálu.
Ani pan profesor neví, že cena je „polonaše“, neříkal jsem mu to.
Je to vzácný člověk, kterému paměť ještě slouží. Je pro mne ctí, že mohu naslouchat takovýmto lidem a že k sobě stojíme přáteli.
Znám jeho tvorbu a dnes jsem mu připomenul báseň Chvíle u Stržáku. Je to rybník nedaleko Bud tady, kam chodím za slavíky. Kolem rašelina, břízy, fragment lesa s borovicemi, žluvy, voda po lesním medu v barvách, ticho. A tak jsem mu říkal, že dobře vím, jak místa z básní „sedí“, že člověk podle veršů dojde k podmětu a žasne. Učím se od něho nakládat s českým jazykem, využít všech jeho nedostižností, umět obdivovat. Nestydět se za vlastenectví – ano, i politiku jsme okrajem probrali dnes u stolku ve třech. Nad vosími hnízdy od svátků. Jsou vzácné ty chvíle a budou ubývat. Není v kraji zdejším takové autority.
A zpráva nakonec – do mlýnské zahrady se konečně vrátila srna! Je to hned jiné, veselejší.
Už ji nic nevyžene, až do Silvestra.

Jak jim to asi jde?

Žádné komentáře u textu s názvem Jak jim to asi jde?
Než začneme znovu lovit v letech začátků činnosti, vybral jsem téma dost „na vodě“. Vím o tom totiž jen tolik, kolik se dalo vyčíst či naposlouchat od kolegů, kteří slavíky na svých cestách potkali.
Leden je měsícem pravého zimování, ptáci by měli být v cíli a odpočívat.
Musí být zajímavé znát, jak na druhé straně cestovní úsečky fungují. Vždyť tam, na rozdíl od výměru našeho, žádný tlak na hnízdění není. Odpadá soutěžení zpěvem, boje o protějšky, parádění v kabátě, místo mít k hnízdění nejlepší, stavět, snášet, hlídat, krmit, vyvést a přepelichat. Nic z toho v Africe netřeba.
Přilétli polovyčerpaní, bez tukových zásob, hledající místo s potravou a spolehlivou roletou.
Jeden zahraniční výzkum doložil, že slavík umí držet opakovaně stejné zimoviště. Mne to nepřekvapuje, ale přeci – vezměte, co to je za schopnosti! Mluvíme o dvou koncových bodech dlouhé cesty a dokonce si lze myslet bez velkého fantazírování, že i zastávková místa mohou ptáci alespoň některá dodržet. Pak tedy odložme slova o zázraku a dopišme schopnost vyznat se a najít. Všechno k migraci řečeno ještě nebylo, mnohé bude objeveno nejspíš dost brzy. Všechny vlivy a navigace.
Jakmile slavíci vyrazí ze zimovišť, cesta je rozfázována znovu do etap. Ty budou potřeba k co nejrychlejší rekonvalescenci pro pokračování.
Návrat je zrychlený, to třeba říct. Ptáci nevyvíjí při cestě zpět vyšší rychlost, letí přímočařeji a v zastávkách neotálí, jdou více do rizika, důvodem je rozmnožovací pud. Pohlavní ústrojí zažívá proměnu, hormony tančí. Vše řídí hlava.
Ví se i o slavících, že cestou zpívají. Že si zazpívají i během pobytu v zastávce. To dělá mnoho pěvců, jde o jakousi přípravu na chvíle, kdy to bude potřeba doopravdy. Když se věc nebudeme bát nahlédnout vědecky, říkáme tím, že slavíci se vrací připraveni. Aby se neztrácel čas. Samečkové v předstihu ladící (přilétají dříve) a samičky oblých tvarů, poctivě vykrmené. Jen hnízda si stavět po cestě nezkoušejí. To až tady hned naostro.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem prvně uviděl průběh hnízdění a přiklopen mohutnou větví hlohu, zahlédl v bezvětří padající list. Za chvíli druhý a třetí jsem si už ohlídal. Uviděl nad ním slavíka s peřím v barvě přesně toho listí. A hromádka na zemi narůstala, to byly základy. Říkal jsem – dubové listí? Vždyť tady nikde dub není. Když jsem se vynadíval, nedalo mi neprohledat okolí, záhada mne přitahovala. Tím vlastně sílilo přitahování, o kterém tak často mluvím a které nedopustí, abych nad výzkumem někdy snad mávnul rukou.
A představte si – dub jsem nakonec našel. Kousek od stavidla, ale opravdu drobný. Jiný už nikde. I to se časem ukázalo jako zákonitost. Jsou-li duby v místě, čekej listy v hnízdě!
Je krásné – a tím dnešní vstup uzavřu – když člověk zjara slavíky schytává a každý druhý má kroužek. Byl odchycený, je podchycený.
Toť ovoce bádání, tady pozorovatel po krůčcích roste! A výhodou sběru je, že si výsledky doma ukládáte. Část po vás chce pověřovatel, část zůstává vám. A do nich uléháte, když hlava vyzve: „Hochu, tak tohle ještě nevíš…“
Těšení na kontrolní odchyty je kroužkovateli dalším magnetismem zeleného tématu. Je to popravdě svátek nejkrásnější. Na vlně setkání. Věřte, někdy i mnohaletého.
Z ucestovaných těl lze vyčíst mnoho.
Zde první má na břiše hojící se ránu. Může jít ovšem i o poškození tkáně po parazitaci motolicí.
Běháky slavíků jsou zvlášť u těch starších rovněž poznamenány událostmi.
css.php