Vážení příznivci zelené slavičí stránky – i vy, kdo jste přistoupil třeba náhodou.
Tento text je zde poslední a je poděkováním za docházku.
Vybral jsem obraz, který je dávno jiný. Stárne, jak stárneme my.
Stárnou i blogy s nadšenci pro sdílení, vrásčí a podléhají trendům, přecházejí. Já jinam nepřejdu, blogařem zůstanu.
Mám rád dlouhé texty, čas na to mám, nebo si najdu. Nestačí mi obrázek a kratičký „štěk“, nechci myšlenky nahrát a vám vkládat do sluchátek co doprovod při práci jiné. Buď si čas udržíte, nebo se změníte vy. Ode mne máte slib, že se vynasnažím ze všech sil dostát poslání stránky a tím vás pro slavíky udržet. Pro ně, pro přírodu, pro krajiny kolem, pro radost i poučení, k dojímání i ke vzteku.
Nové pojetí zůstane zelené tak, jak jste zvyklí. Téma nabereme i trochu zpětně, vždyť je to málem už desítka let! Znovu pro vás rozdělím slavíky, ovšem už moderně. Ušel jsem při nich ohromný kus cesty a oni mne v poučování nešetřili. Držel a vydržel jsem a vůbec nelituji.
A k tomu obrázku?
Podívejte se na tu krajinku v zimním hávu. Že chybí sníh? Větší pokoru, prosím. Nemůžeme mít všechno, zimy jsou dávno jiné.
I vrby jsou obě jiné, dospěly. Ale drží erb naší krajiny (ten „erb“ pro Vás, pane básníku krajiny – Josefe Broži) v lesku i matu (pravá i levá). A kolem krajina, kterou mám rád, i za slavíky. Pozvedá záda k rozhraní, které nikdo neobjevil, než přišel jsem já. K vlnící se nenakreslené slavičí čáře. Jen tuto událost zkoumat po celý svůj čas! A možná by nestačil, pro její dynamiku. Jak malí stojíme k Času, který hatí naše bádání. Umožňuje Přírodě mást, zametat, měnit, reagovat, rvát se a neprohrávat, nedávat lacino.
Jsem poutníkem v krajině před rájem. A kdo z vás si myslí, že píši i za něj, přijďte sem zas.
Děkuji a těším se na tu společnost podobných.
Pavel Kverek
kovář, znalec slavíků
