Jak jim to asi jde?

Žádné komentáře u textu s názvem Jak jim to asi jde?
Než začneme znovu lovit v letech začátků činnosti, vybral jsem téma dost „na vodě“. Vím o tom totiž jen tolik, kolik se dalo vyčíst či naposlouchat od kolegů, kteří slavíky na svých cestách potkali.
Leden je měsícem pravého zimování, ptáci by měli být v cíli a odpočívat.
Musí být zajímavé znát, jak na druhé straně cestovní úsečky fungují. Vždyť tam, na rozdíl od výměru našeho, žádný tlak na hnízdění není. Odpadá soutěžení zpěvem, boje o protějšky, parádění v kabátě, místo mít k hnízdění nejlepší, stavět, snášet, hlídat, krmit, vyvést a přepelichat. Nic z toho v Africe netřeba.
Přilétli polovyčerpaní, bez tukových zásob, hledající místo s potravou a spolehlivou roletou.
Jeden zahraniční výzkum doložil, že slavík umí držet opakovaně stejné zimoviště. Mne to nepřekvapuje, ale přeci – vezměte, co to je za schopnosti! Mluvíme o dvou koncových bodech dlouhé cesty a dokonce si lze myslet bez velkého fantazírování, že i zastávková místa mohou ptáci alespoň některá dodržet. Pak tedy odložme slova o zázraku a dopišme schopnost vyznat se a najít. Všechno k migraci řečeno ještě nebylo, mnohé bude objeveno nejspíš dost brzy. Všechny vlivy a navigace.
Jakmile slavíci vyrazí ze zimovišť, cesta je rozfázována znovu do etap. Ty budou potřeba k co nejrychlejší rekonvalescenci pro pokračování.
Návrat je zrychlený, to třeba říct. Ptáci nevyvíjí při cestě zpět vyšší rychlost, letí přímočařeji a v zastávkách neotálí, jdou více do rizika, důvodem je rozmnožovací pud. Pohlavní ústrojí zažívá proměnu, hormony tančí. Vše řídí hlava.
Ví se i o slavících, že cestou zpívají. Že si zazpívají i během pobytu v zastávce. To dělá mnoho pěvců, jde o jakousi přípravu na chvíle, kdy to bude potřeba doopravdy. Když se věc nebudeme bát nahlédnout vědecky, říkáme tím, že slavíci se vrací připraveni. Aby se neztrácel čas. Samečkové v předstihu ladící (přilétají dříve) a samičky oblých tvarů, poctivě vykrmené. Jen hnízda si stavět po cestě nezkoušejí. To až tady hned naostro.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem prvně uviděl průběh hnízdění a přiklopen mohutnou větví hlohu, zahlédl v bezvětří padající list. Za chvíli druhý a třetí jsem si už ohlídal. Uviděl nad ním slavíka s peřím v barvě přesně toho listí. A hromádka na zemi narůstala, to byly základy. Říkal jsem – dubové listí? Vždyť tady nikde dub není. Když jsem se vynadíval, nedalo mi neprohledat okolí, záhada mne přitahovala. Tím vlastně sílilo přitahování, o kterém tak často mluvím a které nedopustí, abych nad výzkumem někdy snad mávnul rukou.
A představte si – dub jsem nakonec našel. Kousek od stavidla, ale opravdu drobný. Jiný už nikde. I to se časem ukázalo jako zákonitost. Jsou-li duby v místě, čekej listy v hnízdě!
Je krásné – a tím dnešní vstup uzavřu – když člověk zjara slavíky schytává a každý druhý má kroužek. Byl odchycený, je podchycený.
Toť ovoce bádání, tady pozorovatel po krůčcích roste! A výhodou sběru je, že si výsledky doma ukládáte. Část po vás chce pověřovatel, část zůstává vám. A do nich uléháte, když hlava vyzve: „Hochu, tak tohle ještě nevíš…“
Těšení na kontrolní odchyty je kroužkovateli dalším magnetismem zeleného tématu. Je to popravdě svátek nejkrásnější. Na vlně setkání. Věřte, někdy i mnohaletého.
Z ucestovaných těl lze vyčíst mnoho.
Zde první má na břiše hojící se ránu. Může jít ovšem i o poškození tkáně po parazitaci motolicí.
Běháky slavíků jsou zvlášť u těch starších rovněž poznamenány událostmi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *